Anna Šebková

* 1935

  • „Děckám neublížili. To jsme mezi něma lítali. Vím, že tam nahoře byla taková velká stodola a první tam přijeli nějací na koních. Tam byli ubytováni. Tak každej den šli někam jíst. Většinou smažený vajíčka. Maso nebylo. Tak ti nikomu neublížili. Ale potom některý ty ženský znásilnili.“

  • „Byli tady dva dny a hned po nich přišli Rusáci. To si ještě pamatuju. Oni tenkrát tady vzadu, tam je takový dolíček, tak tam ty nákladní auta ti Němci pustili dolů a zapálili. Tam byly takový torza a to železo, co tam zůstalo. A oni potom odjeli. Vím, že tady byla maminčina sestřenice, ona bydlela v Olomouci a měli velké krejčovství, asi byli dosti majetní. Oni z toho Olomouce utekli, když tam pořád bombardovali. Tak bydleli u nás a ona potom s těma Němcema odjela. I s děckama. Měla čtyři děti. Někde u Šumperka už byli Rusi. Už se museli setkat s těma Rusama, ale už jsme o nich nikdy neslyšeli.A to vím, že maminka vždycky vypravovala, že ona měla takovou velkou koženou tašku, kterou si hrozně hlídala. A jednou se do ní maminka podívala a tam byla hromada zlata. Tady u Šumperka, když potkala ty Rusy, tak...“

  • „Tatínek byl ve válce, ale byl brzo postřelenej. Už v jednačtyřicátým roce, takže byl potom doma. Napřed byl v lazaretu v Polsku, ale nevím kde všude, a potom byl doma. On nemohl na nohu. Měl prostřelenou nohu a měl ji kratší. A tak už ho do války nepovolali.“

  • „My jsme měli učitelku, protože učitel byl zřejmě ve válce. Potom ve čtyřiačtyřicátým tam byli v té třídě angličtí zajatci. Byli to většinou důstojníci. To si dobře pamatuju, že jsme si s něma hráli. Oni už uměli německy. Učitelka vždycky: ,To jsou naši Todtfeinde. Naši smrtelní nepřátelé.' Ale my jsme si s nimi hráli. A oni chodívali sedlákům pomáhat a to si pamatuju, k nám vždycky chodili dva. Jeden se jmenoval Alex a druhej Len. Tam je vždycky hlídali nějací němečtí vojáci a o pěti vždycky zatroubili a oni museli nastoupit. Tak šel jenom jeden. Vždycky se dohadovali, kterej půjde. Když se vrátil, tak říkal: ,Kolik vás tam bylo?' ,Ale, dneska nás bylo dvanáct.' Protože oni, jak je četli, ty jména: ,Zde!' Každej se hlásil a vůbec tam nebyli. Oni jim už tak důvěřovali. Ten jeden tady měl dokonce potomka s tou jednou Němkou.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Malá Morava - Sklené, 21.06.2012

    (audio)
    délka: 02:12:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

AI asistent Paměti národa
Probádá tisíce příběhů pamětníků

Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.

Položte otázku
beta

Byli tu lidi ze Starýho Hrozenkova, Němci, Slováci z Rumunska, Češi, tak si dovedete představit, jak to vypadalo

Anna Šebková (Stöhrová) v mládí
Anna Šebková (Stöhrová) v mládí
zdroj: archiv pamětníka

  Anna Šebková, rodným příjmením Stöhrová, se narodila v roce 1935 v obci Sklené (německy Glassdörfel), která je dnes částí obce Malá Morava v okrese Šumperk. Oba její rodiče byli německé národnosti a většina jejích předků pocházela z této malé obce pod kopci masivu Králického Sněžníku. Anna Šebková ve Skleném prožila značnou část života a byla tam svědkem nejen válečného období, ale také odsunu většiny původních německých obyvatel a příchodu nových osadníků a postupného vylidnění obce. Ta měla v době jejího dětství kolem tří set obyvatel a dnes má jen kolem dvaceti trvale žijících lidí. Za války její otec narukoval do wehrmachtu, v Rumunsku byl těžce raněn a po vyléčení propuštěn do civilu. Její strýc Adolf Stöhr byl zase zajat u Stalingradu a několik let strávil v zajateckých táborech na Sibiři, než byl jako jeden z mála v padesátých letech propuštěn. Po válce nebyla rodina zařazena do odsunu, protože otec byl znalý místního prostředí a byl potřebný pro zaučení nových lesních dělníků. Anna Šebková po vyučení pracovala jako tkadlena a v roce 1956 se provdala za Bohumila Šebka, který měl poloviční německý původ. Několik let pak spolu žili v obci Velká Morava. Dnes žije pamětnice opět ve Skleném.