Kvido Sandroni

* 1970

  • „Itálie neposkytuje služby, ale dává peníze jednotlivcům – samozřejmě dostatečné. Nevidomý si pak může dovolit koupit si služby tak, aby si zajistil samostatnost. Stát mu vlastně říká: ,Podívej se, nevidíš, ale já ti dám příspěvek a vytvořím podmínky, abys mohl pracovat. Jen mě, prosím, neobtěžuj.‘ Díky tomu má nevidomý dost peněz – pokud to zvládá a pokud mu pomáhá rodina – aby mohl dobře žít. V České republice může být konečný výsledek také dobrý, ale přístup státu je jiný. Říká: ,Nevidíš, chápu to, poskytnu ti služby. Práci stejně asi nenajdeš, tak ti tady něco přidám, a když tak se ozvi, jestli potřebuješ ještě.‘ Je tedy patrné, že problémem není menší motivace, ale chybějící východisko. V Itálii chce nevidomý pracovat, protože má navíc důchod a může si dovolit slušně žít. Český nevidomý však tyto podmínky nemá, přestože zákoník práce zná chráněné dílny. Myslím si ale, že mnoho firem raději zaplatí sankci za nesplnění kvóty, než aby někoho zaměstnaly a zřídily chráněné pracovní místo. Ukázkou rozdílu je i nákup elektroniky. Když běžně stojí MP3 přehrávač dva tisíce korun, v českém obchodě mi řeknou: ,Tohle je takový průměr, stojí dva tisíce. Ale to je pro vás asi hodně, že? Tady mám čínskou verzi za osm set.‘ V Itálii přijde nevidomý do obchodu a slyší: ,Tady je běžný model za osmdesát eur, ale vy jako nevidomý potřebujete lepší přístroj, aby fungoval spolehlivěji. Tady je jeden za sto dvacet eur, ten pro vás bude lepší.‘ V kolektivním povědomí tam tedy existuje představa, že i když člověk nevidí, peníze nějak má. V českém prostředí naopak převládá postoj: ,Stejně by si to s tím důchodem asi nekoupil.‘“

  • „Byl tam takový nedostatek, že to nebyla jen novela, ale politický problém. Itálie byla v těch letech velmi polarizovaná. Pravice a levice, vedení státu – levicová strana měla tehdy větší sílu a tvrdila, že pokud zrušíme speciální školy, nebudeme tím nic maskovat. Minulost skončí a nic dalšího nebude. A téměř z politického přesvědčení zavřeli i poradny, protože podle nich představovaly ghetta, pravicové záměry izolovat lidi. Byl to samozřejmě extrém, protože nebylo kam jít. V osmdesátých letech se situace vyrovnala, otevřely se pedagogické poradny a objevili se asistenti a odborníci. V sedmdesátých letech to ale fungovalo tak, že kdo měl blízko k levicové straně, měl místo asistenta, protože tím sloužil modernizaci společnosti. Je to zajímavé – v Itálii byla polarizace všudypřítomná, ať šlo o literaturu, nebo o pečení pizzy. Říkalo se: ‚Ty jsi pravičák, pečeš to takhle, my levičáci to pečeme jinak.‘ Ta polarizace byla vidět úplně všude. Nevedla sice do vězení ani do táborů, ale vždy byla na prvním místě v tom, jak se postupovalo. Takže jsem vlastně nikam nechodil. Extrémem bylo i to, že Braillovo písmo si paní učitelka musela shánět podle encyklopedie, protože u nevidomých dělali obstrukce. Když jste chtěli běžné školy, tak si to prostě vyžerte. A v tom byl ten paradox.“

  • „Měli jsme seznam od známých. Jeden chtěl žvýkačky, jiný prázdnou láhev od coca-coly na výlety, někdo chtěl nějaké zboží, hračku nebo obrázky. Pro nás to bylo směšné. Stálo to pár korun a pak jsme z toho měli výhody. Třeba víkend na chatě. ‚To není možné, takové tričko jste dovezli s nápisem: I love you USA. Děkuju. Za to ti půjčím chatu.‘ My jsme si říkali, že to přece není nic zvláštního, že je to normální. Oni na to: ‚To není normální, to nemají ani v tuzexu.‘ Tehdy jsem si uvědomil, jak režim dovedl lidi do takových nedostatků, které dnes pro mladé vypadají úplně neuvěřitelně, ale tenkrát to tak bylo. I obrázek nějakého anglického zpěváka mohl být velká pecka.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 16.07.2025

    (audio)
    délka: 01:15:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Braillovo písmo paní učitelka musela shánět podle encyklopedie

Kvido Sandroni v roce 2025
Kvido Sandroni v roce 2025
zdroj: Post Bellum

Kvido Sandroni se narodil 10. března 1970 v Praze, kde se jeho rodiče seznámili. Otec Gino Sandroni pocházel z italského Figline Valdarno a pracoval v Praze pro stavební firmu FEAL na výstavbě budovy Chemapolu. Matka Věra Klenotová žila v Praze. Po svatbě v roce 1969 a dokončení stavby se rodina přestěhovala do Itálie. Rodina bydlela v různých italských městech podle otcova zaměstnání. Když Kvido ve čtyřech letech onemocněl rakovinou a přišel o zrak, usadili se natrvalo v Toskánsku. V roce 1976 nastoupil do běžné základní školy, právě když Itálie zaváděla inkluzivní vzdělávání. Kvido Sandroni poté vystudoval gymnázium a následně vysokou školu moderních jazyků ve Florencii, kde studoval němčinu a angličtinu. Každý rok jezdil s matkou na měsíc do Československa za rodinou. Vozili známým nedostatkové zboží z Itálie – žvýkačky, prázdné lahve od coca-coly nebo obrázky zpěváků. Po pádu komunismu v roce 1989 studoval dva semestry na Karlově univerzitě v Praze, kde poznal svou budoucí manželku Hanu Vojkovskou. Vzali se v roce 1997 a usadili se v Olomouci. Kvido Sandroni pracoval jako obchodník pro textilní firmu a poté pro firmu Svárovský, kde má na starosti prodej slepeckých holí v Německu a Itálii. V Olomouci také soukromě vyučoval italštinu.