Jaroslav Skopal

* 1936

  • „Druhý moment, kdy jsem takto trochu revolučně vystoupil, to bylo po zápase v hokeji, jak jsme porazili Sovětský svaz. Byl vybouraný výklad Aeroflotu na Václavském náměstí dlažebníma kostkama, které tam ležely po ruce. Vykládalo se a ke mně se ta informace donesla, že to byla nastražená provokace, aby se tam vykřikovalo: ‚Hurá, vyhráli jsme hokej!‘ a naznačila se tak jakási pomsta. Nějaký člen, který byl nastrčený, mohl jako první vzít kostku a hodit ji do výkladu. Přednesl jsem to v nějaké kulantnější formě jako dotaz na ministra Grössera v České národní radě, jako interpelaci, aby to nějak vysvětlil, ještě s dalšími otázkami. Lehčí zodpověděl hned a řekl, že tamty se musí prošetřit, že na ně odpoví později. Tak tím jsem si tam udělal takovou negativní reklamu do budoucna, pozitivní pro současnost.“

  • „Pak se skutečně potvrdilo, že ve vedení ČSS řada členů, ne-li nadpoloviční většina těch, co byli v předsednictvech, pokud to šlo, tak je komunisté dostali do spolupráce, aby oznamovali, co tam ti ostatní říkají. Na tom to bylo asi založeno. Protože na každého, ti, co byli třeba národními socialisty nebo později, něco našli, nějaký prohřešek, který se dal napadnout, že to byl trestný čin. A tím, že jim pohrozili, tak ve většině případů spolupráci akceptovali. Tehdy jsem to nevěděl, bral jsem to jen jako obecné podezření. Tehdy mě to ještě celkem nezajímalo, byl jsem ještě mladý člen...“

  • „Tam jsem se teda stal řádným poslancem České národní rady a zajímavý byl způsob, jak mě do toho dostali. Náš tehdejší předseda Bohuslav Kučera byl člověk, který v politice uměl chodit. Ale také v ní musel chodit určitým krokem. Tehdy se to sice už říkalo, že má vazbu na Státní bezpečnost, ale nikdo neřekl přesně jakou a odkud to ví. Když jsem s Bohuslavem Kučerou sám později – když už měl asi rok před smrtí, to jsem tehdy ještě nevěděl – udělal rozhovor a tuto otázku mu nepřímo položil, jak se dívá na to, že se říká, že je nějaké dvojí členství ve straně, že někdo má dvě průkazky, tak mi odpověděl, jako by to čekal: ‚Víte, ty věci se těžko dokazují.‘ Ono to všechno, pokud to existovalo, bylo tajné a pak to bylo i skartované, ale ne všechno.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 06.06.2019

    (audio)
    délka: 02:33:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nešlo jít s flintou proti dělu...

Jaroslav Skopal dvouletý, Košice, asi 1938-1939
Jaroslav Skopal dvouletý, Košice, asi 1938-1939
zdroj: archiv pamětníka

Jaroslav Skopal se narodil 24. září 1936 v Košicích ve smíšené česko-slovenské rodině. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava museli Skopalovi Slovenský stát opustit. Zamířili do Přerova, kde se později narodila i Jaroslavova sestra Dagmar. Jako dospívající se pamětník zapojil do činnosti po válce obnovené přerovské sokolské jednoty. Krátce studoval na gymnáziu a později na dvanáctiletce. Po maturitě odešel na studia do Prahy a úspěšně absolvoval na Fakultě strojního inženýrství ČVUT. Po zkrácené vojenské službě pracoval několik měsíců v Braneckých železárnách. Roku 1960 nastoupil v podniku Přerovské strojírny, kde zůstal po celý život. Pracoval jako výzkumný a vývojový pracovník v oblasti automatického řízení procesů u technologických zařízení, která podnik vyráběl pro tuzemsko i na export. Roku 1967 vstoupil do Československé strany socialistické (ČSS) a od konce roku 1968 působil jako poslanec České národní rady. Na konci září 1969 na svůj post rezignoval. U politických prověrek následující rok neprošel, což znamenalo řadu postihů v zaměstnání i výslechy a přemlouvání ke spolupráci se Státní bezpečností. Po otcově vzoru se v letech 1963–1990 věnoval cvičitelské činnosti ve Spartaku Přerovské strojírny. Po roce 1989 se do politiky vrátil, později už jen na komunální úrovni. Od roku 1997 už jako pracující důchodce ještě deset let vykonával poradenskou činnost v oblasti kvality. V posledních letech vydal řadu publikací – Proti proudu času (vlastní memoáry), Zápasy s totalitou a útěky za svobodou (životní příběhy sokola Rudolfa Lukaštíka a jeho přítele Bohuslava Ečera), portrét generála Františka Moravce nebo Konec jedné velké strany?, věnovaný Československé straně socialistické a jejím následovnicím. V roce 2019 bydlel v Přerově.