Mgr. Joel Ruml

* 1953

  • „No, já jsem vlastně si uvědomoval delší dobu, že tak jsem z fary, a u nás na faře se scházeli kolegové faráři. Teď jde vlastně o ten prožitek té komunity. A taky tam zajížděla třeba starozákonní překladatelská komise, že děda, otec překládal. A teď třeba tam byly dva, tři dny, ta komise. Nebo přijížděli, setkávali se. Nás otec bral někdy do nějakých takových setkání. A vlastně to, co na mě působilo nejsilněji nebyly úplně ty teologické půtky, které mezi nimi byly, samozřejmě, ale ta atmosféra svobody. To pro mě bylo to nejsilnější, co jsem vlastně vnímal. A pak to ti bohoslovci potvrzovali. Kolem nás všelijakej režim. A teď jako i v té nesvobodě bylo možno svobodu zažít. A pro mě to bylo, pro mě to nebyl produkt vůle těch lidí, ale víry těch lidí. Zkrátka, že teda nějaký komunista sice může vládnout, ale pán Bůh je vždycky víc. A tohle je formovalo.“

  • "To bylo úplně dojemný. Když jsme tam měli ty úřední hodiny, tak si pamatuju na jednu chvíli, kdy najednou někdo zaťukal a přišel takovej starej pá a teď měl v ruce dokumenty a teď to začal před náma otvírat, jak mu komunisti ublížili, jak mu vzali polnosti, hospodářství, možná i - to už si přesně nerekonstruuji - možná i ty děti, že jo. A teď to tam přinese, s důvěrou, že Občanský fórum to vyřeší, napraví. To bylo dojemný. Protože jako..., bezpochyby ten další vývoj nabíhal nebo šel tím směrem, že takovýhle křivdy se pojmenujou a budou řešit, a řešily. Ale v tu chvíli ten pán čekal rychlejší akci. Bodejť. Desítky let tam trpěl, že jo. Desítky let oni vzpomínali na to, co třeba generace vybudovaly a vlastnily, komunista jim to šmahem vzal, třeba to poničil nebo zkazil. A teď Občanský fórum je ta naděje. To byl opravdu, to byl hrozně silnej okamžik, kdy jsem si uvědomil, jak nejsme schopný v takovýhle situaci najednou něco zasáhnout. To víš, že jsme s ním mluvili a že jsme se na to ptali a probírali takovýhle věci, ale byl to druh bezmoci, a zároveň naděje, že se to k něčemu pohne a bezmoci pomoct takovýmhle lidem okamžitě.“

  • „Já řeknu jednu takovou příhodu. Když jsem byl na gymplu v Jihlavě, tak tam přišlo k výměně ředitele a přišlo nařízení, že teda na 1. května všichni povinně do průvodu. Já jsem byl v Opatově, že jo, tak jsem tam dojížděl z Opatova. Tak jsem s tím přišel domů, že teda otec se zavřel do pracovny. Teď bylo slyšet, jak píše na stroji něco. Pak mi to přinesl a říká: ,To hle dej paní třídní profesorce.‘ Tak jsem teda převzal zásilku. A druhý den jsem to dával paní profesorce, která byla náramně osvícená, taková klasická profesorka vnímavá. Ona to otevřela a dala mi to přečíst. A zhruba tam bylo sděleno: ,Vážená paní profesorko, náš syn, Joel Ruml, narozený tehdy a tehdy, se nikdy nebude účastnit takových modloslužeb, jako je oslava svátku práce.‘ Teď nevím, jestli bylo děkuji za vyřízení nebo něco. ,Jiří Ruml, otec.‘ A mně přišlo tohle naprosto takové jako impozantní, že ve chvíli, kdy to dítě, i když mně už bylo třeba nějakých šestnáct let, se tak jako dostane do úzkých, protože celá třída tam půjde. Tak najednou ten otec nastoupí a nastaví záda on. No a paní profesorka to teda opravdu takhle vzala, že jsem omluven, že teda nemusím chodit. Nevím, jestli to říkala ředitelovi, nevím, jestli dostala kapky. Pak dostala kapky, když jsem se přihlásil na teologii, tak ten ředitel ji teda zpucoval. Ale ona to ustála, protože zkrátka věděla, já si myslím, že tomu i fandila.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.11.2025

    (audio)
    délka: 02:21:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 05.12.2025

    (audio)
    délka: 02:49:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

To, co je skutečně důležité, stojí za to hledat – i kdyby to bolelo

Joel Ruml (r. 1972)
Joel Ruml (r. 1972)
zdroj: Archiv pamětníka

Joel Ruml se narodil 27. dubna 1953 v Jihlavě. Dětství prožil na evangelické faře v nedalekém Opatově v rodině faráře. Po maturitě na jihlavském gymnáziu odešel do Prahy studovat na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Studijní léta spadala do období normalizace, kdy byly církve pod přísným státním dohledem. Po dokončení studií a absolvování základní vojenské služby nastoupil do farářské služby. Nejprve působil v Lozicích, později ve Velkém Meziříčí. Během sametové revoluce se zapojil do veřejného života jako mluvčí místního Občanského fóra a později jako městský zastupitel. Vedle běžné duchovní práce se dlouhodobě věnoval lidem stojícím na okraji společnosti, mimo jiné ve věznicích a sociálních zařízeních. V roce 2003 byl zvolen synodním seniorem Českobratrské církve evangelické. V čele církve stál dvanáct let a jeho působení spadá do období, kdy se církev vyrovnávala s novou společenskou situací po roce 1989 i s proměnou role víry ve veřejném prostoru. Po skončení funkčního období se vrátil k běžné farářské službě. V roce 2025 působil jako duchovní sboru v Krabčicích.