Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kvido Sandroni (* 1970)

• narozen 10. března 1970 v Praze

• otec Gino Sandroni pocházel z italského Figline Valdarno, matka Věra Klenotová z Prahy

• otec pracoval v Praze pro stavební firmu FEAL na výstavbě budovy Chemapolu

• po svatbě rodičů (1969) a dokončení stavby se rodina přestěhovala do Itálie

• ve čtyřech letech pamětník onemocněl rakovinou a přišel o zrak

• rodina se usadila natrvalo ve Figline Valdarno v Toskánsku

• v roce 1976 nastoupil do běžné základní školy

• vystudoval gymnázium a vysokou školu moderních jazyků ve Florencii

• po roce 1989 studoval dva semestry na Karlově univerzitě v Praze, kde poznal budoucí manželku Hanu Vojkovskou

• usadili se v Olomouci, kde pracoval jako obchodník pro textilní firmu

• v době natáčení pracoval pro firmu prodávající slepecké hole a soukromě vyučoval italštinu v Olomouci

V sedmdesátých a osmdesátých letech v komunistickém Československu mohli nevidomí získat vzdělání pouze ve speciálních zařízeních, kterých bylo v republice jen pár. Už v předškolním věku tak nevidomé děti často musely opustit své rodiny, žily na internátech a jejich blízké nahradily vychovatelky. Kvido Sandroni přišel o zrak jako malý chlapec. Tehdy se svou českou matkou a italským otcem žil ve Figline Valdarno, poblíž italského města Florencie. V Itálii se zrovna měnil školský systém pro nevidomé a místo do speciální školy docházel Kvido do základní školy a později na gymnázium. Přinášelo to sice spoustu obtíží, ale díky tomu dětství strávil v bezpečí rodiny. 

Rozhodli se pro Itálii 

Kvido Sandroni se narodil 10. března 1970 v Praze, kde se jeho rodiče seznámili a odkud maminka Věra Klenotová pocházela. Otec Gino Sandroni byl rodák ze sedmnáctitisícového italského města Figline Valdarno a v Praze pracoval jako zaměstnanec italské stavební firmy FEAL, která měla na starost výstavbu budovy Chemapolu, protože v Československu nebyl podnik, který by měl zkušenosti se stavbou budovy se skeletovým systémem a závěsným fasádovým pláštěm. Rodiče se seznámili v restauraci, kam italští zaměstnanci chodili na oběd a kde pamětníkova maminka pracovala. 

V roce 1969 měli úřední svatbu v Praze a o rok později církevní svatbu v Itálii. Po dokončení stavby se zaměstnanci firmy vraceli do Itálie a rodiče se rozhodli, že právě Itálie se stane jejich společným domovem. Věra Sandroni dostala oficiální povolení od úřadů, ale nejprve musela vyplatit státu peněžní náhradu za své vyučení se kuchařkou. „Stát jí vyúčtoval asi dva tisíce korun za to, že byla vyučená, a nebude pracovat pro socialistické Československo. Zaplatila to a odjela bez problémů,“ vypráví Kvido Sandroni. 

Bez pomoci by to nešlo

Vždy tam, kde otec pracoval, bydlela i rodina. Pobývali v Turíně, v Miláně, v Římě. Poté, co Kvido ve čtyřech letech onemocněl, se ale natrvalo usadili v otcově rodišti v Toskánsku. „Byla to rychlá rakovina. Záleží na tom, ve kterém stadiu se odhalí a jak se léčí. U mě to bylo pozdě a už se jen řešilo, jak mi zachránit život. Zrak už byl sekundární záležitostí,“ vypráví Kvido Sandroni, jak se stal nevidomým, a dodává, že podobné potíže měla i maminka a jeho jediný bratr Angelo, ale u nich to neskončilo ztrátou zraku. 

I přes svůj hendikep Kvido v roce 1976 nastoupil do základní školy ve Figline Valdarno. Zrovna v té době se v Itálii prosadilo inkluzivní vzdělání, kde nevidomé děti přecházely z ústavní péče do běžných škol. Zpočátku ale na to prý školy nebyly připraveny a neměly potřebnou podporu. Ve školách chyběli nejen asistenti a výrazně museli pomáhat rodiče. Zvláště když byl jediným nevidomým v celé škole. „Extrémem bylo i to, že Braillovo písmo si paní učitelka musela shánět podle encyklopedie,“ vzpomíná Kvido Sandroni a dodává, že se v Itálii tehdy veškerá témata politizovala. „Itálie byla v těch letech velmi polarizovaná. Pravice a levice, vedení státu – levicová strana měla tehdy větší sílu a tvrdila, že pokud zrušíme speciální školy, nebudeme tím nic maskovat. Minulost skončí a nic dalšího nebude. A téměř z politického přesvědčení zavřeli i poradny, protože podle nich představovaly ghetta, pravicové záměry izolovat lidi. Byl to samozřejmě extrém, protože nebylo kam jít.“ V následujících letech se ale situace zlepšila – znovu se otevřely pedagogické poradny a na školy přišli odborníci a asistenti. 

Kvido Sandroni vypráví, že mu běžná škola přinášela výhody v tom, že si uvědomoval rozdíly oproti normálním dětem, a v průběhu let se tomu mohl postupně přizpůsobovat. V období dospívání ale svou odlišnost snášel hůře. „Já jsem věděl, co můžu a nemůžu, ale ostatní věděli jen, co já nemůžu.“ 

Ve Figline Valdarno nakonec vystudoval také gymnázium, kde byl opět jediným nevidomým studentem. Dojížděl pak do nedaleké Florencie, kde absolvoval studium němčiny a angličtiny na vysoké škole moderních jazyků. 

Vozili lidem prázdné lahve od coca-coly 

Kvido Sandroni jezdil se svou maminkou každý rok na měsíc za rodinou do Československa. Pro své přátele a známé vozili z Itálie u nás nedostatkové zboží. „Měli jsme seznam od známých. Jeden chtěl žvýkačky, jiný prázdnou lahev od coca-coly na výlety, někdo chtěl nějaké zboží, hračku nebo obrázky. Pro nás to bylo směšné. Stálo to pár korun a pak jsme z toho měli výhody. Třeba víkend na chatě. Tehdy jsem si uvědomil, jak režim dovedl lidi do takových nedostatků, které dnes pro mladé vypadají úplně neuvěřitelně, ale tenkrát to tak bylo. I obrázek nějakého anglického zpěváka mohl být velká pecka.“ 

Maminka nebyla zastánkyní komunistického režimu, ale žila pragmaticky a nijak se proti němu nestavěla. Kvido Sandroni si již od mládí uvědomoval, že není všechno tak, jak se lidem předkládá. „Bavilo mě sledovat zprávy. Porovnával jsem výklad v Itálii a Československu. Cítil jsem, že ta pravda není úplně tak, jak ji podává československá televize.“ 

Zavedlo ho to do Olomouce

V jeho devatenácti letech komunistický režim v Československu padl, což ho dle jeho slov překvapilo. Tehdy teprve začínal studovat vysokou školu. V rámci spolupráce univerzit studoval dva semestry vysoké školy také na Karlově univerzitě v Praze, kde se seznámil se svou budoucí manželkou Hanou Vojkovskou. Vzali se po jeho ukončení studia v roce 1997 a svůj domov našli v Olomouci. Kvido Sandroni pak pracoval tři roky jako obchodník pro textilní firmu a poté pro firmu Svárovský, která vyrábí slepecké hole, a má na starosti jejich prodej na německém a italském trhu. Mimo to v Olomouci soukromě vyučuje italštinu. 

Nevidomí v Itálii a v Česku

Kvido Sandroni prožil mládí v Itálii a v době natáčení žil už bezmála třicet let v Česku. Poznal tak přístup k nevidomým v obou těchto zemích. Rozdíl je prý hlavně v tom, že zatímco v Itálii se snaží co nejlépe finančně zabezpečit jednotlivé nevidomé, kteří si mohou sami zajistit služby a tím i jakousi samostatnost, tak v Česku se o ně snaží postarat stát. „V Itálii chce nevidomý pracovat, protože má navíc důchod a může si dovolit slušně žít. Český nevidomý však tyto podmínky nemá, přestože zákoník práce zná chráněné dílny. Myslím si ale, že mnoho firem raději zaplatí sankci za nesplnění kvóty, než aby někoho zaměstnaly a zřídily chráněné pracovní místo,“ říká Kvido Sandroni a dodává k tomu příklad přístupu lidí v těchto zemích při nákupu elektroniky. „Když běžně stojí MP3 přehrávač dva tisíce korun, v českém obchodě mi řeknou: ‚Tohle je takový průměr, stojí dva tisíce. Ale to je pro vás asi hodně, že? Tady mám čínskou verzi za osm set.‘ V Itálii přijde nevidomý do obchodu a slyší: ‚Tady je běžný model za osmdesát eur, ale vy jako nevidomý potřebujete lepší přístroj, aby fungoval spolehlivěji. Tady je jeden za sto dvacet eur, ten pro vás bude lepší.‘ V kolektivním povědomí tam tedy existuje představa, že i když člověk nevidí, peníze nějak má. V českém prostředí naopak převládá postoj: ‚Stejně by si to s tím důchodem asi nekoupil.‘“ 

„Moje přání je, aby se každý, kdo nevidí, cítil dynamickou součástí naší společnosti,“ říká na závěr rozhovoru Kvido Sandroni.