Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Joel Ruml (* 1953)

• narodil se 27. dubna 1953 v Jihlavě

• v letech 1968-1972 studoval na jihlavském gymnáziu

• v letech 1972-1977 byl studentem Komenské evangelické bohoslovecké fakulty v Praze

• 1978-1980 absolvoval základní vojenskou službu

• letech 1981–1987 působil jako duchovní v Lozicích u Chrudimi

• v letech 1987–1999 působil jako farář ve Velkém Meziříčí

• v listopadu 1989 se zapojil do revolučního dění, stal se mluvčím Občanského fóra

• v letech 1990–1994 byl členem zastupitelstva města Velké Meziříčí.

• v letech 1999–2003 působil jako farář v Olomouci

• v letech 2003–2015 zastával funkci synodního seniora Českobratrské církve evangelické

• v letech 2016–2020 administroval neobsazené sbory Ústeckého seniorátu

• od roku 2021 působil jako druhý farář sboru v Krabčicích

Joel Ruml vyrůstal na evangelické faře, kde víra určovala rytmus každodenního života i rodinné hodnoty. V době normalizace postupně dozrával k vlastnímu postoji, po roce 1989 se zapojil do veřejného dění a později stanul v čele církve. Jeho příběh ukazuje, jak se osobní víra může proměnit ve službu druhým i společnosti.

Cukr a víra

Narodil se 27. dubna 1953 v Jihlavě jako druhé ze tří dětí Jiřího a Marie Rumlových. Dětství prožil na faře v nedalekém Opatově, kde jeho otec působil jako evangelický farář. Vyrůstal v prostředí, kde víra prostupovala každodenní život, rozhodování i rodinné vztahy. 

Matka pocházela z rodiny vyhlášeného chrudimského cukráře Josefa Smetánky. Po roce 1948 však byla rodinná cukrárna znárodněna a její proslulost postupně mizela. Pamětník svého dědečka poznal jako malý chlapec a vzpomínky na něj si spojuje s vůní tabáku, cukru a večery na pavlači chrudimského domu. Matčina rodina byla výrazně evangelická – jeden z jejích bratrů byl farářem, další po únoru 1948 emigroval do Spojených států.

Během cesty změnil rozhodnutí

Otcovy rodinné kořeny sahaly do obce Lipovec nedaleko Čáslavi. Už od mládí projevoval technické nadání a předpokládalo se, že se vydá tímto směrem. Nakonec však rozhodla jiná okolnost:

„Vyprávěl nám, že se původně chtěl zapsat na techniku, jak se tehdy říkalo. Během cesty vlakem si ale vzpomněl na svou maminku Zdenku Spudilovou. Říkal o ní, že byla velmi zbožná a přála si, aby se stal farářem. Právě během té cesty své rozhodnutí změnil a po příjezdu se šel přihlásit na Husovu teologickou fakultu.“

Část studií absolvoval ve Skotsku, kde na něj silně zapůsobila otevřenost tamního církevního prostředí. Po návratu působil v několika sborech a od roku 1947 byl farářem v Opatově, kde strávil většinu svého aktivního života. Víru chápal jako závazek, který se musí projevit i v praktickém jednání. Dokonce i výběr jmen pro děti považoval za vyznání víry – měla nést duchovní význam i životní směr.

Z otcova přístupu si pamětník odnesl důraz na osobní odpovědnost a svobodu víry. Otec zdůrazňoval, že žádná politická moc není absolutní a že i totalitní režimy podléhají vyššímu řádu. Takový postoj umožňoval žít v nesvobodě bez otevřeného odporu, ale také bez vnitřního přizpůsobení.[1]

Dětství na opatovské faře

Dětství na opatovské faře bylo prosté, ale radostné. Rodina žila skromně, farářský plat byl nízký a matka musela pečlivě hospodařit.
„Každý den zapisovala položkově své vydání: chleba, mlíko a tak dále a účtovala, uzavírala měsíc. A několikrát jsme tam našli třeba na závěr měsíce takové písemné vyznání: ,Nevím, z čeho budeme žít. Pane, dej mi sílu k tomu, abych to unesla,‘“ vzpomíná pamětník.

Děti však nouzi nepociťovaly. Na faře měli zahradu, slepice i králíky a matka dokázala ze skromných surovin připravit chutné jídlo. „To bylo mnohdy doslova čarování – cukrářskou zručnost dokázala spojit se selským hospodařením,“ vzpomíná.

Navštěvoval místní jednotřídku, s kamarády hrál fotbal i hokej a někdy se s nimi také popral. Postavení faráře ve vesnici nebylo výjimečné, víra zde byla spíše zvyková. Se sourozenci pravidelně chodil do nedělní školy, která měla formu memorování biblických textů a společné modlitby. Jako syn faráře pociťoval, že má víc povinností než ostatní děti, ale právě tato zkušenost mu později dala pocit zakotvení a svobody. 

Čtvrthodiny jsem zvonil

Pražské jaro prožíval jako patnáctiletý chlapec, který sdílel naděje svých rodičů. Ráno 21. srpna 1968 je ze spánku vytrhla zpráva místního rozhlasu o okupaci Československa. Vesnici zachvátila nejistota a lidé začali nakupovat zásoby.

„A pak - to si pamatuju jako dnes - že se pak vyhlásila generální stávka, která měla spočívat v tom, že se má čtvrthodiny zvonit. Tak jsem teda vylez na tu věž tam v Opatově a čtvrthodiny jsem zvonil. Že bych si odnes z té doby nějaký pocit hrdosti, to ne, jenom jaký obrovský puchýře jsem si nadělal. Pak jsem to teda dozvonil a koukal jsem z věže a tam byla v dálce asi kilometr hlavní silnice Jihlava – Pelhřimov a najednou jsem viděl tu kolonu těch Rusáků.“ 

Můj syn se modloslužeb účastnit nebude

Na jihlavské gymnázium nastoupil v září 1968. S nástupem normalizace se měnila i atmosféra ve škole. Když škola požadovala účast studentů na prvomájovém průvodu, napsal jeho otec třídní učitelce dopis, v němž doslova stálo: „Vážená paní profesorko, náš syn, Joel Ruml, narozený tehdy a tehdy, se nikdy nebude účastnit takových modloslužeb, jako je oslava svátku práce.“ 

Učitelka omluvu přijala a Joel do průvodu chodit nemusel. „Nevím, jestli to říkala řediteli, nevím, jestli dostala kapky. Pak dostala kapky, když jsem se přihlásil na teologii, tak ten ředitel ji teda zpucoval. Ale ona to ustála, protože zkrátka věděla, já si myslím, že tomu i fandila.“ Během gymnaziálních studií se pamětník s otevřenou diskriminací kvůli víře nesetkal.

Musíš si dávat majzla

V roce 1972 se hlásil na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. Přijímací řízení zahrnovalo psychologické vyšetření a pohovor před komisí na fakultě v Jungmannově ulici. Studium teologie tehdy neznamenalo jen vzdělání, ale také prověrku loajality.

Do prvního ročníku nastupoval s představou fakulty jako prostoru svobody. Brzy však poznal, že i zde je svoboda omezená: „A tam najednou si člověk začal uvědomovat to, že i když jsi v uvozovkách mezi svými, tak nejseš v prostředí jednoznačné svobody. Musíš si dávat majzla.“

Teologická fakulta byla místem, kde tlak režimu byl z nejsilnějších: „Tam byli profesoři pod tlakem, církev byla pod tlakem. Já, když jsem potom se stal synodním seniorem, tak jsem se dostal do všelijakých dokumentů, co se zachovaly, tak jsem víceméně obdivoval ty, co stáli v popředí církve v té době totality. Nebo třeba ty normalizace. To byly tlaky, co na ně vymýšleli, jak je drželi pod krkem. A teď ti předáci nebyli pod tlakem jenom ze strany ministerstva, ale i církve. Protože zkrátka je to takový neposedný stádo, ta církev.“

Čas zrání

Navzdory tomu zůstávala fakulta jedinečným místem diskusí a intelektuálního hledání. Velký vliv na něj měl historik Amedeo Molnár, jehož přednášky o české reformaci byly mimořádně navštěvované. Studenti stáli i na chodbách, aby ho mohli poslouchat. Ukazoval jim, že teologie není jen soubor nauk, ale způsob, jak číst dějiny i současnost.

Studentské debaty rozvířily i tzv. fakultní teze z roku 1977, které se vymezovaly proti Chartě 77.[2] Studenti je vnímali jako zbytečný ústupek režimu. Podobně silně reagovali na vylučování kolegů či zatčení evangelického faráře a písničkáře Svatopluka Karáska.[3] Pro pamětníka bylo období studií především časem osobního zrání – naučil se nevěřit slepě autoritám a utvářet si vlastní názor.

Pokornej, vykulenej a možná trochu nespokojenej

Po promoci ho čekala vojenská služba. Nastoupil tzv. náhradní službu, která znamenala devatenáct měsíců civilní práce a následně pět měsíců u armády. První část absolvoval v Inženýrských a průmyslových stavbách (IPS).

„Když jsem tam nastupoval, bylo to hrozné. Ze dne na den – včera absolvent fakulty a dnes poslední člověk na stavbě. První týdny jsem byl pokornej, vykulenej a možná trochu nespokojenej.“ 

Zpočátku nepříjemná zkušenost mu ale otevřela nový svět. Naučil se komunikovat s lidmi mimo církev a pochopil, že respekt nevzniká z autority, ale z obyčejného lidského jednání. Parta zedníků mu později pomáhala opravovat kostel na jeho první faře.

Dýchala atmosférou neživota

Po vojně byl ustanoven vikářem evangelického sboru v Lozicích u Chrudimi. Vesnické prostředí mu bylo blízké, jeho manželce Lýdii, která pocházela z Brna, však přineslo velkou životní změnu. „Když jsme tam přijeli, byla mlha a fara byla několik let prázdná. Dýchala atmosférou neživota… Nakonec jsme se tam přestěhovali a žili tam jako rodina,“ popisuje nesnadné začátky.

Na své působení v Lozicích dnes rád vzpomíná především díky vztahům mezi faráři, kteří se pravidelně setkávali, sdíleli zkušenosti a navzájem si pomáhali. Tento model důvěry a otevřenosti považuje dodnes za jednu z nejcennějších zkušeností své služby.

Nový sbor a nová doba

V roce 1987 se s rodinou přestěhoval do Velkého Meziříčí, kde převzal sbor po svém otci. O dva roky později přišla sametová revoluce, do níž se zapojil jako mluvčí Občanského fóra.

Euforii doby a naději, kterou přinášela, přibližuje vzpomínka na jednoho z návštěvníků místního úřadu: „Najednou někdo zaťukal a přišel takovej starej pán a teď měl v ruce dokumenty a teď to začal před náma otvírat, jak mu komunisti ublížili, jak mu vzali polnosti, hospodářství, možná i - to už si přesně nerekonstruuji - možná i ty děti, že jo. A teď to tam přinese, s důvěrou, že Občanský fórum to vyřeší, napraví. To bylo dojemný. Protože jako..., bezpochyby ten další vývoj nabíhal nebo šel tím směrem, že takovýhle křivdy se pojmenujou a budou řešit, a řešily. Ale v tu chvíli ten pán čekal rychlejší akci. Bodejť. Desítky let tam trpěl, že jo. Desítky let oni vzpomínali na to, co třeba generace vybudovaly a vlastnily, komunista jim to šmahem vzal, třeba to poničil nebo zkazil. A teď Občanský fórum je ta naděje.“ 

V devadesátých letech působil také jako zastupitel města. Hlavní motivací pro něj byla obrana svobody a demokracie – hodnot, které je podle něj nutné stále znovu učit a chránit.

Obdarovaní životem

Po revoluci se začal soustavně věnovat také lidem stojícím na okraji společnosti. Navštěvoval výchovné ústavy, věznice i léčebny dlouhodobě nemocných a zařízení pro pacienty s Alzheimerovou chorobou. Své působení mezi těmito skupinami musel nejednou obhajovat i před vlastními věřícími.

„Zkrátka, všichni lidi na světě jsou obdarovaní životem, bez rozdílu. A tenhle ten dar života je něco naprosto jedinečného a vůbec nezáleží na tom, do jakého ,zakletí‘ ten život je vložen, protože zkrátka je vložen do lidské bytosti a ta si nezvolila ani prostředí, ani rodinu. A teď tam zkrátka někde krní, nebo se rozvíjí, nebo prospívá, anebo se trápí. A tohleto ,zakletí‘ je dovede třeba do pasťáků nebo do věznice, nebo třeba i do toho, do té demence. Ale pořád jsou to nositelé jedinečného daru života… Já nejsem jako ten, kdo ví, jak mění jejich život, ale kdo nějakým způsobem potvrzuje, že furt ty lidi nesou něco jedinečného, a to je Božím darem.“

Být k dispozici

Roku 1999 byl ustanoven farářem v Olomouci a o čtyři roky později byl zvolen synodním seniorem Českobratrské církve evangelické, tedy jejím nejvyšším duchovním představitelem. V této funkci setrval dvanáct let.

Jeho služba zahrnovala péči o duchovní, zastupování církve vůči státu i v zahraničí, řešení vnitrocírkevních sporů i podporu diakonické a vzdělávací práce. Z titulu své funkce se účastnil také náročných a dlouhotrvajících jednání o církevních restitucích. Sám však svůj úřad chápal především pastýřsky – jako službu lidem, být jim nablízku v jejich otázkách, pochybnostech i krizích.

Po skončení mandátu ve vedení církve působil jako seniorátní farář Ústeckého seniorátu a od roku 2021 sloužil ve sboru v Krabčicích u Roudnice nad Labem.

Své životní motto shrnuje slovy: „To, co se tváří jako důležité, důležité být nemusí. A to, co je skutečně důležité, stojí za to hledat – i kdyby to bolelo.“

 

[1] Vzpomínky na svého otce sepsal se svým bratrem v knize: RUML, Jiří; RUML, Joel; RUML, Ondřej a RUML, Pavel. Putovati světem a ne se v něm usazovati: Jiří Ruml, ze života a díla. Žehušice: Městské knihy, 2015. 

[2] Takzvané „fakultní teze“ vznikly na Evangelické teologické fakultě v Praze na přelomu let 1977–1978 jako reakce části pedagogů a vedení fakulty na vznik Charty 77. Nešlo o jednotný oficiální státní dokument, ale o text, který měl vymezit postoj fakulty a jejího prostředí vůči Chartě. Byl vnímán jako pokus některých představitelů fakulty distancovat se od chartistů a zároveň zachovat prostor pro existenci fakulty v normalizačním režimu.

[3] Svatopluk Karásek byl roku 1976 spolu se členy hudebních skupin The Plastic People of the Universe a DG 307 odsouzen na osm měsíců odnětí svobody.