Stanislav Rytina

„Přijeli jsme do Libně, vlak zastavil a říkali, že dál to nejede. Protože na Masarykově nádraží, tehdy to bylo Hybernský nádraží, Němci postříleli spoustu železničářů. Nejede to a všichni vystoupí. Tak jsme vystoupili i my tři. A jak vystupujeme… byl to hezkej den, svítilo sluníčko… tak vidíme na tom libeňským nádraží, kde bylo kolejiště a peron a nádražní budova, vidíme, že tam v tom kolejišti je takových, já nevím, od oka takových dvanáct, čtrnáct Němkyň, tedy žen německých. V letních šatičkách, takový sukýnky, a na zádech má každá takovejhle hákenkrojc. Nějakou černou barvou. Zametaly tam... my jsme vystoupili a šli jsme pěšky k Prašný bráně a na Staroměstský náměstí. Tam už jsme museli procházet…bylo to 10. května, tak k jedenácté hodině, viděli jsme tam barikády ještě. Ale už některý ty kostky odnášeli. Bylo tam lidí, plno lidí. A najednou, člověče, z toho jednoho baráku, bylo tam otevřený okno v poschodí, asi druhý nebo třetí poschodí, vidíme, že se střílí. Na tom Staroměstským náměstí bylo jenom pár těch Rusáků, měli s sebou samopaly, a když se začalo střílet, tak v ten moment jsme se – a všichni lidi – ukryli. Ke zdi… A ti Rusáci furt koukali, měli samopaly... a asi dva nebo tři přískoky k tomu domu…“

„I z Klučova a z některých vesnic tam tu vysílačku zajišťovali. A ti esesáci tam některé chytli... někteří utekli... někteří, prostě asi deset patnáct chytili a postříleli je v Českým Brodě na Malichově. Taky tam byl poslaný jeden z našeho širšího příbuzenstva, jmenoval se Janoušek, byl profesorem v Praze v Karlíně na gymnáziu. Když Praha povstala a stavěly se barikády, tak aby byl s rodinou v bezpečí, tak odjel k rodičům se svou rodinou do Klučova. No, tenhle Janoušek tam šel (pozn. hlídat vysílačku v Liblici). A tam právě ho Němci pak taky chytili. Přijel, aby se dostal do bezpečí, a nakonec chudák zaplatil životem.“

„Tady byla taková, řekl bych, jako polovojenská skupina, velitelem byl štábní kapitán Menšík. No a seděli jsme tam (pozn. v místní hospodě) a rozdělovaly se služby, do dvojic. Tahle dvojice bude támhle, tahle tam… No a teď najednou… jo a slyšeli jsme… U Poříčan postavili taky barikádu směrem k Sadské, před Třeboradicemi. Tam ji postavili. A najednou slyšíme takovou ránu a oni (pozn. Němci) to pancéřovou pěstí odstřelili tu barikádu a za chvíli vidíme, jak německý obrněný auta jedou k Poříčanům. Nejdřív zastavili na okraji Poříčan a my slyšíme střelbu z kulometu. Protože Němci nevěděli, jak to v Poříčanech vypadá. Jestli, rozumíš, je tady odpor, nebo co a jak. No a když viděli, že nic, tak jeli dál, přijeli do Poříčan a vtrhli do tý hospody, kde jsme seděli. Pět, šest, sedm (německých) vojáků – a koukali. My byli překvapeni. A když oni viděli, že jen sedíme a máme před sebou pivo nebo limonádu, tak zase zavřeli a šli. A pak ten německý konvoj jel na Klučov a Liblici a pak na Prahu.“