Jaroslav Šimánek

* 1928

  • „Poprvé jsem se v životě dostal do dolů. No tak nás vyházeli, a teď nás tam roztřídili na tři sorty. Jednak byli komunisti a havíři, to byla jedna řada. Druhá řada byli kriminálníci, kteří měli nějaký kriminální nebo přišli z kriminálu. Tam byli někteří, kteří přišli dokonce z Ilavy , jo z Ilavy ze Slovenska, z kriminálu. A pak tam byla třetí sorta, a to byla ta naše řada, tady byli nespolehliví. A ty dvě řady nás měly převychovat. Tak jsme nastoupili do těch baráků. To byly dřevěný baráky prolezlý myšma. No a taky tam byly patrový postele a na posteli jsem našel montérky, který byly z Krasu tady z Třeště a takhle nás tam oblíkli. Dostal jsem uniformu, která ještě měla fleky od krve. To bylo sice vypraný, ale ty fleky tam zůstaly. Tak do toho nás oblíkli a tak jsme nastupovali. No až večer večerka a ráno ve čtyři hodiny budíček, tak nás nakrmili černým kafem s bromem a znova nástup a dovedli nás na šachtu. No a tam na šachtě nám dali dvě čísla. Jedno osobní a jedno číslo k lampě. To ještě byly ty kahany, ty dlouhý kahany na ty baterky, velký. A tak jsem se dostal takhle do klece, no a vlezl jsem do klece a teď nás spustili dolů a já jsem pomalu měl žaludek v krku, jak jsem na to nebyl zvyklej.“

  • „Do toho Batelova přisunovali maďarský transportní vlak a ten byl plný zbraní. Chlapi všechno posbírali na vozy a vozili to na Velké lesy, to je tady, jak se jede na Novou Ves, a tam to všechno poskládali a ty Maďary zavřeli. Potom z Jihlavy přijížděl vlak SS a Na Kochánce, to je asi půl druhého kilometru před stanicí směrem k Jihlavě. Táta jim šel naproti ještě s panem Kasisem a náhodou měli pušky, ale z těch pušek vyházeli náboje. A šli k těm Němcům a samozřejmě esesáci je posbírali, dovedli je na náměstí a tátu, že pověsí. To si pamatuji, přišla paní Bečvářová k našemu oknu a povídá: ´Šimánková, chvátejte na městečko, tátu vám věšeji.´ Naštěstí tam byl zavřený právě ten Blankenstein na radnici, naši je zavřeli tam. A když přišli ti Němci, tak ten Blankestein vystoupil ven z radnice, jej pustili, a protože ten táta na tom zámku dělal, a tak se s tím hrabětem velice dobře znali, tak říká: ´Toho nesmíte oběsit, protože jinak oběsí všechny nás. Všichni tady umřem.´“

  • „Učitel Neužil. To byl učitel, který nás učil na měšťance. Když přišel Hitler v roce 1939, tak on nás učil češtinu a zeměpis. My jsme měli mapy, ten zásadně nedovolil, abychom očesali ty Sudety, co Hitler zabral, my jsme se normálně učili celou republiku, tak jak byla za první republiky v osmnáctým roce. Toho jsem si nesmírně vážil, byl to Čech tělem i duší. A potom jsme měli třídního učitele, toho si už nepamatuju, toho nám sebrali gestapáci přímo ze třídy. A dívali jsme se z okna, jak ho nakládají do auta, tak jsme celá třída brečeli."

  • „V roce 1935 jsme se vrátili, matka se mnou jela domů. A otec, že to tam zruší tu živnost a prodá to a koupil, nějaký mašiny si nechá poslat do Československa, protože hoblovačka, ta je tady za tou zdí, ta je z roku 1932, ta ještě pořád funguje. Tak jsme se vraceli s matkou, já neuměl česky, já uměl jen francouzsky. Tam bylo zajímavý to, že když se naši chtěli dohadovat, tam mluvili česky ve Francii a já jim nerozuměl. Potom, když později já zapomněl mluvit francouzsky, tak oni mluvili francouzsky mezi sebou a já jim zase nerozuměl. Takže teď jsem jel vlakem a matka mě ve vlaku učila česky."

  • „Když jsem vyšel školu, tak otec měl živnost otevřenou, tak já jsem se šel k tátovi učit rok. Rok jsem byl u táty a přišli Němci, to už tady byli Němci, a tátovi tu živnost zavřeli, že musí být totálně nasazený do Reichu, do Německa. Ten syn paní domácí, paní Doležalový, byl na osobním oddělení v depu v Jihlavě, tak tátu vyexpedoval, že bude spravovat vagóny na depě v Jihlavě."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Batelov, 27.01.2022

    (audio)
    délka: 01:48:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Telč, 27.07.2022

    (audio)
    délka: 02:06:47
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sousedka přiběhla, že chtějí věšet našeho tátu

Podobenka Jaroslava Šimánka, Horní Suchá, 1951
Podobenka Jaroslava Šimánka, Horní Suchá, 1951
zdroj: archiv Jaroslava Šimánka

Jaroslav Šimánek, celým jménem Marius Jaroslav Alois Šimánek, se narodil 16. října 1928 v Paříži. Jeho otec měl v Paříži truhlářskou živnost, ale zejména kvůli finančním potížím se v roce 1935 museli vrátit zpátky do Československa. Po začátku války musel otec živnost zavřít. Nucenému nasazení na práce v Německu unikl díky práci v železničním depu v Jihlavě. Po konci války si otec živnost obnovil a vedl ji nepřerušovaně až do své smrti. Příbuzným jeho matky zabavili po roce 1948 ve Štětí hospodářský statek. Pamětník se vyučil truhlářem u svého otce a mezi lety 1946 - 1948 absolvoval mistrovskou truhlářskou školu v Chrudimi. V roce 1950 musel Jaroslav Šimánek na vojnu a kvůli špatnému posudku byl přidělen k Pomocným technickým praporům. Čtyři roky sloužil jako horník na dole v Horní Suché u Havířova. V polovině vojny absolvoval poddůstojnickou školu. Na propustce se seznámil s budoucí ženou Martou, která se k němu přestěhovala do Batelova a s níž vychoval dvě děti. Po vystřídání několika zaměstnání učil až do důchodu na Středním odborném učilišti v Třešti. V šedesátých letech kvůli tomu absolvoval pedagogické minimum a vystudoval průmyslovou školu v Jihlavě. V sedmdesátých letech sepsal učebnici truhlářské technologie pro 2. a 3. ročník, která se dočkala mnoha dalších vydání. V roce 1989 odešel do důchodu. Roku 2022 žil v Batelově.