Pavel Šimon

* 1964  

  • „Následky to mělo takové, že ta Lipnice dojela, ale už v průběhu toho policajti, svazáci – ti byli vyděšení! Tajemník OV SSM tam stál, v té době měl v sobě už tak tři litry vína, ale přesto mu ten knír… Pochopil, že je obrovský průser. Takže začali jezdit. Nebyly mobily, nebylo jak – takže jezdili autama. Odjížděli, přijížděli, furt něco říkali. Já si říkal, kadím na ně, co. A furt to jelo. Ráno jsem se probudil, ještě na té Lipnici, zjistil jsem, že Honza [Hammer] už je na výslechu, já jsem šel hned po něm. Policajti, vyslýchání, já jsem přišel takzvaně do práce, do toho kanclu, a Honza říkal, že byl na těžkém výslechu, že to je hrozné, že musíme všechno odevzdat, že ho všude sledují a že je to obrovský průser a že nás možná zavřou. Nevzpomínám si, co v té době dělal Hanzel, ale na nás dva začal velký atak. Oba si nás pozvali na kobereček, v souvislosti s tím mi začali vyprávět, co já jako svazák podrývám autoritu socialistického zřízení, a já jsem jim řekl, že svazák nejsem. A oni říkali: ,Jak to, že nejsi svazák?ʻ ,Nejsem, já jsem vystoupil.ʻ ,A kdy jsi vystoupil?ʻ Říkám: ,Už když jsem šel sem [pracovat do klubu mládeže], tak jsem v SSM nebyl.ʻ A teď zděšení druhé, protože zjistili, že nejsem v SSM.“

  • „Na Pankráci nás vyložili, tam to tenkrát vonělo novotou, tam byla zřejmě úplně nová věznice, protože tam voněly barvy. Tam jsem byl fakticky zatčen. Trochu jsem si tam hrál na hrdinu. Oni nám dali na ruce takové sáčky, kde jsme měli doklady. Jeden policajt říká: ,Kdo jste? Co seš?ʻ A já říkám: ,To máte snad v pytlíku, tak se podívejte.ʻ A on řekl: ,Á, hrdina. Tak profilcovat.ʻ Odvedli mě vedle na nějakou místnost, svlíkli mě donaha a opřeli mě o zeď. Tam jsem nahý opřený stál nějakou dobu, pak přišel policajt a začal mě prohlížet. Svítil mi baterkou do zadku, prohlížel mi všemožné kouty, pusu, do nosu mi svítili, dělali takové šarivari. Nicméně předtím, když jsem se svlékal, měl jsem v kapse odznak Havlíčkovy mládeže. A měl jsem takové polobotky s kulatým logem Svitu a říkal jsem si, oni to možná přehlídnou. Tak jsem ten odznak dal do polobotky. Ale když mě prohlédli a stál jsem u zdi, koukli se do těch věcí a ono to vypadlo. Policajt se na to podíval a říká: ,Hm, Havlíčkova mládež. No ten by z tebe měl radost.ʻ To si pamatuju úplně živě. A potom mi dali věci, vyndali mi tkaničky, pásek, hodinky mi zabavili a odvedli mě do cely. V cele jsem strávil, což jsem pak pochopil, 48 hodin vyšetřovací vazby, v podstatě o hladu, s pěti lidma v té jedné malé cele. Spát jsme v podstatě nemohli, oni nám svítili, místo okna byl jen takový sklobeton, takže jsme nevěděli, jestli je den nebo noc. Zvláštní bylo, že cela neměla zakryté WC, takže potřebu jsme museli vykonávat před ostatními. Zjistil jsem, že to není tak jednoduché, jít na velkou, když jsou vedle vás čtyři lidi. A po 48 hodinách se najednou otevřely dveře a že máme jít. Samozřejmě se nám honily hlavou takové ty myšlenky, oni vás pustí, ale pak vás hned zase zavřou, takže když se otevřela železná vrata na Pankráci, vzali jsme to úprkem, běžel jsem až k Vyšehradu k metru. Tam jsem nasedl na metro, jel jsem na Hlavák a vlakem jsem se odebral pryč.“

  • „Všude po polích byly kisny s motorkama, protože ta fabrika je vyráběla a samozřejmě nebyl takovej odbyt, kterej měl bejt. Všude po polích se válely bedny, takový ty dřevěný podsádky s motorkama. To bylo třeba po deseti tisíci kusech. To mám zafixováno v hlavě, že jsem to tenkrát nechápal, proč ty motorky tam jsou.“

  • „Měl jsem otevřené hledí, říkal jsem si, dobře, obejdu podniky v Havlíčkově Brodu a někde mě zaměstnají. Navštěvoval jsem Pleas, škrobárny a podobné závody. Když zjistili, že jsem strojař s praxí v konstrukci, projektování, tak říkali, ano, to bychom chtěli, a nabízeli mi dvě až tři pozice. Jenže potom si mě vždy zavolali na StB a pan Pučala, nebo vlastně soudruh, mi tam sdělil takovým bodrým hlasem: ,Pavle, a proč ty vlastně nechceš dělat v Motorpalu?ʻ Já jsem říkal: ,Nevím, Motorpal zrovna není fabrika, kde bych chtěl působit. Moc se mi to nelíbí. Ani mě nenapadlo, že bych tam měl pracovat.ʻ A oni mi řekli, že by mi doporučovali se tam zastavit, že oni tam na mě už čekají. A že to nevypadá, že by mě jinde vzali. A já jsem si říkal, to jsou asi blbci! Vždyť já jsem tam byl a ti lidi mě chtějí. Takže jsem obešel ty lidi, kteří říkali, jasně, budeme vás brát, a postupně jsem zjistil, že opravdu – najednou všude říkali: ,My jsme si to rozmysleli. Měli jsme teď nějaké sezení… Změnila se nám situace.ʻ Ti, kteří mě chtěli, mě najednou nechtěli. Skončilo to tak, že jsem si řekl, že tedy zkusím zajít do Motorpalu. Na personálním tam seděl nějaký bývalý voják a dodneška si pamatuju pitoreskní situaci, kdy mi říkal, jestli vím, jak by vypadal tankový útok na Havlíčkův Brod. Měl z tužek udělanou takovou hokejku a hrál si přitom takový hokej o kalendář. Říkal jsem mu, že o tom nic nevím, a on řekl: ,Vidíte, a to byste vědět měl. Podívejte se na tu mapu.ʻ A nad stolem měl opravdu mapu, kde měl tužkou naznačený směr útoku tankových vojsk. Pak jsem zjistil, že to byl vojenský přidělenec, který zároveň dělal i personální politiku. A ten říkal: ,My jsme na vás už čekali, že přijdete. A vy jste se pořád nestavoval. Teď jste konečně tady.ʻ Nabídli mi práci v konstrukci, což ani nebyla konstrukce, spíše přípravna se čtyřmi prkny. Tam jsem byl zaměstnaný a začal jsem tam pracovat.“

  • „Zatčený jsem byl, bylo to 28. října v Praze, kde byla demonstrace, které jsem se účastnil. To si dodneška pamatuju, jak stáli lidi na Václaváku a teď z metra vylezli kluci s těmi bílými helmami a štíty. Dav byl prolezlý estébáky, některé jsme už poznali i od pohledu. A když vylezli ti s těmi bílými štíty, já jsem vylezl před ty lidi a zařval jsem: ,Na ně!ʻ Hned jsem viděl, jak se někteří lidi otočili, protože si mysleli, že jsem provokatér. Takže ta naivita byla velká. Něco jsem dělal hodně intuitivně. Zahnali nás k Jaltě do průjezdu, pamatuju si, že jsme křičeli: ,Máme občanské průkazy! Jsme občani!ʻ a tak dál. A oni říkali: ,Tak to je hezký, tak si je připravte. Budete je potřebovat.ʻ Pak nás zhušťovali, zhušťovali, až se otevřela jedna strana, tam se udělala ulička, oni nás pustili a začali nás mlátit. Já jsem vyběhl, samozřejmě jsem běžel co nejrychleji, dostal jsem asi dvě tři rány přes záda, spadl jsem na zem a najednou mě někdo odtáhl. Policajti v civilu mě z toho davu táhli k autobusu. Tam jsem byl opřený rukama o autobus, vzali mi občanku, začali mě kontrolovat, bavit se se mnou. Moje výřečnost asi byla značná, protože si pamatuju, že jsem tomu policajtovi říkal, kdo jsem, co jsem, a on mi říkal: ,Proč děláš takové kraviny?ʻ Já jsem řekl, že jsem udělal úplně všechno pro to, abych mohl být spořádaný občan, ale režim mi to bohužel neumožňuje a že jsem z toho úplně zoufalý. A proto jsem se ocitl tady. On mi vrátil občanku, začal se o mně bavit s kolegou a já jsem utekl. Běžel jsem dolů na Můstek, ke Staromáku, jenže tam byl koridor, tam stáli policajti. A já, jak jsem byl v laufu, tak jsem se rozeběhl a naběhl jsem do nich, hystericky. Jednomu policajtovi jsem asi srazil čepici nebo co a oni mě sebrali. Pak si tam o mně povídali vysílačkou, zjistili, že jsem utekl z Václaváku. U Staromáku byl anton, tak mně dali železa, hodili mě do antonu, ruce mi přivázali nahoru ke kandelábru a tam jsem čekal. Čekal jsem nějakou chvíli a slyšel jsem, jak říkají: ,Odvezte je na Ruzyň.ʻ Takže jsme jeli na Ruzyň, ale pak volali: ,Tam už je plno. Odvezte je na Pankrác.ʻ Tak nás odvezli na Pankrác.“

  • „No a pak jsem takhle jednou ráno přišel do práce a dopoledne si mě pozvali do kanceláře. Seděl tam Mysliveček, Axman, Mládek... Máme tady pro tebe dvě nabídky. Jedna výpověď dohodou s tím, že máš šanci, že tu budeš někde v práci. Druhá výpověď taková, že půjdeš natvrdo a v životě tě tady nikdo nezaměstná, a tady nám podepíšeš spolupráci.“

  • „Pak jsme udělali pochod do Havlíčkovy Borové, což byla jedna z nejmasovějších akcí Havlíčkovy mládeže. Tehdy jsme si řekli, že u příležitosti výročí Havlíčka uděláme pochod. Účastnily se ho desítky lidí, třeba šedesát. Byli tam i lidi, kteří s Havlíčkovkou neměli nic společného, lidé z Jihlavy, z okolních vesnic. Bylo to brané jako velká akce. Samozřejmě jsme to zase oznámili, že bude pochod. Ale stále bylo ticho po pěšině. To nám přišlo divné. Sešli jsme se u Havlíčkova domu, kde jsme měli takový krátký proslov. Pak jsme se vydali tím pochodem a po chvíli jsme zaregistrovali, že nad námi krouží vrtulník. A v bočních uličkách jsou policajti a policejní auta. Takže nám došlo, že to je akce, na kterou jsou velice dobře připraveni, a jenom čekali, jak se budeme chovat a jestli oni zakročí, nebo ne.“

  • „Ono to bylo vůbec pro ně těžký, protože všichni měli ve skříních pornokazety, měli tam nahrávky Deep Purple, Boney M a diskotéky. Vlastně ono se to neslučovalo s tím jejich socialistickým stylem života, takže oni byli také v těžkým rozporu. Kapitalistická zábava je sice bavila, všichni jí vlastně žili, protože to, co tam dělali... To OV SSM brodský, to, co jsem tam viděl a zažil, to byl takovej hampejz, že jsem to ani za časů v Dukle, v tréninkovém středisku a mezi undergroundem v životě nezažil. To, že tam v přímým přenosu někde po koupelnách hromadně souložili... Mysliveček měl plnou skříň pornokazet, takže když mi tam chtěl jednou něco promítat, tak si tam najednou něco spletl a bylo tam porno. Promítali si to tam na těch schůzích, takže to byl fakt dobytek, par excellence.“

  • „No jenže teď jsem byl nahej. Řekl mi: ,Ke zdi!ʻ Tak jsem šel ke zdi a začal se mi rejpat všude ve všech otvorech, zkoumali mě, baterkou mi svítili. Pronesl: ,Tak co? Nemáš někde něco? Třeba tady, v zadku?ʻ A pak se jali prohledávat mi věci, teď jsem slyšel, jak vzal ty boty, a slyšel jsem, jak vypadl ten odznak. Říkal: ,Co to tady máš?ʻ Tak jsem se otočil. On na mě: ,Čum do zdi.ʻ Tak jak vám mám říct, co tam mám? Tak to vzal a ukázal mi to a říkám mu, že je to asi nějakej odznak, že o tom nevím, asi mi to odněkud vypadlo. Tak se otočil a povídal: ,Havlíčkova mládež, no ten by z vás měl radost, ten by z vás měl radost.ʻ Já ještě drze poznamenal, no ten by z nás měl radost, a já věřím, že má.

  • „On ( J. Hammer – pozn. edit.) se najednou sebral a zmizel, tak jsem ho hledal, kde je, a někdo mi řekl, že je v kotelně, tak jsem mu telefonoval. Z kanceláře byl dolů telefon. Říkám mu, Honzo, kde seš? Odpověděl mi: ,V kotelně, já jsem kotelník.ʻ A já říkám, co je to za blbost, a takhle on blábolil. Druhý den jsem přišel do práce a on někomu vyhrožoval, že ho zabije. Myslím, že to byl Mysliveček nebo někdo z těch potentátů, protože tam to bylo tak, že byl klub a z druhé strany bylo OV SSM, ty jejich kanceláře, a bylo to průchozí. Někam tam přišel a tloukl na dveře a vyhrožoval, že ho zabije a tak dál. Já jsem samozřejmě přicházel trochu později do práce. Každopádně ho odvezla záchranka a od tý doby si nepamatuji, že by se z toho vzpamatoval. Postupně jsme zjistili, že spoustu těch dokumentů, které jsme měli z té Lipnice, vlastně na to StB odnesl, nebo někde schoval, protože se později ještě nějaké dokumenty objevily, nebo je někdo z toho StB po revoluci dostal. Nicméně celá tahle záležitost měla tragické vyústění, že se Honza zbláznil.“

  • „Havlíčkova mládež vyplynula vlastně z toho, že jsme přemýšleli, jakým způsobem ten aktivismus profilovat. Byli jsme do velké míry, skoro stoprocentně izolovaní od Prahy, od disentu, od chartistů. Pár chartistů v Jihlavě bylo, v Havlíčkově Brodě byl jeden nebo dva, ale například Honza Schneider, který v Chartě byl, se spíš schovával, měl hodně dětí, byl v bytě, lidi za ním docházeli, ale mezi nás moc nechodil, nebyl s námi v kontaktu. Později mi řekl, že se snažil stranit, aby někomu nedělal problémy. My jsme byli nepostižení disentem a řekli jsme si – což podle mě byla geniální myšlenka –, že budeme dělat to, co oni po nás chtějí, jen bez členství v SSM, KSČ, bez organizace na oficiální bázi. Řekli jsme si, že začneme chodit organizovaně na brigády, čistit potok, hrabat listí, chodit na akce Z. Zároveň vždy, než jsme šli na takovou akci, jsme předtím sepsali zprávu a rozeslali jsme ji na StB, na okresní orgány, na policii a další organizace, které řídily politický i společenský život v Havlíčkově Brodě. Pak jsme si ale říkali: Vždyť my jsme z Havlíčkova Brodu a v Havlíčkově Brodě byl [Karel] Havlíček, kdysi, a to byl vlastně disident. Začali jsme se seznamovat s jeho dílem a přišel nám jako super chlap, člověk, o kterém jsme předtím vůbec neuvažovali v tomto kontextu. Říkali jsme si, že on úplně sedí do pozitivního kontextu té věci. Bolševici o Havlíčkovi trochu mluvili, ale ne moc. (...) Imrvére jenom citace ,plesnivina, moli, jezovitiʻ, redukovali ho na kritika tehdejšího režimu a církve. Nicméně jsme se zabrali do jeho díla a života a říkali jsme si: to je ideální člověk. A protože jsme byli mladí a existoval tu Svaz mládeže, rozhodli jsme se, že budeme Havlíčkova mládež, zkusíme udělat organizaci. Svazáci v budovatelských letech dělali brigády a chodili na různé akce, tak jsme si řekli, že to budeme dělat taky. Za to nám přece nemůžou nic říct. Začali jsme žádat o oficiální uznání, což nám nebylo umožněno. Takže jsme to začali dělat takzvaně svévolně. Zjistili jsme si třeba, kdy jsou akce Z na stavbě zimního stadionu, a začali jsme tam chodit. Ten mistr nebo stavbyvedoucí byl úplně nadšený, protože v životě mu tam nepřišlo 20, 30 lidí na brigádu. A najednou mu tam chodili lidi. Anebo v novinách napsali, že je zanesený potok v parku Budoucnost, tak jsme ho šli čistit. Srandovní bylo, že oni si s tím ze začátku nevěděli vůbec rady. Takže vždycky jsme to dělali pod dohledem nějakého estébáka nebo policajta a oni nevěděli, jak nám v tom mají zabránit.“

  • Celé nahrávky
  • 12

    Praha, 02.10.2019

    (audio)
    délka: 01:45:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 13

    Praha, 17.09.2019

    (audio)
    délka: 01:34:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 14

    Praha, 23.07.2019

    (audio)
    délka: 02:08:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 15

    Praha, 17.07.2019

    (audio)
    délka: 02:33:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 16

    Praha, 12.07.2019

    (audio)
    délka: 01:28:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vlky dohnán se bránit

Pavel Šimon na jednom z večírků / archiv P. Šimona
Pavel Šimon na jednom z večírků / archiv P. Šimona
zdroj: archiv Pavla Šimona

Pavel Šimon se narodil 16. prosince 1964 v Benešově, svá dětská léta strávil v posázavském městě Týnec nad Sázavou. Kvůli otcově zaměstnání se však roku 1973 rodina přestěhovala do Liberce, kde Pavel hrál za volejbalový tým Dukla Liberec. V lednu roku 1982 přišlo další stěhování, tentokrát do Havlíčkova Brodu, a Pavel Šimon začal studovat na střední průmyslové škole strojní v Jihlavě. Po absolvování se vydal do Prahy a stal se zaměstnancem podniku ČKD, ale ještě ve zkušební době zde skončil. Vrátil se do Havlíčkova Brodu a v Československém kamenoprůmyslu nastoupil na pozici konstruktéra a spolu s Josefem Hrdým založil hudební kapelu Bio 29. Od 1. září 1987 se stal programovým pracovníkem Klubu mládeže v Havlíčkově Brodě a o rok později byl jedním z dramaturgů festivalu Folková Lipnice, kde v září roku 1988 po devatenácti letech vystoupil před veřejnost Václav Havel. V listopadu 1988 byl mezi OV SSM a Pavlem Šimonem rozvázán pracovní poměr. Pamětník se stal jedním ze zakladatelů nezávislé mládežnické iniciativy Havlíčkova mládež. 7. března roku 1989 mu byl u havlíčkobrodské Státní bezpečnosti zaveden spis pro prověřovanou osobu. Při protestech v Praze 28. října 1989 byl zatčen a na 48 hodin uvězněn v pankrácké věznici. Po listopadových událostech usedl v místní havlíčkobrodské komisi pro vyšetřování komunistických zločinů. V současné době žije spolu s rodinou v Praze a účinkuje v hudební kapele Red Nose.