Vladimír Škoda

* 1942

  • „Se ženou jsme se rozhodli, že se vezmeme. Pokoušel jsem se zjistit, jak to udělat, na konzulátu mi oznámili, že nás neoddají, dokud nedonesu svůj rodný list. Tak jsem šel na českou ambasádu, tam mi však list odmítli vydat. Řekli, ať se jedeme vzít do Prahy. To samozřejmě nepřicházelo v úvahu. Otec nevěsty však chtěl, aby se vdala, a tak se sešel se svým známým advokátem. Ten mi oznámil: 'Vám přece ty papíry shořely!' Zeptal jsem se: 'Jak to?' – 'No, prostě vám shořely.'“

  • „Hned po svatbě jsme se ženou jeli za rodiči do Československa. Ráno přišel nějaký pán a formálně mě pozval do kachlíkárny. Poprvé v životě jsem zažil výslech. Bylo to opravdu nepříjemné. Vlastně po mně chtěli, abych donášel na emigranty. Začali mě vyslýchat. Ten hodný seděl za stolem a já jsem musel koukat do světla vycházejícího z okna, takže jsem špatně viděl. Ten zlý si sedl za mne a křičel, že jim lžu. A potom se mě ptali, co jsem dělal tohle datum tam a tam. Bylo jasné, že na mě někdo donášel.“

  • „V té době mi už bylo jasné, že mě tady nikdo nechce. Dokonce jsem se začal zajímat o scénografii, ale tam mě také nechtěli. Věděl jsem, že musím něco radikálně změnit. Tenkrát jsem si od nějaké svazačky prachobyčejně koupil výjezdní povolení svazáků do Paříže, bylo to v šedesátém šestém. Tak jsem na týden odjel se svazáky do Paříže. Rozhodl jsem se, že si to zařídím jako Gutfreund, Kupka, Šíma, Zrzavý a další čeští umělci. Prostě odjedu. Samozřejmě to nebylo tak jednoduché, ale od šedesátého šestého jsem si tenhle cíl dal do hlavy a nic jiného už mne nezajímalo.“

  • „Šel jsem po ulici, na zádech ještě pořád ten svůj ruksak, nebylo, kam bych ho dal. Bylo to asi měsíc poté, co jsem dorazil do Paříže. V novinách na titulní straně otiskli fotku Václavského náměstí s tankem. Tehdy jsem ještě neuměl ani slovo francouzsky a naivně jsem si myslel, že se v Praze natáčí nějaký film z druhé světové války. Takhle jsem alespoň dva tři dny chodil po Paříži, dokud jsem nepotkal nějakého Čecha, který mi vysvětlil, o co teda běží.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 20.12.2016

    (audio)
    délka: 02:11:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V noci se mi zdály emigrantské sny

Vladimír Škoda v roce 2016
Vladimír Škoda v roce 2016
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Vladimír Škoda se narodil 22. 11. 1942 v Praze. Od dětství měl velký vztah ke kresbě, matematice a fyzice, uměleckou tvorbu mu však znechutila základní škola, kde byl nedobrovolně přeučen na praváka. Po základní škole nastoupil jako učeň soustružník-frézař do ČKD Slaný. V té době se opět intenzivně začal věnovat malbě, po dokončení školy v roce 1960 si podal přihlášku na AVU, nebyl však přijat. Následovaly dva roky vojny mezi lety 1961 a 1963. Krátce po návratu získal pozici jevištního technika v divadle DISK, kde měl možnost dále rozvíjet svou uměleckou tvorbu. Mezi lety 1963 a 1967 se opakovaně hlásil na AVU, nebyl však přijat. S vědomím, že o jeho tvorbu v ČSSR nemá nikdo zájem, se rozhodl emigrovat do Paříže. Svého cíle dosáhl v létě 1968. Po roce stráveném v Grenoblu se Vladimír stal posluchačem École nationale supérieure des beaux-arts v Paříži. Na této univerzitě potkal svou budoucí ženu, společně v roce 1973 vyhráli prestižní cenu Prix de Rome a s ní spojenou dvouletou stáž v Římě. Po návratu do Paříže se Vladimír stal profesorem a učil na několika francouzských univerzitách. Vladimírova díla byla a jsou vystavovaná v mnoha zemích světa. Po revoluci se s několika výstavami symbolicky navrátil do své vlasti.