„Bylo to nejen díky tomu, že maminka byla průvodkyně, ale hlavně kvůli tomu, že pracovala jako tlumočnice na veletrzích. Byla u francouzských firem a tím pádem ty kontakty byly. Na veletrzích to fungovalo tak, že lidé, kteří byli společně na stánku, chodili také společně na večeře. A chodili také k nám domů, kam byli pozvaní na večeři. Takže tam vznikla všelijaká přátelství. Díky tomu jsme se poté já i sestra do Francie párkrát dostaly, protože oni nás pozvali. Muselo být pozvání. A díky tomu jsem se jako poměrně malá do zahraničí dostala a ten jazyk se naučila líp, než kdybych se učila jen tady na jazykovce.
– Vzpomínáte z návštěv na někoho konkrétního? Kdo Vám utkvěl, že byl u vás na večeři?
Určitě to byly dámy od Diora. Maminka dělala několik let pro francouzskou kosmetickou firmu Christian Dior a několik dam, které tam jezdily, tak k nám chodívaly. To byly hrozně milé dámy. U jedné rodiny jsem potom byla několikrát na prázdninách. Oni měli chalupu, kamenný krásný dům na ostrově v Bretani, tak to bylo velice romantické. Tam jsem byla jednou já, jednou tam byla sestra. Takže byť byla železná opona, tak se ty skulinky vždycky nějaké našly. A dítě režim pustil spíš, protože věděl, že rodiče ho tam nenechají.“
„S bábinkou jsme bydleli a k babičce a dědečkovi Fuchsovým jsme chodívaly jako děti v sobotu na návštěvu. Přišli jsme odpoledne, dostali jsme pohoštění a potom tatínek s maminkou se bavili s dědečkem a babička si nás vzala do svého pokojíčku, který měla za kuchyní a učila nás malovat, modelovat z plastelíny.Snažila se mě naučit šít, což se nepovedlo. Snažila se nám vštípit výtvarné cítění – kreslení, dělaní plastik a takové výtvarné věci. Ona si s námi hrála, dělaly jsme figurky z kaštanů a podobně. To, co děcka s babičkou dělávají. Dědeček pro nás stál na piedestalu. Pak už to byl starý, bělovlasý pán. Vždycky nám připadal trošku vznešený, ale byl hodný. Vždycky říkal: ‚Pavlínko, Zuzanko, ukažte mi vysvědčení!‘ Tak jsme ukázaly vysvědčení a dědeček nás pochválil. Ale pak se zase bavil s tatínkem a s maminkou, on si s námi nikdy nehrál. Nebyl dědeček, který si děti nosí na zádech a dělá jim koníčka. Když jsme mohly jít se za ním podívat do ateliéru, to byl velký svátek. On chodil v ateliéru v bílém plášti a měl tam tužky a křivítka a pravítka, což dneska už není, dneska se všechno dělá přes počítač, ale tam byly role papírů a pauzáků a všechny ty tužky ostrouhané – to se nám hrozně líbilo.“
„Já si myslím, že atmosféra v těch dvou rodinách byla strašně rozličná. U Fuchsů byla umělecká, trochu bohémská atmosféra, protože tam chodila spousta umělců, navštěvovaly se výstavy a všelijaké kulturní akce. Takže to byla úplně jiná atmosféra. Zatímco z maminčiny strany to byla – ono to bude znít špatně, když to řeknu – taková trošku maloburžoazní rodina, maloburžoazní prostředí, které sice také žilo kulturním životem, ale úplně jiným stylem. To bohémství tam určitě nebylo. Ty rodiny se až tak moc nestýkaly, ale třeba když k nám na Vánoce přišli Fuchsovi, tak to bylo vidět. Bylo cítit, že je to jiná atmosféra. I když si jeden druhého velice vážili, bylo poznat, že je to jiné prostředí. Takže já jsem vyrůstala na hranici dvou světů.“
Pavla Seitlová, rozená Fuchsová, se narodila 22. července 1958 v Brně. Dětství Pavly Seitlové bylo výjimečné lidmi, mezi kterými se pohybovala. Její dědeček byl evropsky významný architekt Bohuslav Fuchs. Architektuře se věnoval také její otec Kamil Fuchs a teta Alena Korvasová. Inspirativní osobou pro pamětnici byla také její babička, designérka Drahomíra Fuchsová. Z druhé strany rodiny zdědila pamětnice jazykové nadání a po vzoru své maminky Věry Fuchsové se rozhodla studovat jazyky. V roce 1977 nastoupila na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně a v roce 1982 školu úspěšně dokončila. Během svého studia absolvovala studijní pobyt v NDR a ve Francii. Působila v Moravském zemském muzeu v Brně jako překladatelka a tlumočnice. Moravskému zemskému muzeu zůstala věrná celý svůj život. V roce 2025 žila v Brně a podporovala připomínkové akce konané ke 130. výročí narození Bohuslava Fuchse.
Lucie Dvořáková, Karolína Judasová, Jana Jurková, Natali Mikšíková a Adriana Tillerová
Paměť národa existuje díky vám.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
