„Ti museli pryč, každý musel někde jinde sloužit. Byli hodní lidé na ně, ale byli taky zlí na ně. Protože z tábora museli, kdo si je vyžádal, museli tam k němu jít. To právě vypravovala maminka, že taky právě někde malovali byty, a tak tam musely jít uklízet, ještě s jednou paní. Tak ten pán, ta paní nebyla doma, tak ten pán, povídala maminka, že od něj měly moc dobré jídlo, což odnesly. Nebyly zvyklé na mastné a měly vepřo, knedlo, zelí. Maminka říkala: 'Já jsem se najedla.' Ta druhá paní říkala: 'Najím se, až si dodělám práci.' Ale přišla manželka toho pána domů a ona už nedostala nic. Na jednu stranu se člověk nediví, že ta nenávist byla, ale nemuseli to dát na všechny.“
„On teda utekl a tam nahoře, kde je taková rekreačka, vždycky to byl Kynast, tam ho chytli. Musel si svléknout boty a hnali ho až do Tanvaldu na soud a tam ho zavřeli. Ale říkám - na mě byl hrozně hodný, my tam k němu chodili nakupovat, a já že jsem měla copánky, tak mě vždycky zlobil. To si pamatuju, ale moc hodný byl.“
„Tam byl táta právě taky dole ve sklepě. Ale chtěla jsem ještě říct, to bylo docela hezké, bydleli jsme ještě u pana Havlíčka v Jablonci a ono víc těch mužských bylo zavřených tady na soudě v Tanvaldě. Vezli je do Harrachova nějakým náklaďákem do lesa pracovat, byli hlídaní tedy, ale my jsme tam mohli jet načerno s nimi. A žádný, kdo je hlídal, ty vězně, nic proti nim neměl. To byli na druhou stranu výborní lidé. Jestli jsme tam byli jednou nebo dvakrát, ale s tátou jsme se sešli. Taky věděli, že jsme Němci, že oni jsou Němci a zase se chovali úplně jinak. Záleží, jak se člověk chová, není to národnost, je to, jak se chová.“
„No protože v takové té místnosti, možná že nás tam bylo patnáct. Možná ještě víc, s dětmi. Palandy taky, jako děti jsme spali nahoře. Dali nám tam malá kamínka, to pamatuju, jenomže dříví nebylo. K večeru se malinko zavlažilo, ale za chvilku v tom dřevěném, tam to foukalo, a všechno teplo bylo hned v čudu. Maminka si vzala s sebou peřiny, to byly takové dřevěné bedny a na nich adresa byla napsaná. Vemte jednu peřinu a máte bednu plnou. Měli jsme dvě peřiny, nějaký polštář, něco na sebe. Pro tátu tam byl oblek a boty, aby měl něco, kdyby se vrátil." - "Vy jste říkala, že nemáte ani moc fotky z dětství?" - "Nemám." - "To byl důsledek toho, že jste si nemohli…" - "Nemohli jsme si to vzít. Když jsme přišli zpátky, byli jsme se jako děti v tom našem baráku podívat a už tam nic nebylo.“
„No, a jelikož jsme taky nechodili do školy, měli jsme dva roky prázdnin, jak to napsal ten Verne, tak bylo mi osm, skoro devět, když jsem šla znovu do první třídy. Ještě v Jablonci jsem chodila do první třídy, i do druhé jsem začala. Potom tátu pustili a šel tady k tomu a začal do něj brousit a vrátili jsme se sem. Taky na něj ráda vzpomínám, nevím, jak se jmenoval, to byl ředitel školy a on se nám věnoval a učil nás česky. Nejdřív se naučí člověk nadávat. Ale taky tam byla učitelka, a když to člověk neuměl vyslovit, dostal facku. To není dobré, tohleto, ty děti za to vůbec nemůžou.“
Charlotte Scharfová se narodila do rodiny Emila a Anny Brücknerových 9. listopadu 1938. Žili v Albrechtsdorfu, dnešních Albrechticích v Jizerských horách. Otec Emil se narodil v roce 1891 a nemusel na frontu, od roku 1944 dohlížel na zajatkyně v táboře vedle továrny Schowanek. U Charkova padl během války tatínek budoucího muže Charlotte Scharfové. Za války pamětnice viděla v Albrechticích říšského vůdce jednotek SS Heinricha Himmlera. Pamatuje si časté přelety spojeneckých letadel a schovávání se v krytech. Po porážce Německa prošli Albrechticemi sovětští vojáci, sudetským Němcům neubližovali, na rozdíl od českých Revolučních gard. Otce pamětnice po válce potrestal soud třemi roky vězení. V listopadu 1945 skončila jeho manželka se sedmiletou Charlotte a jejím tříletým bratrem ve sběrném táboře pro odsouvané sudetské Němce v Rýnovicích u Jablonce. Charlotte Scharfová tam zažila zimu a hlad, slyšela nářek mučených Němců. Odsunu se rodina vyhnula díky práci maminky v hostinci v Jablonci nad Nisou. Do školy začala pamětnice chodit po dvouleté přestávce, neuměla zpočátku vůbec česky. V roce 1948 propustili otce z vězení a rodina se vrátila do Albrechtic. Otec zanedlouho zemřel. Po základní škole šla Charlotte Scharfová hned do práce v továrně TOFA, aby svým výdělkem pomohla své velmi chudé rodině. Vdala se v roce 1961, s manželem Emilem si pořídili dvě děti. Z továrny odešla a pracovala 25 let jako správcová na rekreační chatě. V roce 2022 žila v Albrechticích v Jizerských horách.
Pohled z Albrechtic na Bukovou horu, pod ní továrna Schowanek, kde se za války vyráběly zbraně, přídavné palivové nádrže do letadel a modely techniky pro německé letectvo
Pohled z Albrechtic na Bukovou horu, pod ní továrna Schowanek, kde se za války vyráběly zbraně, přídavné palivové nádrže do letadel a modely techniky pro německé letectvo
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
