„Protože děti ve škole musely nacvičovat na spartakiády a protože paní učitelky mě znaly, tak mě mockrát zvaly a říkaly: ,Přijď nám pomoct, pojď se podívat, jak to cvičíme.' Takže na každé vystoupení, které děti měly, jsem se byla podívat. O spartakiádách si nemyslím, že byly špatné, ty děti mohly pokračovat (v pohybových aktivitách), ovšem zvrhlo se to v šou.“
„Nepřemýšlela jsem o tom a nepočítala jsem, že bych se dočkala změny. Ale jak to přišlo, bylo to jasné. Bylo rozhodnuto z hodiny na hodinu. Vracela jsem se jako cvičitelka, dostala jsem znovu ty nádherné dorostenky a začal sokolský život, jak jsem si kdysi jako dítě představovala: šibřinky, závody, ale žádné honění za extrémními výkony. Krásný pospolitý život, krásné přátelství. A čím byl člověk starší, tím víc to vnímal.“
„Pak byly prázdniny, a když jsem přišla v září do tělocvičny, tak jsem dala nástup, a než jsme začali cvičit, vystoupila jedna bývalá sestra a řekla, že výbor Sokola si nepřeje, abych pokračovala, protože jsem v Praze neměla dobrý vliv na dorostenky. Tím mě vyloučili a já jsem až do roku 1990 necvičila.“
„V roce 1945, jak se obnovil Sokol, tak jsem tam vstoupila, a protože sestry už o mně věděly, přihlásily mě do pražské cvičitelské školy. Tím jsem získala kvalifikaci cvičitelka a daly mi na starost dorostenky, protože říkaly, že jsem jim věkově nejblíž. A začali jsme se připravovat na slet v roce 1948. To byly ty nejnabitější, nejlepší roky. Měla jsem na všechno dost sil a byl to můj hlavní zájem. A když je zájem, tak se dostaví i úspěch, že?“
zdroj: dobová: archiv pamětnice, současná : V. Faltýnek
zdroj: dobová: archiv pamětnice, současná : V. Faltýnek
Stáhnout obrázek
Věra Šašková se narodila se 25. ledna 1926 v Kladně. Tatínek byl řidič u Pražské železářské společnosti. Rodiče cvičili v Sokole, a tak ji už jako šestiletou přihlásili do Sokola taky. Brzy se u ní projevilo pohybové nadání a začala chodit do místní rytmické gymnastiky. Za války byl Sokol zakázaný. Pamětnice od roku 1937 studovala gymnázium. Po osvobození pokračovala v Sokole, už jako cvičitelka, a dojížděla do Prahy na kurzy tance a choreografie ke známé tanečnici Milče Mayerové. Společně s bratrem Karlem Lébrem vedla pamětnice cvičení pro ženy, zejména zaměstnankyně Poldovky. Zlom v jejím životě přinesl rok 1948, kdy se se svými cvičenkami (dorostenkami) zúčastnila všesokolského sletu v Praze. Akční výbor ji pak obvinil, že na ně měla špatný vliv, protože cvičenky se při slavnostním pochodu na Staroměstském náměstí odvracely od tribuny s novým prezidentem Klementem Gottwaldem. Tím pro ni Sokol na dvaačtyřicet let skončil. V roce 1949 se provdala a v dalších letech vychovávala s manželem tři děti. Do Sokola se vrátila až po listopadové revoluci. Byla zvolena náčelnicí nejprve kladenské jednoty a posléze i celé Sokolské župy Budečské. V této funkci setrvala do roku 2010. Až donedávna sama aktivně cvičila a zúčastnila se i sletu v roce 2012. Za svou celoživotní práci převzala Zlatou medaili České obce sokolské.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
