Stanislav Rytina

* 1927

  • „A nám to ani nepřišlo… protože jsme měli v sobě to… jak je (vyslýchané) v té Pečkárně mlátili, jak je věšeli, jak je… takže nějaká lítost, ta u nás nebyla. Že je vytáhli (pozn. z budovy Petschkova paláce, sídla pražského gestapa) a stáhli jim sako a košili a rozmlátili jim kůži… Ta záda byla jedna krev. Oni je mlátili přezkami, ne pásky. A občas, samozřejmě, jak je vlekli, tak oni padali do kolen. Tak je ta Revoluční garda puškou, tím laufem takhle do žeber. Ríša, to byl syn doktora, si tam sednul – a my se ho ptali, jestli mu něco je. A on odpověděl, že se na to nemůže koukat… Za tu dobu, co jsme tam byli, tak jich vyvedli asi pět nebo šest. Dlouho jsme tam byli, koukali jsme na to. Všechny, koho vytáhli, zmlátili… a pak je hodili do toho jezírka. Oni nebyli schopni se z toho jezírka dostat. Civilisti na ně křičeli a nadávali jim, pamatuju si, že tam jeden křičel: ‚Ty hajzle, ty jsi nás mlátil, tak ti to teď odvedeme.‘ Byla tam taková nálada pomstychtivá… co museli těm zatčeným při výslechu dělat…“

  • „Přijeli jsme do Libně, vlak zastavil a říkali, že dál to nejede. Protože na Masarykově nádraží, tehdy to bylo Hybernský nádraží, Němci postříleli spoustu železničářů. Nejede to a všichni vystoupí. Tak jsme vystoupili i my tři. A jak vystupujeme… byl to hezkej den, svítilo sluníčko… tak vidíme na tom libeňským nádraží, kde bylo kolejiště a peron a nádražní budova, vidíme, že tam v tom kolejišti je takových, já nevím, od oka takových dvanáct, čtrnáct Němkyň, tedy žen německých. V letních šatičkách, takový sukýnky, a na zádech má každá takovejhle hákenkrojc. Nějakou černou barvou. Zametaly tam... my jsme vystoupili a šli jsme pěšky k Prašný bráně a na Staroměstský náměstí. Tam už jsme museli procházet…bylo to 10. května, tak k jedenácté hodině, viděli jsme tam barikády ještě. Ale už některý ty kostky odnášeli. Bylo tam lidí, plno lidí. A najednou, člověče, z toho jednoho baráku, bylo tam otevřený okno v poschodí, asi druhý nebo třetí poschodí, vidíme, že se střílí. Na tom Staroměstským náměstí bylo jenom pár těch Rusáků, měli s sebou samopaly, a když se začalo střílet, tak v ten moment jsme se – a všichni lidi – ukryli. Ke zdi… A ti Rusáci furt koukali, měli samopaly... a asi dva nebo tři přískoky k tomu domu…“

  • „I z Klučova a z některých vesnic tam tu vysílačku zajišťovali. A ti esesáci tam některé chytli... někteří utekli... někteří, prostě asi deset patnáct chytili a postříleli je v Českým Brodě na Malichově. Taky tam byl poslaný jeden z našeho širšího příbuzenstva, jmenoval se Janoušek, byl profesorem v Praze v Karlíně na gymnáziu. Když Praha povstala a stavěly se barikády, tak aby byl s rodinou v bezpečí, tak odjel k rodičům se svou rodinou do Klučova. No, tenhle Janoušek tam šel (pozn. hlídat vysílačku v Liblici). A tam právě ho Němci pak taky chytili. Přijel, aby se dostal do bezpečí, a nakonec chudák zaplatil životem.“

  • „Tady byla taková, řekl bych, jako polovojenská skupina, velitelem byl štábní kapitán Menšík. No a seděli jsme tam (pozn. v místní hospodě) a rozdělovaly se služby, do dvojic. Tahle dvojice bude támhle, tahle tam… No a teď najednou… jo a slyšeli jsme… U Poříčan postavili taky barikádu směrem k Sadské, před Třeboradicemi. Tam ji postavili. A najednou slyšíme takovou ránu a oni (pozn. Němci) to pancéřovou pěstí odstřelili tu barikádu a za chvíli vidíme, jak německý obrněný auta jedou k Poříčanům. Nejdřív zastavili na okraji Poříčan a my slyšíme střelbu z kulometu. Protože Němci nevěděli, jak to v Poříčanech vypadá. Jestli, rozumíš, je tady odpor, nebo co a jak. No a když viděli, že nic, tak jeli dál, přijeli do Poříčan a vtrhli do tý hospody, kde jsme seděli. Pět, šest, sedm (německých) vojáků – a koukali. My byli překvapeni. A když oni viděli, že jen sedíme a máme před sebou pivo nebo limonádu, tak zase zavřeli a šli. A pak ten německý konvoj jel na Klučov a Liblici a pak na Prahu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Poříčany, 17.05.2025

    (audio)
    délka: 02:59:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za to, co Němci udělali našim lidem, si pomstu zasloužili

Stanislav Rytina
Stanislav Rytina
zdroj: archiv pamětníka

Stanislav Rytina se narodil 3. června 1927 v Poříčanech u Nymburka. Jeho otec Alois Rytina byl zaměstnancem československých drah, členem Sokola a respektovaným občanem městečka Poříčany. Když na jaře roku 1939 Československo obsadila německá armáda, těžce to nesl a své dva syny vychovával v odporu proti nacistům. I z tohoto důvodu se po vypuknutí květnového povstání v roce 1945 tehdy osmnáctiletý Stanislav aktivně zapojil do obrany Poříčan a stal se nejmladším členem tamní Revoluční gardy. Příjezd jednotky německého wehrmachtu do Poříčan ale zastihl místní povstalce nepřipravené, hrozící incident se naštěstí obešel bez krveprolití. Jinak tomu bylo v nepříliš vzdálené Liblici, kde muže hlídkující u strategicky důležitého rozhlasového vysílače příslušníci SS postříleli. Jednou z osmnácti obětí byl Jan Jiroušek, vzdálený příbuzný Stanislava Rytiny. Dva dny po podepsání německé kapitulace a oficiálním konci druhé světové války odjel Stanislav se dvěma stejně starými kamarády do Prahy. Vzpomíná na konkrétní místa, kde byly stále patrné následky bojů o osvobození Prahy. Současně se ale stal i svědkem drastických událostí, kdy se Češi mstili za prožitá příkoří. Po válce Stanislav vystudoval obchodní akademii a po maturitě začal pracovat v tehdejší Státní bance československé. V oboru zůstal po celou svou pracovní kariéru. V roce 2025 žil v Poříčanech.