Ludvík Šablatura

„Museli jsme být karanténě, dostali jsme jenom na opouštění takovou kartičku, kdy jsme mohli na dvě hodiny jenom třeba jít ven, což tedy bylo velmi příjemné, protože si vzpomínám, že jsme tam šli za ten plot a tam hodně lidí z Mirošova přicházelo a také nosili, co mohli. Nějaké jídlo nebo něco. A my jsme tam také se potkali s takovými děvčaty, která nám dala čtyři kytice šeříků, že tohle je jako od nich. My jsme museli potom zase zpátky. No jak jsem řikal, ten rakouskej bachař, ten nám strašně tehdy pomohl. Myslim si tedy, že potom po válce nám napsal, abysme mu potvrdili, že nám pomohl, tak jsme mu to tedy jako potvrdili.“

„Vedle nás u těch baráků byl rakouskej bachař, který prostě tam hlídal, a on měl napojení na ten Mirošov. A byl nějakej spolehlivej, tak oni přes něho nám poslali nějaké zprávy. A on když hlídal u toho baráku našeho, tak já jsem byl označen. Tak já jsem to od něho přejímal a zase jsem to předával generálu Braunovi. A ten generál Braun navázal zase spojení s tim ilegálnim národnim výborem v tom Mirošově a ten zejména tedy chtěl, aby nám pomohli, co se týká potravin, léků, že jiné věci momentálně nepotřebujeme. Hlavně to, aby se ti lidé zachránili od hladu. No a oni skutečně udělali takový podnik, takový se neopakuje. Oni se tam všichni shromáždili, celý ten Mirošov, a dávali dohromady potraviny... Přes toho generála Brauna navázali spojení s velitelem toho tábora, který potom řek, že by tedy eventuelně nějaká ta pomoc mohla být. Tak to zkusili, prvně nějaký chleba, a když to klaplo, tak už potom začali vozit i nějaký vařený jídlo. A oni už potom cítili, že už je stejně ten konec... Tim se stalo, že skutečně v tom táboře nastala taková situace, která prostě umožnila, že ti lidé tam neumřeli nebo něco takového.“

„No tak jsem tehdy přijel do Kunčic na nádraží, pak jsem vyšel – tam se muselo jít kus pěšky, a když jsem přišel, tam už bylo naše pole, už bylo vidět náš barák, tak najednou prostě: ,Hände hoch!‘ No tak já dal ruce nahoru a teď jsem si teprve všiml, že tam byl ten okop a v něm byli ti vojáci, kteří tam měli kulomet a samopal. No tak jsem dal ruce nahoru a tak jsem jako naznačil, že tamhle někam jdu, že tam bydlim. No tak ten jeden voják vystoupil a šel, tam bylo stavení, tam bydlel starý Maralík. A ten když mě viděl, tak řikal: ,Ludvíku, Ludvíku, tak už zase domů, domů?‘ Já jsem řikal: ,No, tak zase domů, je sobota, je neděle, no tak zase na chvilku se podivat.‘ A on: ,No tak to je dobré...‘ A když ten voják viděl, že on se mnou komunikuje, tak mě nechal a já jsem pokračoval dál. No taky jsem potom pochopil proč, protože oni měli u nás štáb. V naší chalupě. My jsme měli takový zděný barák, byly tam dvě světnice dole... A oni samozřejmě hned je zabrali, teď já tam přišel, a když viděli, že se vítám s našimi, tak mě nechali. Tak já hned okamžitě jsem tohleto vzal a schoval jsem to na půdu, za krov, tam bylo seno (tajné dokumenty pro gen. Brauna, pozn. ed.). Protože to mě neustále tedy... Ještě že to nebylo ani na mně tak dost poznat, že jsem (to dovedl skrýt). Tam samozřejmě chodili k nám vojáci z těch stráží, tam ti vojáci leželi a spali. A oni byli strašně suroví na ty vojáky, ti velitelé, hrozně do nich kopali.“

„Já jsem byl potom na té střední škole v Hranicích na Moravě, tam jsem maturoval, a tam byl ředitel, jmenoval se Auda. Inženýr Auda. A když jsem odmaturoval, a to už zrovna bylo po únoru (1948), tak mi řikal: ,A vy půjdete na vysokou, že?‘ A já jsem řikal: ,No, já tedy si netroufám.‘ Jednak jsem měl problémy finanční, s otcem jsem neměl kontakt, ale když on mně to (navrhl), tak jsem mu řikal: ,Ale já si na to, pane řediteli, netroufám.‘ On říkal: ,Byli jiní, byly jiné, proč i ty ne?‘ A když mi to řek, tak já jsem neváhal ani minutu a přihlásil jsem se na tu vysokou školu do Brna.“