Mgr. Joel Ruml

"To bylo úplně dojemný. Když jsme tam měli ty úřední hodiny, tak si pamatuju na jednu chvíli, kdy najednou někdo zaťukal a přišel takovej starej pá a teď měl v ruce dokumenty a teď to začal před náma otvírat, jak mu komunisti ublížili, jak mu vzali polnosti, hospodářství, možná i - to už si přesně nerekonstruuji - možná i ty děti, že jo. A teď to tam přinese, s důvěrou, že Občanský fórum to vyřeší, napraví. To bylo dojemný. Protože jako..., bezpochyby ten další vývoj nabíhal nebo šel tím směrem, že takovýhle křivdy se pojmenujou a budou řešit, a řešily. Ale v tu chvíli ten pán čekal rychlejší akci. Bodejť. Desítky let tam trpěl, že jo. Desítky let oni vzpomínali na to, co třeba generace vybudovaly a vlastnily, komunista jim to šmahem vzal, třeba to poničil nebo zkazil. A teď Občanský fórum je ta naděje. To byl opravdu, to byl hrozně silnej okamžik, kdy jsem si uvědomil, jak nejsme schopný v takovýhle situaci najednou něco zasáhnout. To víš, že jsme s ním mluvili a že jsme se na to ptali a probírali takovýhle věci, ale byl to druh bezmoci, a zároveň naděje, že se to k něčemu pohne a bezmoci pomoct takovýmhle lidem okamžitě.“

„Já řeknu jednu takovou příhodu. Když jsem byl na gymplu v Jihlavě, tak tam přišlo k výměně ředitele a přišlo nařízení, že teda na 1. května všichni povinně do průvodu. Já jsem byl v Opatově, že jo, tak jsem tam dojížděl z Opatova. Tak jsem s tím přišel domů, že teda otec se zavřel do pracovny. Teď bylo slyšet, jak píše na stroji něco. Pak mi to přinesl a říká: ,To hle dej paní třídní profesorce.‘ Tak jsem teda převzal zásilku. A druhý den jsem to dával paní profesorce, která byla náramně osvícená, taková klasická profesorka vnímavá. Ona to otevřela a dala mi to přečíst. A zhruba tam bylo sděleno: ,Vážená paní profesorko, náš syn, Joel Ruml, narozený tehdy a tehdy, se nikdy nebude účastnit takových modloslužeb, jako je oslava svátku práce.‘ Teď nevím, jestli bylo děkuji za vyřízení nebo něco. ,Jiří Ruml, otec.‘ A mně přišlo tohle naprosto takové jako impozantní, že ve chvíli, kdy to dítě, i když mně už bylo třeba nějakých šestnáct let, se tak jako dostane do úzkých, protože celá třída tam půjde. Tak najednou ten otec nastoupí a nastaví záda on. No a paní profesorka to teda opravdu takhle vzala, že jsem omluven, že teda nemusím chodit. Nevím, jestli to říkala ředitelovi, nevím, jestli dostala kapky. Pak dostala kapky, když jsem se přihlásil na teologii, tak ten ředitel ji teda zpucoval. Ale ona to ustála, protože zkrátka věděla, já si myslím, že tomu i fandila.“