MgA. Jaroslav Šaroun
* 1943 †︎ 2021
-
„Měli jsme se za čtyři dny vrátit do Prahy. Takže jsme byli v takovém dobrém rozpoložení, že se zase vrátíme do normální práce v AUSu na Pohořelci. Místo toho jsme viděli, jak se tam opodál zakopávala baterie, a další naše část posádky byla roztroušená po lese a měla tam plnit nějaké úkoly. A my jako muzikanti jsme měli dělat – řekněme – mírový kasárenský život. Postoj všech byl ale jednotný. Když jsme se pak vraceli a viděli jsme pomalovaná kasárna s reakcí národa, tak to bylo veselejší a Prahu jsme viděli, tak jak ji znáte z dokumentů. Všechno bylo pomalované, a proto jsem pak chápal, že ti další vojáci, kteří přišli z Ruska, viděli to, o čem jim tam vyprávěli. Ale ti první viděli jen pokojnou zemi.“
-
„Jaroslav Mihule, který je specialista na Martinů, jim měl napsat hudbu, ale on jim to asi kvůli nedostatku času odmítl. Takže čas utíkal a oni neměli muzikanta, který by jim to napsal. A paní, která se o ně v tom rekreačním středisku starala, se svěřili. Takže ona je poslala k nám (choreografy skladby – Appelta, Libru a Svatoně). Já jsem akorát zrovna byl ve výkopu, protože jsme dělali septik. Nejdříve mi řekli, o co jde, a já jsem je vzal nahoru a pustil jsem jim nahrávku své symfonie, aby nekupovali zajíce v pytli. Aby věděli, jakou muziku dělám. Měli myšlenku v tom smyslu, že by ten mužský element měl mít takový symfoničtější charakter, takže jim to vyhovovalo. Už měli připravený koncept, kolik částí by to mělo mít, jak to bude začínat a co se v těch jednotlivých částech bude dít. Dokonce mi zazpíval jeden z nich i první takt, na co si myslel. Tak jsem z toho pak nakonec skutečně vyšel. Za několik dní jsem měl hotové čtyři části, s tou poslední jsem se pak pral několik měsíců. Pak jsem to nahrál na klavír a pak na to skutečně udělali – spasovali cvičení. Za půl roku jsme to pak předvedli na Újezdu v Sokole. Nacvičily to dva útvary a to už byl definitivní konkurz, zda to bude přijato.“
-
„Pak byl ten druhý hokej (zápas na MS v březnu 1969), kdy se to podařilo. Tenkrát já byl v Disku v Karlově ulici, v Unitárii jsme měli nádherné divadlo jako operní studio a tam jsme hráli Figarovu svatbu. A během té svatby vzpomínám, jak po některém z výstupů se vzadu objevil kus papíru a na něm skóre, které se postupně zlepšovalo. To se stalo asi třikrát a vždycky pak byl ohromný aplaus. Když to všechno skončilo, tak jsem vykročil a šel jsem pěšky přes Karlův most nahoru přes Nerudovku do AUSu na Pohořelci. A ještě před Karlovým mostem, jak jsem překročil tramvajové koleje, jsem viděl mnoho lidí, jak jdou i v těch dalších ulicích, už se stmívalo. Auta svítila a vytrubovala. Všichni ti lidé šli jedním směrem, chvatně, jako by to bylo zorganizované, ale tenkrát žádné mobily ani internet nebyly. To spontánně se Praha vydala k Václavovi vzdát hold hokejistům a alespoň trochu zahojit svoji bolest. A byly to takové davy, které se valily proti mně na tom Karlově mostu, bylo to takové podivné. To byly stovky lidí a jen několik nás jedinců šlo opačně.“
-
Celé nahrávky
-
Praha, 13.05.2014
(audio)
délka: 03:09:50
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
Mělo by po nás zůstat něco dobrého
Jaroslav Šaroun se narodil 22. července 1943 v Dobrušce, kde rodina Šarounových žila po mnoho generací. Otec byl vyučený fotograf, věnoval se také včelařství. Po válce se stal předsedou národního výboru v Dobrušce, zde také založil podnik na zpracování a konzervaci ovoce. Pro své výborné organizační schopnosti byl povolán na ministerstvo průmyslu a později se stal generálním ředitelem státního podniku Lihovary a konzervárny a později také zakládal nově vznikající státní podnik Benzina. Jaroslav se od útlého dětství věnoval hudbě, studoval nejprve klavír u Václava Drnce. V roce 1957 byl přijat na Státní konzervatoř, kde studoval ve třídě Mil. Kabeláče. Následně studoval na HAMU u profesora E. Hlobila a studium zakončil v roce 1966 ve třídě V. Dobiáše. Vojenskou službu nastoupil v AUSu v Praze. Zde zůstal až do roku 1970, působil v baletním oddělení jako korepetitor, současně již jako korepetitor spolupracoval i s AMU, později se Státní konzervatoří. Od roku 1976 působil jako nejprve externí člen, od roku 1990 stálý člen orchestru v oddělení klávesových nástrojů v České filharmonii. Ze skladatelské práce Jaroslava Šarouna je známa nejvíce hudba psaná na choreografii mužů pro spartakiádu v roce 1980 pod názvem Modré tepláky a bílé tričko. Za tuto práci získal také státní vyznamenání. Jaroslav Šaroun zemřel 25. března roku 2021.
