Ctibor Šindar

„Narodila se nám holčička. A i s tou dvouletou holčičkou jsme se pak jeli podívat do Čech. A líbilo se mi tam. Ta změna za čtyři roky byla úžasná. Česko z toho smutku, závoje špíny a všeho, co bylo vidět, bylo najednou čisté a krásné. Karlovy Vary úplně změnily svoji tvář. Ty domy začaly být barevné. V Žatci, v Lounech a v Praze – všude byla vidět taková ta obrovská změna. A hrozně se mi líbilo, že Češi jsou najednou takoví, jako by spali celou zimu a pak najednou přišlo jaro a všechno rozkvetlo. Úžasné. Opravdu se mi to líbilo a manželce taky. A tak jsme se vrátili do té Venezuely a manželka mi najednou zavolá a říká: ‚Já prodávám všechno, jedeme do Evropy a budeme tam žít.‘“

„Kde jsem doma? To je otázka, kterou si pokládám skoro denně. Jsem dítě světa. Nevím, jak to říct jinak. Žili jsme i v Rakousku, ve Švýcarsku, ve Venezuele i v Čechách. A kde jsem doma, to je velmi těžko říct. Obě země [Venezuela a Česko] mi daly i vzaly hodně. Ale můj domov je jak v Čechách, tak ve Venezuele. Já nemůžu nijak říct, kde je lépe a kde je hůř. To je nesmysl.“

„Všichni, kteří byli u té závory, podskočili a začali utíkat. Otec utíkal za nimi. Já jsem se ale podíval na toho oficíra, který vytáhnul zbraň a střílel do vzduchu. Zůstal jsem stát. Nemohl jsem se ani pohnout. Koukal jsem se, jak dva vojáci se samopaly na levé straně silnice utíkají k [mé] rodině. Možná šest sedm osm metrů od nich spustili palbu a já jsem se jenom koukal, jak střílí do [mé] rodiny. Viděl jsem, jak skoro všichni byli na rakouské straně a schovali se za jedno auto. Bratr dostal střelu do nohy a spadl. Ten, který do něj střílel, uklouzl přes kostky – tam byly takové ty dlažební kostky – a spadl mu samopal. Bratr se krok vrátil, vzal mu ten samopal a otec řval na druhé straně: ‚Nech to ležet! Zabijou tě!‘ Tak to [bratr] zahodil a utíkal dál. Ten strážník, co ležel na zemi, tu zbraň vzal a střílel dál. I na rakouskou stranu.“