docent PhDr. Mireia Ryšková

* 1951

  • „Toužila jsem být vysvěcena na kněze, ale dopředu jsem věděla, že to nejde. To byl jeden z největších rozporů v mém životě, pokud jde o církevní život. Už ve svých šestnácti letech jsem toužila jít studovat teologii. Tenkrát to nepřipadalo v úvahu. Oficiálně to šlo jen v Litoměřicích, ale to byl seminář jen pro kandidáty kněžství, to byl kněžský seminář. Když se mi naskytla tato možnost, tak jsem ji nadšeně přijala a studovala jsem. Jenomže se pohybujete v prostředí, o kterém víte, že všichni ti salesiáni, ta první skupina, se kterou jsem studovala, mohou být vysvěceni na kněze, protože jsou muži a já nemůžu, protože jsem žena. Přitom z hlediska intelektuálního nejsou lepší, anebo já nejsem horší než oni. To pro mě bylo nepochopitelné, byla to velmi tvrdá zkušenost, těžký zážitek.“

  • „Režim usiloval o to, aby církev nebyla jinde než v kostele, protože tam ji mohl dobře sledovat. Kněží byli pod značným tlakem církevního tajemníka a byli sledovaní. Bylo nebezpečné se s nimi víc stýkat, protože to hned věděla StB [Státní bezpečnost]. Myslím si, že idea našich komunistických ideologů byla, že ty babky vymřou, a když jim ten prostor nechají, že to je ta deklarovaná svoboda náboženského vyznání. Mladé lidi tam v podstatě neměli pustit. Nevycházela prakticky žádná náboženská literatura, anebo ve velmi omezené míře. Výuka náboženství byla velmi sledovaná a neodehrávala se na farách, ale na školách, kde byla velká kontrola. Rodiče tam nechtěli děti přihlásit, protože to šlo přes ředitelství. A myšlenky druhého vatikánského koncilu se k nám přes média nemohly moc dostat. Navíc většina kněží, nemám ráda slovo progresivní, ale kteří měli smysl pro vývoj světa, jako byl Zvěřina nebo Mádr, seděli v kriminále. Pustili je až v roce 1965. Tím pádem možnost projít vývojem, kterým procházela církev minimálně v Evropě nebo v západním světě, to bylo u nás jenom útržkovitě. Jediné, co z toho zbylo, když to hodně zjednoduším, že se obrátil oltář. Došlo ke změně liturgie, to znamená, že do liturgie vstoupil národní jazyk a celebrovalo se směrem k lidu.“

  • „Bratr mého táty, můj strýc, byl v roce 1951 zavřený. Byl sekretářem biskupa v Olomouci a v rámci akce proti církvi byl zavřený na deset let, respektive deset let strávil v kriminále. Pustili ho v roce 1960 a vrátil se domů k otci, který žil u Hranic na Moravě. Chvíli pracoval jako cestář, pak ho vzala k sobě do Ostravy jeho sestra. Po návratu z vězení byl na pokraji fyzických sil. Ke staříčkovi jsme jezdili o prázdninách a měla jsem možnost setkat se tam i se strýcem. Dost mě ovlivnil. Ne že bych byla někdy nevěřící. Mě i sestru už v porodnici pokřtili. A rodiče se mnou chodili do mých pěti let do kostela. Když jsem ale měla možnost chodit do náboženství, nechtěli to. Nestáli o další konflikt, a hlavně mě jako dítě nechtěli vystavovat posměchu nebo pronásledování. Strýc mi tenkrát věnoval katechismus, který jsem horlivě četla. I doma jsme měli po maminčině mamince různé modlitební knížky. Křesťanství mě formovalo a přitahovalo od dětství, i když jsem neměla možnost se s ním blíže seznamovat, protože do kostela jsme chodili jen o prázdninách u příbuzných na Moravě. Chodila jsem tam ráda a připadalo mi to důležité. Věřila jsem vždycky, akorát jsem to nemohla naplno praktikovat. V osmnácti letech jsem se rozhodla a začala jsem do kostela chodit i přes nesouhlas mámy, která měla strach. Táta mě v tomto směru hájil.“

  • „My jsme jako generace vzali na vědomí, že komunismus tady bude navždy, a že se v tom musíme naučit fungovat tak, abychom si zachovali důstojnost a abychom žili slušný život podle svého svědomí. Na druhé straně jsme v té společnosti museli nějak fungovat. Patřili jsme ke generaci, která, na rozdíl od těch, kteří se v roce 1968 veřejně angažovali a pak skončili v kotelnách, normálně vystudovala. Chtěli jsme se tím i živit a uplatnit. Červenou čarou, kterou jsem nehodlala překročit, i kdyby mě to stálo zaměstnání, pro mě byl vstup do komunistické strany. To nepřipadalo v úvahu.“

  • „Odeon, to byl fenomén, který se dá těžko popsat. Bylo to založeno na obrovské důvěře, protože samozřejmě jsme v redakci pracovali s lidmi, kteří nesměli publikovat a publikovali pod cizímu jmény. To bylo v celé redakci, nejen v té naší malé [výtvarné] redakci. Redaktoři to samozřejmě věděli a všichni mlčeli. Všichni to kryli, protože jednak šlo o hodnoty těch knih, které se vydávaly, a jednak šlo o to, aby ti lidé měli z čeho žít. Pro mnoho z nich to byl jeden z mála způsobů, jak se mohli živit, když je režim nechtěl nikde zaměstnat. Život tam byl někdy plný zábavných momentů, například, když se do administrativy přijímala nová síla a tou se stala dcera profesora Hejdánka. A to bylo už po Chartě! Pracovnice kádrového oddělení na to nějak nepřišla, takže ji přijali a ona tam vydržela. A takové věci se tam děly.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 16.02.2023

    (audio)
    délka: 02:11:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 06.12.2023

    (audio)
    délka: 02:44:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byla jsem první žena v Praze, kterou salesiáni přibrali k tajnému studiu teologie

Mireia Ryšková, cca 1969
Mireia Ryšková, cca 1969
zdroj: Archiv pamětnice

Mireia Ryšková se narodila 13. dubna 1951 v Praze. Její otec byl právník a do začátku padesátých let působil jako obchodní atašé ve Francii. Poté musel post z politických důvodů opustit. Komunistický režim totiž odsoudil jeho bratra Josefa Ryšku v církevních procesech ke dvanáctiletému vězení za údajnou špionáž a velezradu. Mireia vystudovala francouzštinu a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Praze. V době doznívajícího politického uvolnění tam zažila přednášky Václava Černého nebo Jana Patočky. Asi v roce 1973 začala studovat katolickou teologii na tajných bytových seminářích organizovanými salesiány. Pracovala jako výtvarná redaktorka v pražském nakladatelství Odeon. Zároveň se angažovala v podzemní církvi. Vedla neoficiální společenství mládeže, učila teologii, jezdila s mladými věřícími na brigády. Kvůli tomu na ni Státní bezpečnost zavedla v roce 1977 signální svazek s názvem Kazatel. V osmdesátých letech studovala tajně biblistiku ve východním Německu. Ve svobodných poměrech získala doktorát a později titul docent v oboru teologie. Učila biblistiku mimo jiné na teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, která jí udělila několik ocenění. V roce 2023 žila na faře v části Prahy Dolní Počernice, kde dobrovolně pracovala jako hospodyně.