Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Rytina (* 1927)

• narozen 3. června 1927 v Poříčanech

• svědek událostí z konce války v Poříčanech

• během povstání se stal členem místní Revoluční gardy

• 10. května 1945 odjel do Prahy, kde byl svědkem mnoha drastických událostí

• vystudoval obchodní akademii a celý život pracoval ve Státní bance československé

• roku 2025 žil v Poříčanech

Život Stanislava Rytiny plynul stejně poklidně jako život v městečku Poříčany, které je jeho domovem. Narodil se tam, vychoval své děti, bydlí v malém domku, který postavil jeho otec. Jen několik málo dnů z počátku května 1945, kdy končila druhá světová válka, toto klidné plynutí narušilo. Vzpomínky mu stále zůstávají v paměti. Útržky obrazů se mísí s emocemi, které tehdy prožívala většina lidí. Počáteční obavy a často bolest ze ztráty blízkých se proměnily v odhodlání bojovat a nakonec vyústily v radost a opojení z vítězství a nezřídka i v potřebu pomstít se.  

Můj táta se Němců nebál

Stanislav Rytina se narodil 3. června 1927 do rodiny železničáře. Jeho otec Alois Rytina pracoval jako telegrafista a telefonista na dráze a současně se staral o účetnictví na poříčanském obecním úřadu. Nezištně ale pomáhal všem, kteří potřebovali sepsat úřední dopis nebo žádost. Sokol a vlastenec, který své dva syny ve stejném duchu i vychovával. Stanislav vzpomíná, jak s otcem navštívil zámek v Lánech, kde viděli prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka při projížďce na koni – a jak se rodina v roce 1935 zúčastnila i Masarykova pohřbu. Portrét prvního československého prezidenta visel i v domku, který si Rytinovi v Poříčanech postavili. 

Čtyři roky po Masarykově smrti přestala Československá republika existovat. Už v roce 1938 přišla o část svého území a na jaře 1939 zbývající část obsadila německá armáda. „Můj otec Němce nenáviděl a mluvil o tom i na veřejnosti. I na nádraží před lidmi, když čekali na vlak. A moje maminka mu pak pokaždé říkala: ‚Lojzíku, nedělej to, ještě jsme tady my!‘ Přijede gestapo a odvedou tě!‘ Ale táta se nebál. Od pana Forejta dostával ilegální časopis ‚V boj!‘, který byl celý proti Němcům. Gestapo si pak přijelo pro pana Forejta. Zatkli ho a zemřel v koncentračním táboře. Měl tu zahradnictví, pěstoval ovocné stromy, jabloně, třešně, ořechy – a zůstala tu po něm manželka a děti. A mého otce se to hodně dotklo,“ vzpomíná Stanislav Rytina. Jan Forejt, otcův přítel a bývalý legionář, zahynul 16. dubna 1945 v Ebrachu, jednom z pobočných táborů koncentračního tábora Flossenbürg (zdroj web Spolku pro vojenská pietní místa). 

Velká mapa Evropy

Na studený 15. březen 1939 si Stanislav Rytina pamatuje velmi dobře. Navštěvoval v té době měšťanku v Českém Brodě a ráno se vypravil jako obvykle na cestu do školy. „Jakmile jsem tam dorazil, tak nás hned poslali domů. Ve městě už byli Němci, a protože generál Blaskowitz, velitel okupačních jednotek, nařídil kurz jedna marka k deseti korunám, tak německý vojáci skupovali všechno, co viděli. Všude visely červený vyhlášky o vzniku protektorátu. A pak nám Němci zabrali školu a my místo do Brodu jezdili do školy v Roztoklatech,“ vzpomíná pamětník. Život v protektorátu doprovázelo mnoho nařízení a jedním z nich byl zákaz poslechu zahraničního rozhlasu. Němci porušení považovali za velezradu a sabotáž a trestem byla ‚káznice nebo smrt‘, jak stálo na cedulce, která musela být nalepena u každého rozhlasového přijímače. Zákaz přesto mnoho občanů protektorátu porušovalo a stejně tak tomu bylo u Rytinových. Stanislavův o tři roky starší bratr Vlastimil jejich rádio k poslechu zahraničních stanic upravil a scházeli se pak u něj s otcem a strýcem. „Poslouchali jsme Londýn, Moskvu, Hlas Ameriky a brácha pak na velké mapě zaznamenával pohyby front. A maminka lomila rukama a trnula hrůzou, protože Němci projížděli ulicemi se speciálním autem a hledali, jestli někdo neposlouchá krátký vlny,“ vypráví Stanislav Rytina.   

Dál vzpomíná, jaký byl v Poříčanech odpor vůči Němcům, a to i vůči těm místním. „Žily tady tři německé rodiny, pošťáka Mužíka, který měl tři děti. Jeho devatenáctiletý syn narukoval do německý armády a padnul, samozřejmě. A další Němec pracoval na dráze, chodil po městě v hnědý uniformě SA. A asi dalších dvanáct nebo čtrnáct lidí odsud vstoupilo do Vlajky. A na ty pak došlo na konci války.“

Resslova ulice, 18. června 1942

V roce 1942 dokončil Stanislav měšťanku a dva následující roky dojížděl do Prahy, kde se učil na obchodní škole. „Ta škola byla v Železné ulici na Starém Městě, její majitel byl německý důstojník, proto tu školu nezavřeli. A protože byl v armádě, tak školu vedla Češka. A když pak Němci po atentátu vyhlásili stanné právo a začaly ty popravy, tak jejího muže taky zastřelili. Dozvěděla se to z rádia, byl na seznamu popravených z toho dne. Za schvalování atentátu.“ Stanislav Rytina si již nevzpomíná na jméno své profesorky, ale její manžel se stal jednou z 294 obětí, které Němci popravili v pomstě za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Strůjce atentátu, Jana Kubiše a Josefa Gabčíka a dalších pět československých parašutistů, se gestapu podařilo vypátrat a 18. června 1942 brzy ráno začaly stovky esesmanů a příslušníků gestapa dobývat úkryt parašutistů v kostele svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.  

O několik hodin později se do blízkosti Resslovy ulice vydal i tehdy patnáctiletý Stanislav se svým spolužákem. „Věděli jsme, že tam zasahují německý ozbrojený složky, hlásili to. Šli jsme po chodníku na druhé straně ulice, nesměli jsme zastavovat. Jak to dopadlo, jsme se ale dozvěděli až později z rádia,“ pokračuje (pozn. Resslova ulice byla 18. 6.1942 zcela uzavřena, pamětník tudy projít nemohl, pravděpodobně se pohyboval pouze v blízkosti Resslovy ulice). 

Povstání v Poříčanech

Ke konci války i obchodní školu v Železné ulici zavřeli a Stanislav nastoupil na nucenou práci do zahradnictví v Českém Brodě. Vzpomíná dál: „A jednou jdu po práci na vlak domů a najednou slyším, jak rozhlas hlásí: ‚Voláme českou policii, voláme české četnictvo!‘ V Praze vypukla revoluce a Praha volala o pomoc.“ Bylo 5. května 1945 a protiněmecké povstání vypuklo nejen v hlavním městě. Následující den už Stanislav do práce nešel, nově ustanovený revoluční národní výbor v Českém Brodě majitele zahradnictví, člena nacionalistického hnutí Vlajka, zajistil. Zahradnictví začalo zásobovat zeleninou povstalce. I v Poříčí se pod vedením štábního kapitána Menšíka utvořila Revoluční garda a osmnáctiletý Stanislav a jeho stejně starý kamarád se stali jejími nejmladšími členy. Na jedné z příjezdových cest do města postavili barikádu a celá skupina se pak sešla v místní hospodě. „Seděli jsme v té hospodě a rozdělovali si služby, kdo kde bude hlídkovat. No a najednou slyšíme ránu a pak střelbu z kulometu,“ vypráví Stanislav. 

K Poříčanům v té chvíli dorazila kolona německých obrněných vozidel. Pancéřovou pěstí rozbili barikádu a vystřelili salvu z kulometu. Očekávali odpor, ale nic se nestalo. „Za chvíli přijeli k hospodě a šest nebo sedm vojáků se samopaly vtrhlo dovnitř. Když viděli, že jen sedíme u piva, tak zase odjeli,“ zakončuje Stanislav Rytina. 

Boj o vysílač Liblice 

V Poříčanech měli místní povstalci štěstí, proti vyzbrojeným Němcům by příliš šancí neměli. Do města pravděpodobně dorazili vojáci wehrmachtu, a když jim nikdo nekladl odpor, pokračovali dál. Zcela jiná situace ale byla v nepříliš vzdálené Liblici, kde stál strategicky významný rozhlasový vysílač. K vysílači se vypravila skupina šestadvaceti mužů z okolních vesnic, aby zabránili jeho zničení. „V Liblici to dopadlo špatně,“ říká Stanislav Rytina a pokračuje dál: „Narazili tam na esesáky, kteří jich asi patnáct postříleli. Jeden z těch zastřelených byl z našeho širšího příbuzenstva, jmenoval se Jan Jiroušek a byl profesorem na gymnáziu. Když Praha povstala, tak chtěl svou rodinu odvézt do bezpečí k příbuzným do Klučova. A pak taky zajišťoval ten vysílač a zaplatil za to životem.“ 

Podle kroniky vesnice Liblice se u vysílače střetli povstalci s oddílem SS. Ti na místě zastřelili osmnáct mužů. Jan Jiroušek, rodák z Liblice a profesor gymnázia v Karlíně, skupině velel, neocitl se na místě jen shodou okolností, jak se domnívá Stanislav Rytina. Jan Jiroušek a dalších sedmnáct mužů zahynulo u Liblice 8. května 1945. Tentýž den podpisem německé kapitulace skončila druhá světová válka. 

S hákovým křížem na zádech

Stanislav měl jako člen poříčanské Revoluční gardy spolu se svým stejně starým kamarádem za úkol v posledních revolučních dnech střežit jednu z příjezdových cest do Poříčan. ‚Vyzbrojeni‘ dalekohledem měli veliteli hlásit cokoli podezřelého. V Poříčanech se ale kromě již zmiňovaného průjezdu kolony německých obrněných vozidel nic dalšího nestalo. Pravděpodobně až 9. května městem projeli další vojáci, tentokrát se ale už jednalo o vojáky v uniformách Rudé armády. V Poříčanech ani nezastavili a pokračovali na Prahu. „Lidi jim házeli kytice bílého bezu a chleba, ale oni si toho ani nevšimli a pokračovali dál. Když ta auta ale musela zastavit u stažených šraněk, tak toho využili místní kluci, vlezli k těm vojákům a jeli s nimi do Prahy,“ vzpomíná Stanislav. A jaká situace je v hlavním městě, chtěl vědět i on. 10. května nastoupil se svými dvěma kamarády v Poříčanech do vlaku a společně odjeli do Prahy. Chtěli dojet na dnešní Masarykovo nádraží, ale vlak končil už v Libni. „Dál to nejelo, protože na Masarykově nádraží Němci postříleli spoustu železničářů,“ dodává. Poslední den války na Masarykově nádraží, tehdy Hybernském, došlo k jednomu z nejhorších masakrů v Praze. Němci tam povraždili víc než pět desítek českých povstalců. 

Tři osmnáctiletí mladíci z Poříčan se tak na svou pouť porevoluční Prahou vydali z libeňského nádraží – a první co viděli, byla skupina zajatých německých žen. „V letních šatičkách a na zádech každá černou barvou namalovaný hákenkrojc. Některé s vyholenou hlavou, zametaly nádraží. A my se vydali směrem ke Staroměstskýmu náměstí,“ vypráví Stanislav Rytina.

Cesta Prahou

Cestou se museli vyhýbat ještě neodklizeným barikádám z dlažebních kostek, ale Stanislav viděl i barikádu z převrácené tramvaje. Vzpomíná, jak potkali dva vyhublé muže, pravděpodobně bývalé vězně vracející se z některého z koncentračních táborů. Staroměstské náměstí, kam zakrátko dorazili, bylo plné lidí. Viděli vyhořelou Staroměstskou radnici, střelbou poškozené okolní domy, museli se znovu vyhýbat barikádám. „A najednou někdo začal střílet. A všichni ti lidi, co na náměstí byli, zmizeli. Utekli do průjezdů, ukrývali se všude, kde to bylo možné. I my tři jsme se ukryli a viděli jsme, jak se tři ruský vojáci se samopaly přískoky dostali k vratům toho domu, odkud vycházely výstřely. Vykopli vrata a zmizeli v domě. A najednou střelba utichla a v okně ve druhým patře se objevil ruskej voják a vyhodil toho Němce, co střílel, z okna. Letěl jako vlaštovka, dolů, na dlažbu. A za chvilku letěl druhý Němec. Ale to už si jich nikdo nevšímal a my šli Železnou ulicí ke Stavovskýmu divadlu. A už z dálky jsme viděli, že je tam hodně lidí. Stáli kolem esesáka, který tam visel na kandelábru za nohu, hlavou dolů. A u něj cedule, že dnes ráno střílel do civilistů. Už byl mrtvej a ohořelej, když jsme tam přišli.“

K lynčování Němců docházelo po skončení války na mnoha místech Prahy a 10. květen 1945 měl být v tomto smyslu dnem, kdy ve městě panoval chaos a napětí dosáhlo svého vrcholu. Stanislav se svými kamarády od Stavovského divadla zamířili k Wilsonovu, dnes Hlavnímu nádraží. V jeho blízkosti stojí Petschkův palác, který byl během války sídlem pražského gestapa.

Pomstít se Němcům

Stanislav Rytina dál vypráví: „A já povídám klukům, že se podíváme k Pečkárně, a už když jsme přicházeli, tak jsme viděli, že tam je velká spousta lidí. Stáli u dveří a čekali. A během chvíle vyšel nějaký gestapák a ty lidi mu strhli sako a košili, utvořili špalír a začali ho pásky mlátit přes holá záda. Ale ne tou koženou částí, mlátili ho těmi kovovými přezkami, záda měl samou krev. Byla tam taky ta červeně opáskovaná Revoluční garda a ti ho hlavní pušky popoháněli. On padal do kolen, už nemohl, dloubali ho tou hlavní do žeber. A pak ho dotlačili k jezírku (pozn. ve Vrchlického sadech) a hodili ho tam. A mezitím z Pečkárny vytáhli dalšího. Zase ho mlátili… za tu dobu, co jsme tam stáli, jich vytáhli asi pět – a všechny nakonec hodili do toho jezírka, odkud se jim nedařilo vylézt. A můj kamarád Jirka, syn doktora, odešel, sedl si na obrubník a říkal, že se na to už nemůže koukat.“ 

Stanislav Rytina v závěru ještě říká: „Nebylo nám těch Němců líto... co oni dělali našim lidem… jakým způsobem je v Pečkárně vyslýchali… co strašného jim dělali. Ještě desátého esesáci stříleli do našich lidí, chovali se zločinně až do konce. Ta nálada tehdy byla revoluční. Nějaká lítost? Vůbec ne, jen pomstít se Němcům. Nelituji, že jsme do Prahy toho desátého odjeli.“