Miloslav Čeřenský

* 1918  

  • „Přes otce jsme se zapojovali, ale věděli jsme, že vzhledem k tomu, že bratr utekl, tak jsme hlídaný nebo pozorovaný, protože tady bylo hodně ,Čechů vlastenců´, udávali a měli z toho nějaký ten vlastní požitek.“ „A o vás se zajímala protektorátní policie, že váš bratr byl někde v zahraničí? Vy jste ho nahlasili, že je nezvěstný, nebo že se ztratil?“ „My jsme nahlásili, že je nezvěstnej, že se ztratil, ale to pro gestapo byl každej ještě důstojník zvlášť, tak jim bylo jasný, že je v zahraničí. No, a když potom celá aféra kolem Valčíka propukla, tak tady bylo velký zatýkání. Jak víte, pro Valčíka a pro všechny byly vydány doklady, legitimace, třeba nějakej Pištora, to byl taky sociální demokrat, taky náš známej, velmi známej, který mu pomáhal s vydáváním dokladů. On byl zaměstnanej na Okresním ústavu národního zdraví a tak a měl možnost vydat nějaký ty doklady, zdravotní doklady. S tím jsem se pak setkal tady v Pardubicích v žaláři, kdy nás hnali do sprch a viděl jsem ho. Byl zbitej, celej zbitej, záda a zadek rozbitej celej, jak ho gestapáci vyšetřovali.“ „Takže když seskočili parašutisti, to bylo někdy na přelomu roku 1941/1942, oni tady měli nějaké záchytné adresy, že šli do hotelu Veselka?“ „Ano, byli v tom hotelu Veselka, to je tady kousek odtud. Tam hoteliér Košťál je zaměstnal a oni podávali přes vysílačku Libuši, která byla ve Skutči na Ležákách ukrývaná, zprávy do Londýna.“ „Pak se do toho zapojil Hladina.“ „Ano, Hladina a jeho manželka rozená Branešičová. Já jsem poslední, co jsem ji viděl ještě živou tady v pardubickým vězení, ono se to jmenovalo Pracovna. To se jmenovalo Pracovna, jestli víte, co to je - donucovací pracovna. Tak jsem ji viděl, jak chodila ještě na dvoře samotná. I vězňové měli vycházku, tak jsem zakázaným způsobem, musel jsem se postavit na lavici a takhle přes celou celu jsem se koukal na dvůr. Tak jsem tu Táňu Vladěnovou viděl jako jeden z posledních ještě živou, chodila... To byla velmi krásná ženská, velmi hezká, skutečně, nejen hezká obličejem, ale i po stránce ženský, tvarem...“ „Tam byl nějaký napjatý vztah, že jo? Ten Hladina byl už starší.“ „Starší byl, on to byl motocyklistický závodník, no, tak jejich vztah... heleďte, no... je to možný... To se vypravuje, ale kdo to...“ „Takže přes Hladinu a přes majitele hotelu Veselka byl do odboje zapojen Váš tatínek?“ „No, to nejen tatínek! To byla celá plejáda Pardubáků a celej okres pardubickej aj chrudimskej, to všechno. Každej potřeboval dalšího, aby mu pomohl, aby měli doklady, aby měli přihlášení na nemocenský třeba, když ho zaměstnával a tak dál. Ke všemu potřebovali doklad a to zase dělali občané, kteří byli zaměstnaní ve veřejné správě. „Takže Vy jste se dostal přes tatínka do odboje?“ „No, přes otce jsem pomáhal.“ „A Vaše funkce, prostě to, co jste vykonával, bylo co, jestli si pamatujete?“ „To bylo zpravodajské přinášení, nic jiného, ale už to, že otec byl zapojenej, to, že byl bratr v zahraničí, to všechno stačilo k tomu, aby když vypukla heydrichiáda, tak aby udělali velikej zátah na všechny. A otec byl 1. 6. zatčen a 4. 6. zastřelen tady v Pardubicích na Zámečku se svým přítelem, nějakým panem Rumlem, a já jsem putoval a do Mauthausenu s poznámkou Rückkehr unerwünscht - návrat nežádoucí...“

  • „Tábor třetího stupně, kam jde každý s poznámkou Rückkehr unerwünscht - návrat nežádoucí - a je to skutečnost... Protože velitel tábora, který se jmenoval Ziereis, mnohé zugange - příchozí - vítal s tím: ,Entlassung von hier (propuštění odsud) is möglich durch Kamin (je možné jen komínem).´ Entlassung durch Kamin... V Mauthausenu byly tři krematoria v plným provozu stále. Ve dne v noci šlehaly plameny nahoru. V Mauthausenu je na takovém kopečku návrší, který se jmenuje Ludwigsberg. Ale ptejte se vy mě, já nevím, co bych ještě měl říct...“ „Z Prahy jste jeli nějakým transportem?“ „Vlakem, transportem přes Český Budějovice jsme jeli do Kaplice a v Kaplici byly hranice protektorátu, ne Dolní Dvořiště, ale už tady nahoře. Tak jsme tam přijeli a vystoupili jsme tam na tom malém nádraží v Mauthausenu. Takový malý nádražíčko, dneska už je tam jiný.“ „Jaký byl ten první zážitek, když jste tam přijeli?“ „Hroznej... Když jsme přicházeli nahoru, šlo nás málo, asi deset nebo patnáct, byli mezi námi i staří lidé, a jak jsme opustili město Mauthausen a šli na tu cestu, která vede takhle bokem civilizace, už esesáci pažbama mlátili ty starší lidi, kteří nemohli nahoru jít. A když jsme docházeli nahoru k Mauthausenu, vlevo byla ohromná stavba, říkalo se tomu Rusenlágr, protože oni předpokládali, že vyhrajou válku a že budou mít statisíce zajatců, čili tam se dělala ohromná planýrka, ohromná nekonečná planýrka, kde byly postavený baráky pro ruské zajatce, a tady jsem poprvé viděl to hrozný tempo, tu hroznou skutečnost, která mě čeká, a to jsem ještě nevěděl, jakej je kamenolom a jaký jsou další strašný komanda, komanda smrti.“ „A vy jste šli do sprch, umyli se a dostali jste vězeňský mundúr?“ „Ne. Takhle to nejde. Každej příchozí se musí celej svlíknout do naha, jste oholenej, odchlupenej všecko, a teďka ať je červenec nebo prosinec do ohromný haly, kde je sprchárna, kde je opravdu sprchárna, tam nejsou žádný falešný kropičky, rozpařej vás a teďka vás vyženou zpátky na apelplac - nástupiště. V červenci v srpnu to nevadí, ale v zimě to je hrozný. A tam vás nechají hodinu, dvě, dvanáct hodin stát v pozoru nahýho, ať je teplo, ať pálí slunce, ať je mráz, ať mrzne, ať prší, chumelí, a teprv pak vám přidělí hadry. Mně přidělili hadry už celý zakrvácený a nakonec mi přidělili kromě čísla ještě jednu věc, protože s námi bylo hodně židů v tom transportu, tak i židovskou hvězdu. Já jsem měl označení Jude. Tak jsem se zase vrátil a riskoval jsem, že dostanu další, že mě zmlátěj, ale dík tomu, že jsem znal trochu německy, tak jsem říkal: ,Ich bin kein Jude, aber römisch katholisch...´ Tak mi po několika držkách vzali hvězdu a nechali mi jenom číslo 1122 takhle. No, a ten začátek byl strašněj...“ „Vy jste byl ubytovanej v jakým baráku, jestli se můžu zeptat?“ „První barák, kde nás nahnali, byl číslo 5, to byla takzvaná karanténa, ale to je jenom pomyslnej název, protože jsme tam byli zavřený, ale do práce jsme se všema chodili. A pak jsem šel na ten nejstrašnější blok, na kterým taky zahynul Hašler, na třináctej. Oni byly strašný všechny, ale zde byl takovej bachař šílenec, to byl z povolání!“

  • „Tak se šel radit s tím kápou tam, pak přiběhl a říkal teď: ,A kterej teda?´ A on říká: ,Toho drzýho toho tady nech.´ A to jsem byl já. Čili já jsem přes noc měl za zadkem ústřední topení, nad hlavou střechu, psací stůl a pero, tužku, papíry. (No, ten Berdych měl taky takový štěstí, on zas řekl, že je scénárista, něco jako Scenareschreiber, a oni: ,Tak to seš písař, tak budeš psát, takže budeš písař.´) No, já jsem lhal, jak... To ještě když se mě ptal, já mu řekl: ,Ich spräche sehr gut deutsch!´ Mluvím velmi dobře německy... Ich verstehe deutsch a tak dál. Ono to s ním taky bylo těžký, někdy na mě nesrozumitelně zařval: ,Mach das Fenster zu!´ On byl z Baden Badenu a šišlal! To je prostě pro uši cizince hrozný, ono je to i pro uši Němce hrozný! Oni třeba, to je taková perlička, to nepatří do toho, to je jenom taková perlička o tom, co se tam taky dělo. Němec z Hamburku a Němec z Vídně se nedohovořili německy, volali vždycky Čecha, nějakýho Čecha, aby jim to překládal a vysvětloval, protože oni mluvili každý svým dialektem. To byla spodina, která neuměla číst ani psát, v Mauthausenu byla převážně galerka vídeňská nebo z Lince galerka. Já nevím, jestli tomu rozumíte... Kriminálníci, ti všichni měli, každej tam měl označení svýho původu, my jsme měli červený, oni měli zelený, černý a tak dál. A zelený byli zloději, chmatáci nebo černý byli vrazi, odsouzený na doživotí, a přišli do Mauthausenu a vraždili znova dál... (No, mně to taky připadá někdy neuvěřitelný, ten Berdych když to vyprávěl, tak on jim zase třeba nakecal, že je zeměměřič.) Ano. (A že dělal zeměměřiče v tom...) Ano, protože oni neměli muže, neboť všechno bylo na frontě, čili vězni dělali všechny práce odborný. Třeba hauptschreiber byl Maršálek, vídeňskej Čech, kterej napsal celý dějiny Mauthausenu a to byl hauptscheiber, hlavní písař – tak by se to řeklo česky. Prostě kterej všechno řídil, kterej právě ty kluky, co mi řekli o bratrovi, kde je, ten je zachránil s pomocí mou! Protože z bratislavskýho gestapa přišel na ně rozsudek smrti. To byli zahraniční vojáci, který se nedokázali rychle stáhnout zpátky a veleli povstání, že jo... To všechno jsme ztopili, aby oni byli bezprizorní a nakonec to přežili...“

  • „Tak můj bratr byl tady v Pardubicích. Já začnu ještě bratrem a pak budu pokračovat... Tak v Pardubicích byl důstojníkem z povolání v jezdeckém pluku, ten pluk se jmenoval 8. pluk knížete Václava svatého. Tady bylo jezdecký veliký učiliště, on byl poručíkem a v roce 1939 po něm šlo gestapo a podařilo se mu uprchnout a sloužil, protože československá armáda v zahraničí měla mnoho důstojníků a málo mužstva, tak sloužil na Středním východě jako jezdecký důstojník u Angličanů, protože byl dragoun, jezdec, no, a potom teprve, když se utvořila větší československá armáda západní, tak sloužil v Tobruku jako tobrucká krysa. Celej Tobruk odsloužil a potom s Klapálkem šel přes Střední východ a s Klapálkem šel a přihlásil se a byl Rusama, Sovětama, prokádrován, přišel na východní frontu. Zajímavá taková poznámka k věci. V extrovkách šel do průlomu u Dukly. On byl nasazenej u tý Machnovky, tam vlastně šli ty důstojníci víceméně jako, říká se tomu kánonošutr. Prostě Rusáci potřebovali zacpat díru, nacisti tam udělali průlom u Dukly, a to tam všechno nacpali československou jednotku, která tam teda šla. Bratr přežil Duklu, byl raněn v dalších těžkých bojích u Mikuláše a vrátil se do Československa v hodnosti majora. Čili z poručíka udělal za těch pět roků majora. Ještě taková perlička. Protože bratr nepřivítal v roce 1968 soudruhy, kteří nám sem přišli dělat pořádek, tak byl degradován a odsouzen na patnáct let do Mírova, po odvolání sedm let, a tři a půl roku si tam odseděl. A byl degradován... To byla jen taková... jak vlast nebo komunisti odplácejí... Jinak otec byl typograf, zaměstnán tady v Pardubicích u firmy Vokolek a syn, typograf, strojní sazeč, a matka byla v domácnosti a ona byla původně vyučená švadlena.“

  • „A přesně ten barák je označen Arest. Čili v Mauthausenu bylo takovýchhle absurdit víc... Třeba ohraničili blok číslo šest a tam nahnali vězně a dělali na nich pokusy. Já jsem byl na tý šestce asi půl roku. A na mně dělali ty pokusy, že mi odebrali krev, všecko, a v jedný půlce baráku bylo stravování podle Ostkost - východní stravy. Tam jim dávali nějaký pohankový kaše a něco takovýho a v jiný Nährehefekost – jak se to řekne česky - kvasnice - kvasnicovou stravu. Nám dávali samý kvasnice a pořád nám brali krev. Tam nás drželi šest měsíců a ten blok šest byl ještě zvlášť odrátovanej a hlídali ho. Nesměli jsme jít ven a nesměli jsme přijmout žádnou jinou stravu. A právě ten přítel Ludvík Kratochvíl mi, protože jsme chodili pracovat do kamenolomu, tak mi tam na jednom místě - Ortu - nosil každý ráno kus chleba. Kde ho sehnal, chudák, ani sám nevím... A to mi jako pomohlo těch šest měsíců tam ten chleba, ta skýva, přežít tu hroznou kvasnicovou stravu.“ „Tak tohle bylo ještě docela mírný, ale prováděli tam i nějaké horší pokusy?“ „No, dělali tam všechny možný pokusy třeba zrovna v tom Arestu, tam je taky dole jedna taková velká místnost pro deset nebo osm lidí. A tam třeba je zavšivili všechny a teďka na nich dělali pokusy, jak se zbavit vší, protože vojáci na východní frontě trpěli těma parazitama, a teď to na nich zkoušeli: prášky všelijaký, rozpíchali je injekcí... Dělali všechny možný pokusy. Já jsem vyšel akorát, že jsem měl to štěstí, že jsem byl zavřený těch šest měsíců na tý Ostkost.“ „A jak vás vybírali na ty pokusy?“ „Vážili nás, brali nám pořád krev.“ „Jak vás vytypovali, jako že jste tam šel, nebo to bylo jako náhodné?“ „Jo, náhodný, ráno, v neděli ráno mě ten freistuba povídá: ,Zabal si věci a jdeš na šestku...´ A šmitec.“ „A to jste věděli, co to je, co to znamená?“ „Nevěděli. Pak jsme se dozvěděli, že ten blok najednou odrátovali, silně odrátovali, a že tam budou dělat pokusy. Ale nevěděli jsme, co bude s náma. Nikdo nikdá nic nevěděl.“ „Byl nějaký doktor, který byl za to všechno nějak odpovědný?“ „Chodili jsme třikrát tejdně nebo několikrát tejdně ven mimo tábor do těch laboratořích, kde zase pracovali naši vězni, naši klucí, kteří měli nějaký vzdělání - chemický nebo zdravotnický. Odebrali krev, moč, měřili to a psali tabulky a výsledky a tak. Protože všichni chlapi z SS, který nehlídali, museli na frontu. Byl nedostatek mužů.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Pardubice, 09.01.2008

    (audio)
    délka: 02:22:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Dějiny se pořád opakujou a lidstvo si nikdy z ničeho nevzalo ponaučení...“

Miroslav Čeřenský
Miroslav Čeřenský
zdroj: Pamět národa - Archiv

Miloslav (Míťa) Čeřenský se narodil 18. 10. 1918 v Pardubicích, kde také téměř celý život žije, vystudoval Obchodní akademii. Otec byl typograf, matka švadlena v domácnosti. Jeho otec navázal během německé okupace spojení s výsadkářem Valčíkem v hotelu Veselka. Přes otce se odboje zúčastnil i Miloslav, který většinou působil jako spojka nebo podával různé informace. Po atentátu na Heydricha byl jeho otec jako jeden z prvních z Pardubic popraven, a sice 4. 6. 1942 na Zámečku. Miloslav (Míťa) byl také zatčen, odsouzen a poslán do koncentračního tábora v Mauthausenu. Tam pracoval v kamenolomu, později jako písař. Strávil zde zbytek války. V roce 1945 (21. 5.) se vrátil zpět do Pardubic. Po válce se vrátil do Východočeského elektrárenského svazu. V padesátých letech v rámci akce 77 tisíc do výroby pracoval jako klempíř a poté dělal správce rekreačních míst (na chatě v Desné a na Luční boudě) a spravoval lyžařské vleky. V roce 1980 odešel do důchodu.