Anna Šebková

„Byli tady dva dny a hned po nich přišli Rusáci. To si ještě pamatuju. Oni tenkrát tady vzadu, tam je takový dolíček, tak tam ty nákladní auta ti Němci pustili dolů a zapálili. Tam byly takový torza a to železo, co tam zůstalo. A oni potom odjeli. Vím, že tady byla maminčina sestřenice, ona bydlela v Olomouci a měli velké krejčovství, asi byli dosti majetní. Oni z toho Olomouce utekli, když tam pořád bombardovali. Tak bydleli u nás a ona potom s těma Němcema odjela. I s děckama. Měla čtyři děti. Někde u Šumperka už byli Rusi. Už se museli setkat s těma Rusama, ale už jsme o nich nikdy neslyšeli.A to vím, že maminka vždycky vypravovala, že ona měla takovou velkou koženou tašku, kterou si hrozně hlídala. A jednou se do ní maminka podívala a tam byla hromada zlata. Tady u Šumperka, když potkala ty Rusy, tak...“

„Tatínek byl ve válce, ale byl brzo postřelenej. Už v jednačtyřicátým roce, takže byl potom doma. Napřed byl v lazaretu v Polsku, ale nevím kde všude, a potom byl doma. On nemohl na nohu. Měl prostřelenou nohu a měl ji kratší. A tak už ho do války nepovolali.“

„My jsme měli učitelku, protože učitel byl zřejmě ve válce. Potom ve čtyřiačtyřicátým tam byli v té třídě angličtí zajatci. Byli to většinou důstojníci. To si dobře pamatuju, že jsme si s něma hráli. Oni už uměli německy. Učitelka vždycky: ,To jsou naši Todtfeinde. Naši smrtelní nepřátelé.' Ale my jsme si s nimi hráli. A oni chodívali sedlákům pomáhat a to si pamatuju, k nám vždycky chodili dva. Jeden se jmenoval Alex a druhej Len. Tam je vždycky hlídali nějací němečtí vojáci a o pěti vždycky zatroubili a oni museli nastoupit. Tak šel jenom jeden. Vždycky se dohadovali, kterej půjde. Když se vrátil, tak říkal: ,Kolik vás tam bylo?' ,Ale, dneska nás bylo dvanáct.' Protože oni, jak je četli, ty jména: ,Zde!' Každej se hlásil a vůbec tam nebyli. Oni jim už tak důvěřovali. Ten jeden tady měl dokonce potomka s tou jednou Němkou.“