Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Šašková (* 1926  †︎ 2015)

• narozena 25. ledna 1926 ve starém Kladně

• od šesti let cvičenka v Sokole

• 1937 - nástup do primy kladenského reálného gymnázia

• 1945 - maturita, zaměstnání ve Vodárenských a lázeňských podnicích města Kladna

• 1945 - absolvovala cvičitelský kurz - práce se sokolskými dorostenkami

• účast na XI. Všesokolském sletu v Praze 2.-6. července 1945

• v září 1945 - vyloučení akčním výborem ze Sokola

• sňatek v roce 1949, založení rodiny, tři děti

• návrat do Sokola v roce 1990, zvolena náčelnicí Sokolské župy Budečské (ve funkci do roku 2010)

• cvičitelka oddílu Věrná garda

• účast na sletu v roce 2012

• oceněna Zlatou medailí ČOS

Kdo zná Kladno, ví, že proti místní nemocnici stojí dnes panelové sídliště. Do 60. let minulého století tu ale bývalo takzvané Nové Kladno, poměrně rozlehlý okrsek malých cihlových domů, které od 19. století dávaly střechu nad hlavou obyvatelům rozrůstajícího se průmyslového města. Tady se v 1. ulici 25. ledna 1926 narodila pamětnice Věra Šašková. Prožila tu s rodiči období druhé světové války i dobu do své svatby v roce 1949.

Tehdy nové Kladno, dnes staré

Kdysi Nové Kladno původně tvořilo šestnáct ulic. Podle amerického vzoru neměly názvy, označovaly se čísly. Rodiče Lébrovi žili s dětmi Věrou a o devět let mladším Karlem v 1. ulici. Pátá byla už tehdy známá díky obyvatelům Čermákovým, kteří odešli do USA a jejich, v době odchodu jednoroční, synek Antonín se v roce 1933 stal starostou amerického města Chicago. Babička měla na Novém Kladně koloniál a po smrti dědečka jí s obchodem pomáhali maminčini bratři. „Když jsem šla ze školy a viděla jsem babičku sedět před obchodem, tak jsem si říkala: ,Propána, ta je stará! Musí odpočívat.‘ A ono jí nebylo ještě ani šedesát,“usmívá se nad svým dětským uvažováním sedmaosmdesátiletá Věra Šašková. Rodina Lébrových se z Nového Kladna odstěhovala v padesátých letech, o dvacet let později pak město kvůli nevyhovující hygienické situaci nechalo čtvrť zbourat a nahradilo ji novostavbami.

Moderní tanec Milči Mayerové

Maminka pamětnice byla vášnivá sokolka a pod jejím vlivem začal cvičit i tatínek, který jinak pracoval jako řidič v Pražské železářské společnosti v areálu Poldiny hutě. Ve třicátých letech chodil po práci na brigády na stavbu nového sletiště, které slouží sportuchtivé kladenské veřejnosti dodnes.

Jako šestiletou začali rodiče do Sokola posílat i Věru. A tak to začalo. Poprvé přišla do kladenské sokolovny v roce 1931. Hned rok nato se konal slet, ale toho se z praktických důvodů malé mimopražské děti neúčastnily. Cvičení malou Věru bavilo a zdálo se, že má pohybové nadání. Kromě Sokola ji tedy rodiče začali posílat i na pohybovou výchovu k Martě Grosmanové do YMCA a později i do Prahy na rytmickou gymnastiku ke známé baletce a choreografce Milče Mayerové, která vyučovala tanec podle známého německého tanečníka Rudolfa Labana. Její renomé vyrostlo na spolupráci s předválečnými avantgardními divadelníky Frejkou, Burianem, Voskovcem, Werichem aj. Budoucnost Věry Šaškové se rýsovala zřetelně.

Když začala válka, byla v tercii na reálném gymnáziu. Veškerý její zájem se stále soustředil na tanec a cvičení. Z válečných událostí si vzpomíná na to, jak dědečkovi v koloniálu pomáhala lepit přídělové lístky. A samozřejmě ji zasáhlo zatčení strýčka a tety Josefa a Kristy Lébrových, kteří prý někoho nechali u sebe přespat, načež je zatklo gestapo a skončili v koncentračním táboře. Po válce se vrátila jenom tetička Krista, strýček věznění nepřežil.

Nejnabitější léta

Po osvobození Věra Šašková odmaturovala. Devatenáctiletá dívka se vrhla do práce. Společně se svým bratrem Karlem Lébrem založila a vedla kurzy tance a cvičení pro dělnice ze SONP Kladno. Karel podobně jako ona inklinoval k pohybu a hudbě: hrál hokej za Kladno a současně byl nadějným klavíristou. Bohužel v mládí vážně onemocněl a zemřel ve už 21 letech.

Československá obec sokolská byla v roce 1945 po nucené přestávce v době nacismu obnovena a pamětnice mohla i zde začít cvičit. Tentokrát už ne jako cvičenka, ale jako cvičitelka. „Sestry mě přihlásily do pražské cvičitelské školy. Tím jsem získala kvalifikaci.Daly mi na starost dorostenky, protožejsem jim prý bylavěkově nejblíž. A začali jsme se připravovat na slet v roce 1948.“

Po válce se také uvolnilo místo vedoucí v pohybových kurzech po Martě Grosmanové. Věra dostala nabídku, aby se této práce ujala, ale to už by na ni bylo moc. Kromě cvičení totiž chodila do zaměstnání do Vodárenských a lázeňských podniků města Kladna. „Bylytoty nejnabitější, nejlepší rokymého života.Měla jsem na všechno dost sil aveškerý svůj zájem jsem věnovala tanci a cvičení.A když je zájem, tak se dostavujei úspěch.“

„Nedáme si diktovat, koho máme milovat!“

Přípravy na slet trvaly obvykle tři roky. První rok se připravovali cvičitelé, druhý rok se cvičilo v regionech a třetí rok se připravovalo společné vystoupení v Praze. Slet by vyšel na rok 1944, ale kvůli nucené válečné přestávce a nutným přípravám museli tentokrát sokolové porušit šestiletý cyklus všesokolských sletů a první poválečný XI. všesokolský slet připadl na červenec roku 1948. Na tribuně na Staroměstském náměstí uvítal slavnostní průvod sokolů už nově zvolený komunistický prezident Klement Gottwald. Pro sokoly myšlenkově spojené s vlasteneckou masarykovskou tradicí to byla rána a mnozí to dali najevo. „Když jsme vpochodovaly z Pařížské ulice na náměstí před čestnou tribunu, vykřikovala se hesla jako: ,Nedáme si diktovat, koho máme milovat!‘ a podobně. A pak prý jsem velela vlevo hleď, ale o tom nevím. Pravda je, že se cvičenky odvrátily od tribuny s Gottwaldem a místo vpravo se dívaly vlevo.“

Následky na sebe nedaly dlouho čekat. Uplynuly prázdniny, a když v září nastoupila Věra Šašková znovu do sokolovny k dalšímu cvičení, stačila pouze zavelet nástup: „Než jsme začaly cvičit, vystoupila jedna bývalá sestra a řekla, že akční výbor Sokola si nepřeje, abych pokračovala, protože jsem v Praze neměla dobrý vliv na dorostenky. Tím mě vyloučili a já jsems cvičením musela přestat.“Přestávka trvala 42 let.

V době spartakiádních show

Sokolská organizace ostatně v nových poměrech kvůli podobným čistkám neobstála (Věra Šašková nebyla jediná, kdo po sletu musel odejít) a v roce 1952 formálně zanikla. Pamětnice se v roce 1949 provdala za Rudolfa Šaška, studenta farmacie, a společně přivedli na svět tři děti. Chodila do zaměstnání a k cvičení se mohla dostat jen občas a neoficiálně. „Protože děti ve škole musely nacvičovat na spartakiády a protože paní učitelky mě znaly, tak mě mockrát zvaly a říkaly: ,Přijď nám pomoct, pojď se podívat, jak to cvičíme.‘Tak se Věra Šašková dostala znovu k hromadnému cvičení, i když jen v jakési neformální konzultantské pozici.

Komunistický vynález spartakiádních slavností, které nahrazovaly sletovou tradici, pamětnice nezavrhuje: „Nemyslímsi, že byly špatné, ty děti mohly pokračovat v pohybových aktivitách.Každé cvičení má svoji hodnotu, i spartakiáda.Ta se ale zvrhlav jakousishow. Sokolské cvičenímá být jiné: mělo by se vztahovat k tradici sokolského hnutí a být propojeno s vlasteneckou myšlenkou.“Top není samozřejmě ani dnes, čtvrt století po pádu komunismu. Pamětnice si uvědomuje, že hodnotově se společnost od doby jejího mládí hodně proměnila, a protože děti si mohou vybírat z téměř nekonečné nabídky pohybových i jiných aktivit, zájem o Sokol je slabší, než býval. Když se účastnila zatím posledního sletu v roce 2012, litovala daleko víc toho, že proběhl za nezájmu politických představitelů České republiky (výjimkou prý byl Alexandr Vondra): „Naši páni nechtěli vidět sílu a nadšení našich lidí,“shrnuje.

Věrná garda

Jakmile to politická změna v Československu umožnila, Věra Šašková se okamžitě do sokolského hnutí vrátila. Na první schůzi v Kladně v lednu roku 1990 byla zvolena náčelnicí Sokolské jednoty Kladno. Začala aktivně pomáhat se znovuobnovením členské základny. Později se koncelorepublikový sněm a ten ji zvolil náčelnicí Sokolské župy Budečské. Kromě toho pracovala i jako cvičitelka. Po revoluci dostala do péče své někdejší dorostenky, s nimiž se musela nuceně rozloučit. Za její celoživotní práci v Sokole od roku 1931 dostala v roce 2012 Zlatou medaili České obce sokolské.

V posledních letech ji v osobním životě potkalo několik bolestných ztrát. Přišla o manžela a o dceru, navíc se sama potýká se zdravotními potížemi. „Celý život cvičím, a teď mě opustily nohy.“ Pohybuje se stále obtížněji. Dodnes ale do sokolovny dochází. „Já když přijdu na sál, musím myslet na něco jiného. Sokol mi pomáhá v těžkých situacích.“