Ing. Luděk Šácha

* 1931

  • „Ještě taková zvláštnost. Ty dozorci nás také dvakrát vzali jako na takovou exkurzi, abychom se podívali do pankrácké sekyrárny. A jak byly ty tři místnosti pankrácké sekyrárny, tak v té poslední místnosti byla ta sekyrárna a tu jsem měl za hlavou. Protože z původní cely nás odstěhovali a udělali oddělení pro mladistvé a to bylo v těch celách smrti, které byly v blízkosti té sekyrárny. My jsme byli na společné cele, jinak v těch menších byli po čtyřech. To se měnilo, jak kdo přicházel a odcházel. A taky jsem tam viděl nápis: Popraven! A někdo tam dopsal to datum, to bylo na těch zárubních nebo futrech dveří. A taky jsem tam viděl nápis: ‚Musela jsem zemřít, protože jsem milovala komunistu.‘ Tenhleten nápis tam byl taky, ten jsem tam četl.“

  • „Začalo to takhle: Jednou jsme se na náklaďáku vraceli z komanda a já jsem uviděl takovou dívčinu, která mě zaujala. A potom, když jsme mívali ty veřejná vystoupení, tak ona tam byla a já jsem na ni tak koukal - já jsem neuměl tancovat, teprve s manželkou jsme šli do taneční školy pro dospělé, kterou pořádal jeden výzkumník, kde jsem pracoval – tak jsem šlapal a vyzval ji k tanci, ta možnost jako byla, a takhle jsme se seznámili. Pak jsem jí posílal psaníčka, to ani nevím, kdo to doručoval, to někdo z toho chléva, ty kluci, co jeli s koňmi, tak to tam dali a možná i některý dozorce, já nevím. Pak jsem jednou měl svátek a říkali: ‚Šácha na bránu, máš tady balík.‘ Tak jsem šel a tam byl dort od ní. Jmenovala se Zdena Jiskrová.“

  • „Já jsem při tom prvním líčení dostal čtrnáct měsíců, tak Beránek se moc nesekl. A když už jsem seděl dvacátý měsíc v Zámrsku, tak teprve bylo odvolací řízení a tam jsem dostal osmnáct měsíců a už jsem měl skoro dvacet, tak to se nepočítalo tenkrát. Soud probíhal 22.-23. června 1949 na Pankráci v soudní budově. Já mám tady obžalobu. Byl tam Ivan Mikuláštíků, u kterého teda našli nějaký ten předmět doličný, Zdeněk Duchoslav, Jaroslav Hnyk, Petr Glomb, Pavel Glomb, Jirka Velíšek, Láďa Zvelebil a Šrachta, ty jako se Šrachtou pustili domů. Původně jsem byl tedy odsouzen na čtrnáct měsíců a pak bylo odvolací řízení a tam mi to zarovnali na osmnáct měsíců. Já jsem byl dost přizpůsobivý k těmto věcem, takže jsem litoval spíše toho Pavla, který dostal čtyři roky, ale se mnou to jako moc nehnulo.“

  • „Na vojně jsem byl u PTP. Rukoval jsem na Slovensko. Tam byla hned taková krásná příhoda. Jelo nás tam z Prahy z Masarykova nádraží asi dvanáct set, nikdo nevěděl, kam jedeme, jeli jsme přes noc a skončili jsme v Komárně. Prošli jsme asi třemi velkými branami a bylo uvítání a první informace, které nám sděloval velitel praporu kpt. Hajnovi, před ním mluvil nějaký podplukovník, to byla pro nás šarže, a ten tam říkal: ‚A když budete dobře pracovat a budete plnit pracovní úlohy, vrátíte se do normální lidské společnosti.‘ My jsme koukali a pak zase ten Hajnovi to zakončoval: ‚A protože jsou tu veliká vedra, budete všichni ostříháni dohola.‘ Teď to začalo hlučet. Tam byl nějaký kluk na stráži se samopalem a ten na nás doslova volal: ‚Soudruzi, soudruzi, neprotestujte, soudruh kapitán byl v SSSR a má velké zkušenosti.‘ “

  • „V roce 1947 teda jako dobrodružný mladý chlapec jsem odešel do západního Německa, kde jsem tedy byl zatčen francouzskými okupačními orgány a byl jsem tam odsouzen ke dvěma měsícům Jugendheimu (chlapecký domov). Jugendheim byl vlastně domov mládeže. Tehdy ten vedoucí Jugendheimu mi říkal: ‚Zůstaň tady. Za dva roky bude Stalin u vás.‘ Já jsem tomu nevěřil. To byl rok 1947. Vrátil jsem se v říjnu 1947 domů a pak přišel únor.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Veltěž-Zdiby, 19.03.2009

    (audio)
    délka: 02:02:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kam jsme přišli, tam jsme vzbuzovali zvědavost

Luděk Šácha
Luděk Šácha
zdroj: Archiv pamětníka

  Ing. Luděk Šácha se narodil 28. června 1931 v Praze. Otec Josef Šácha pracoval jako obchodní zástupce u zeměvrtných závodů, matka Anna byla v domácnosti. Kromě Luďka vychovávali manželé Šáchovi ještě jeho bratra Karla, který v roce 1969 emigroval do Švýcarska. Po dokončení základní školy pokračoval Luděk ve studiu na tzv. škole hlavní a poté rok navštěvoval francouzské gymnázium a následně jazykovou školu. V roce 1947 se šestnáctiletý Luděk rozhodl pro ilegální cestu do Německa. Tajně si sbalil pár věcí, bez větších problémů nedaleko Železné Rudy překročil státní hranice a převážně vlakem pokračoval přes Německo směrem k francouzským hranicím. Asi po třech dnech však byl na udání spolucestujícího zatčen francouzskými okupačními orgány a eskortován do vězení. Následoval soud a rozsudek, který ho poslal na dva měsíce do tzv. Jugendheimu (chlapeckého domova) v městečku Zell im Wiesental. Po této dobrodružné epizodě a návratu do Československa se Luďkovým rodičům podařilo dostat syna na obchodní akademii v Praze-Karlíně. Tam prožil i únorové dny roku 1948. Postupně společně s několika spolužáky začal plánovat ilegální akce proti novému režimu.  Dne 10. března 1949 byl během vyučování zatčen a s ním i několik dalších spolužáků. Všichni byli odvezeni do vyšetřovací vazby, následoval transport na Pankrác a soud. Státní soud s desetičlennou ilegální skupinou proběhl 22.-23. června 1949 v Praze. Luděk stejně tak jako většina obžalovaných ještě nedosáhl plnoletosti, a byli tedy souzeni jako mladiství. Obžaloba Luďka Šáchu vinila ze spáchání trestného činu velezrady. Při prvním líčení rozsudek zněl na čtrnáct měsíců. V odvolacím řízení mu byl trest změněn na osmnáct měsíců nepodmíněně. Celý trest si Luděk Šácha odpykal v Ústavu pro mladistvé delikventy v Zámrsku. Byl zařazen na práci v truhlářské dílně. Režim v Zámrsku byl přísný, ale bachaři byli většinou ze staré školy a chovali se slušně. Po propuštění v říjnu 1950 nastoupil do národního podniku AVIA Čakovice jako dělník, roku 1952 narukoval na vojnu k oddílům PTP do Komárna, následovala anabáze útvaru do Dubnice, Chotusic, Pardubic a Chrudimi. Roku 1955 se v Zámrsku oženil se svou dívkou Zdeničkou, kterou poznal díky působení ve vězeňské kapele. Po čase začal pracovat jako automechanik v Pardubicích, po přestěhování rodiny nastoupil do Výzkumného ústavu přístrojů jaderné techniky TESLA, kde pracoval jako dispečer odboru elektronických přístrojů. Postupem času si doplnil vzdělání a na ČVUT získal titul inženýr. Po roce 1989 se stal na tři volební období starostou obce Zdiby-Veltěž.