Oldřich Schreiber

* 1932

  • „V tom únoru čtyřicet osm jsem byl ještě učedník, tak ještě jsem byl pod kuratelou vlastně těch mistrů – toho Kodoně a Šímy, kteří byli komunisti. To si netrouf někdo něco dělat nebo říkat, protože to jsme museli poslouchat. Prostě to tak je. Museli jsme dělat prostě všecky tyhle svazácký věci, takže já jsem třeba chodil támhle na navigaci pod Vyšehradem. Dneska tam ta tramvaj jede normálně, tenkrát tam kličkovala, to se naváželo. Tam se navážela hlína. - Takže jste chodil na svazáckou brigádu. - Museli jsme chodit svazácky tu hlínu – tenkrát nebyly buldozery, tak jsme to chodili rozhrabovat, rozvážet a tak dále. - A vy jste byl svazák? - Heleďte, to se nás nikdo neptal, nebyl jsem svazák.“

  • „V osmačtyřicátým roce nás sebrali, tenkrát byl ten puč toho Gottwalda, jak byl na Hradě a tak podobně, a odvedli nás na Václavák jako mládež. Tam byly davy ty jejich komunistický. - Jak to tam vypadalo, na tom Václaváku? - Na tom Václaváku – já vám to právě chci říct – to prostě dodneška mám v sobě. Ty davy. Ten Václavák byl plnej. A my jsme byli dost vepředu jako mládež, protože jsme šli ze Smíchova pěšky, že jo. Za náma nebo kolem nás byly většinou ty žižkovský ženský – to bylo jádro takový komunistický tady v Praze, poměrně, by se dalo říct. A když ten Václavák celej hřměl: ‚Ať žije KSČ!‘ já jsem z toho byl prostě, víte... Celej život to slyším: ‚Ať žije KSČ!‘ – jak to hřmělo.“

  • „Teďka jsem tam takhle jednou šel okolo a šel jsem domů. A ono tenkrát v květnu pršelo a bylo celkem dost mokro. Tam táhli nějaký Němci, který jeli s koňma a tak dále. Nejeli po hlavní, nějak se tam dostali a zapadli tam. Teď to vyprošťovali, my jsme takhle na ně koukali, protože tam ještě byl ten můj kamarád z ulice, co jsme to dělali dva, tuhletu práci těch spojek takzvanejch. No a tak jsme prostě na to koukali, najednou tam přijelo auto od Světic, jak se dá říct, zastavilo a začali utíkat tam. Já vím, kdo to byl, to byl ten Rejna autodopravce, takový ty Revoluční gardy, takový ty mladý lidi. A ty Němce prostě začali prohlížet. Ten jeden Němec, co teďka já to vím asi jedinej, byl z vysílačky z Liblic – liblická vysílačka u Českého Brodu. Tam byl nějakým technikem, ale byl to Němec. Toho začali prohlížet a našli u něj pytlík se součástkama elektrickejma. Byl to technik, že jo, tak si vzal nějaký odpory a takovýhle. Oni ho zmlátili a ‚sundat boty!‘ a tloukli ho, tak jsme na to tak z dálky koukali. No a pak je prostě najednou sebrali, kde se tam vzal takovej mladej kluk, a odvedli je, tam byla takzvaná ‚porážka‘, takhle asi padesát metrů, víte, takovej uzavřenej prostor. Tam je odvedli, my jsme tam koukali škvírou a tam je prostě zastřelili. A já jsem si vždycky říkal: ‚Hergot, proč je střílejí! Vždyť se nic nedělo. Tak mi to jako nešlo do hlavy, protože ten jeden kluk byl mladej, asi tak osmnáctiletej, a když ho střelili, tak se chytil toho starýho za ruku. Celej život, víte, vždycky jsem si říkal: ‚Kurva, co on s tím má společnýho? A teprve po těchhle sedmdesáti letech, nebo tak nějak, mi došlo spousta věcí, protože jsem se začal vyptávat. Když se mě začali takhle ptát ve škole a všude chtěli vědět věci, tak jsem říkal: ‚A hele, člověče, co ono tenkrát – tam bylo dvaapadesát Němců pohřbenejch na hřbitově, to vím od hrobníka. Proč tam jsou pohřbený? Vždyť se tam nebojovalo!“

  • „Já když jsem byl ten pomocník v Revoluční gardě, tak tam byl vedle z ulice nějakej pán, mladej, a ten říkal: ‚Hele, pojď mi pomoct sbírat zbraně.‘ Protože on byl šikovnej a zprovoznil auto a vozil ty zbraně do Prahy na tu revoluci. - Ty odhozený německý? Co? - Odhozený německý, protože ti Němci to zahazovali. Tam bylo zbraní, všeho možnýho. A on tím autem jel, jeli jsme tam mimo silnici, protože oni by nám to auto sebrali Němci. Protože jsme měli benzín a oni ten benzín neměli. Když jim došel benzín, tak auto šoupli do škarpy a nalezli si na další auto. Ty blatníky, to bylo plný vojska, protože se na ty auta nevešli. A všecko to táhlo k Američanům směrem na Příbram a tuhletu část. Takhle táhla ta armáda z východních Čech.“

  • „Já si pamatuju, jak to vojsko přijelo na náměstí – to německý. My jsme nikdy nic takovýho neviděli. Ty obrněný vozy, nějakou takovou hudbu, takový ty jejich klarinety – já jsem furt nevěděl, co to je – tak ony to byly nějaký píšťaly, jsem zjistil až teďka. A nebo tam byly ty obrněný vozy, do kterýho jsem nahlíd – to ještě si pamatuju. Tam to bylo česky popsaný, to znamená, že to byly naše obrněný auta, který nám zabrali. No a tak tam přišli Němci, začalo být napětí mezi těma rodičema a my to dost nechápali. Protože ti rodiče už to věděli, co se děje v Německu, že ti Židi budou postiženi a tak dále. Tak už se začalo připravovat, Židi se začali připravovat, protože už začínali do těch koncentráků je odvádět. Takže ti Fišerovi, celá ta rodina šla do Osvětimi, to byl ten transport, kterej šel v březnu čtyřicet tři, o tom se hodně mluví.“

  • „Máma přišla z toho koncentráku, já vím, jak jsem byl u vrátek a jak jsem ji vedl. Ty Rusové se o ni starali – oni to věděli, dozvěděli se to, že přišla z koncentráku. Tak vím, že vždycky jí dávali jídlo a starali se o nás, víte, v tom bytě. My jsme bydleli ve sklepě, oni bydleli prostě v našich místnostech. - Jste měli doma ruský vojáky? - Všude, to měl každej, ne jenom my. Na zahradě jsme měli koně. Já jsem vám to nedomluvil: první přijely tanky, ty odjely, protože hledaly furt odpor. Žádnej odpor neviděly, tak zase hnaly dál, někam za těma Němcema, na Příbram a tak dále. A přijely potom vojska s koňma. Ty ruský vojska přijely s koňma. To byly takový ty jednotky – já nevím – Malinovskýho nebo koho to byly. To byl ten druhej sled, to byli takoví ti, jak jsem slyšel, kluci na popravu. A když tam takhle byli, to víte, my děti jsme se s nima spřátelily, dávali nám, občas, když měli, nějaký bonbóny nebo něco – když to někde sebrali, oni toho taky moc neměli. Najíst nám dávali. Vím, že mámě vždycky říkali: ‚Babuška, kušaj, kušaj.‘ Aby jedla, dávali jí jídlo, když viděli, jaká je prostě.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 07.06.2019

    (audio)
    délka: 01:55:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 25.06.2019

    (audio)
    délka: 01:19:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 16.07.2019

    (audio)
    délka: 50:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Brala mě hrůza z té davové psychózy

Oldřich Schreiber jako palubní střelec, vojna 1953-56
Oldřich Schreiber jako palubní střelec, vojna 1953-56
zdroj: pamětníkův archiv

Oldřich Schreiber se narodil 16. února 1932 v Praze. Pochází ze smíšené česko-židovské rodiny, nacistickými norimberskými zákony byl proto klasifikován jako „míšenec prvního stupně“. Maminka Olga, rozená Fišerová, byla jako Židovka za války deportována do Terezína, tatínek František a bratr Arnošt Schreiberovi strávili závěrečnou fázi války v pracovních táborech. Oldřich byl zřejmě vzhledem k nízkému věku ušetřen a zůstal sám v rodných Říčanech. Na konci války se rodina šťastně shledala, Oldřich se spolu s bratrem Arnoštem účastnil bojů říčanských povstalců s nacisty a stal se také svědkem zastřelení dvou ustupujících německých vojáků Revolučními gardami. Rodina ve svém domě ubytovala sovětské vojáky. 25. února 1948, v době vrcholícího komunistického puče, se Oldřich Schreiber účastnil komunistické demonstrace na Václavském náměstí – byl tehdy učněm a na demonstraci ho spolu s ostatní „dělnickou mládeží“ odvedli mistři bez ohledu na jeho názor. V roce 1951 se Oldřich Schreiber stal předsedou aeroklubu Tatra Křižík, jemuž poskytoval politické krytí, a tím mu umožnil existovat. V letech 1953-56 sloužil na vojně jako palubní střelec bitevního letounu.