Zora Sigalová

„Když začala tahle domovinská válka (válka v Jugoslávii), jak říkají, tak nás Československo, tenkrát ještě bylo, pozvalo, abychom přišli jako hosté, ne jako utečenci, ale jako hosté do Čech. Najednou 7. 9. přišlo to, že můžeme jít, a 13. už pro nás přijeli. Od toho, jak tu házeli ty granáty, to byl člověk blbej. A měli jsme rodičovskou schůzi a teď: ‚Kdo půjde z učitelů?‘ A rodiče na mě: ‚Soudružko, běžte vy, vás děti mají rády, my vás máme rádi, budeme jistější, když vy půjdete s nimi.‘ Tak nic, tak jsem si řekla, že jdu. A doma mně zas vynadali: ‚Tebe se netýká, co tady bude s námi, ty hlavně že jdeš!‘ Šli jsme do Seče a byli jsme tam čtyři a půl měsíce. A když se mě ptaly děti, kdy půjdeme domů: ‚Za čtrnáct dní.‘ Prošlo čtrnáct dní a já zase: ‚Za čtrnáct dní.‘ Potom mi řekli učitelé z Čech, ti přednášeli tělocvik našim dětem, ale jenom tělocvik, ostatní předměty jsme měli my, zase ale česky, učili jsme. Já jsem na tom mém pavilonu, D jsem měla, já jsem ho nazvala dřevěno-skleněný zámeček, to byla montážní (hala). Já jsem tam byla učitelka, máma, táta, teta, frizér (kadeřník), pradlena, všechno. Všechno jsem tam byla u nich. A sama jsem na ně byla a měla jsem děcka od pět a půl roků do osmnácti roků. Ale poslouchali všichni, kolegu nechtěli poslechnout. Ale když jsem já jim řekla v neděli: ‚Tak a teď hezky se oblíkněte, zamknout pokoje a jdeme na procházku.‘ Vyšli jsme ve tři hodiny odpoledne, nebo ve dvě, protože byla zima, obešli jsme celou Seč, zjistili jsme, že tam je malá hydroelektrárna, zjistili jsme, že tam je ještě několik táborů, a vrátili jsme se v půl sedmé a neřekli ani A. A kolegovi řekli: ‚Ma, nepůjdeme.‘ To mě museli poslechnout. Ale bylo, bylo ošklivo... Na mém pavilonu nebylo, aby oni brečeli, jako co bylo jinde. Tady byla válka, ale já jsem nedovolila, aby oni – když zazvonil telefon, nejdřív já. A jestli řekli, že se tady něco stalo, ne, ne. To mu neřeknu. To dítěti neřeknu. Protože mu psychu (psychiku) zničíme. Kvůli tomu odešli, aby jim zůstala psycha zdravá. A potom, když mi řekli kolegové: ‚Co jestli vy tady budete do Velikonoc?‘ Tak jsem to otočila a řekla dětem: ‚Za měsíc my jdeme. Pak tady už začalo být trošinku ticho, někdy 21. 1. v 1992 nás přiznali (uznání samostatnosti Chorvatska 15. 1. 1992). A já jsem řekla: ‚Druhé půlletí my budeme doma.‘ A všichni říkali: ‚Naše soudružka to věděla. Pak jsme se vrátili sem, ale bylo ještě dost jako tak... Vím, že ještě granáty se házely.“

„Jmenuji se Zora Sigalová a jsem odborná učitelka v důchodu. Moji rodiče, Velimir Sigal a Blažena Horešovská, se seznámili v Praze, maminka je rozená Češka, Unhošť u Prahy. Dodnes tam stojí barák, hospoda U Slovana, to někdy byla od mého dědy hospoda. A tatínek studoval v Praze, jinak je rodem ze Sarajeva, a jeho maminka a tatínek byli v Sarajevě, ještě i teta a strejda. Seznámili se na Nouzově, to je výletnické místo u Unhoště. Tatínek byl v Sokole, maminka byla v Sokole, jednou tam dělali výlet a maminka od něho dostala kytici, totiž tu pukétu (puget), a tak se oni seznámili. Potom se v Praze scházeli a za pět roků asi se stěhovali do Jugoslávie, kde tatínek potom pracoval na železnici a v Sarajevě pracoval děda. Ale co jsem chtěla říct: na té vesnici, na té Tešanjce v tom baráku, první soused od nás byl 300 metrů, druhý 500 metrů, vlastně byli jsme tam na samotě. Tešanjka byla vzdálená od Doboje jedenáct kilometrů a od Tesliče takových patnáct kilometrů. Tam jsme dožili druhou světovou válku. My jsme byli malí, my jsme si hráli, nám nepřekáželo, že granáty lítaly přes barák. A že nám tam jeden den byli partyzáni, druhý den ustaša a třetí domobrana. My jsme byli malí a nerozuměli tomu všemu. A maminka nás česky naučila, protože děti vyžvatlají všechno. Tak jenom chorvatsky. Tatínek byl v Chorvatsku (za války), on nebyl v Bosně. Ale jsem narozená v Bosně a byla jsem bosanská Češka, tak mi alespoň říkali, když jsem studovala.“