Kvido Sandroni

„Byl tam takový nedostatek, že to nebyla jen novela, ale politický problém. Itálie byla v těch letech velmi polarizovaná. Pravice a levice, vedení státu – levicová strana měla tehdy větší sílu a tvrdila, že pokud zrušíme speciální školy, nebudeme tím nic maskovat. Minulost skončí a nic dalšího nebude. A téměř z politického přesvědčení zavřeli i poradny, protože podle nich představovaly ghetta, pravicové záměry izolovat lidi. Byl to samozřejmě extrém, protože nebylo kam jít. V osmdesátých letech se situace vyrovnala, otevřely se pedagogické poradny a objevili se asistenti a odborníci. V sedmdesátých letech to ale fungovalo tak, že kdo měl blízko k levicové straně, měl místo asistenta, protože tím sloužil modernizaci společnosti. Je to zajímavé – v Itálii byla polarizace všudypřítomná, ať šlo o literaturu, nebo o pečení pizzy. Říkalo se: ‚Ty jsi pravičák, pečeš to takhle, my levičáci to pečeme jinak.‘ Ta polarizace byla vidět úplně všude. Nevedla sice do vězení ani do táborů, ale vždy byla na prvním místě v tom, jak se postupovalo. Takže jsem vlastně nikam nechodil. Extrémem bylo i to, že Braillovo písmo si paní učitelka musela shánět podle encyklopedie, protože u nevidomých dělali obstrukce. Když jste chtěli běžné školy, tak si to prostě vyžerte. A v tom byl ten paradox.“

„Měli jsme seznam od známých. Jeden chtěl žvýkačky, jiný prázdnou láhev od coca-coly na výlety, někdo chtěl nějaké zboží, hračku nebo obrázky. Pro nás to bylo směšné. Stálo to pár korun a pak jsme z toho měli výhody. Třeba víkend na chatě. ‚To není možné, takové tričko jste dovezli s nápisem: I love you USA. Děkuju. Za to ti půjčím chatu.‘ My jsme si říkali, že to přece není nic zvláštního, že je to normální. Oni na to: ‚To není normální, to nemají ani v tuzexu.‘ Tehdy jsem si uvědomil, jak režim dovedl lidi do takových nedostatků, které dnes pro mladé vypadají úplně neuvěřitelně, ale tenkrát to tak bylo. I obrázek nějakého anglického zpěváka mohl být velká pecka.“