„Museli jsme pochovávat jenom Rusy. Na Medlánském kopci ležel esesák, ten byl už nafouklý, protože tam ležel čtrnáct dní. Strašně to smrdělo, to nikdy nezapomenu, ten zápach byl strašný. Pod kopcem leželi dva Rusové, jeden měl čistý průstřel v čele. On neměl přilbu, takže měl čistý průstřel. A ten druhý měl půlku hlavy. Protože byli ověšeni ručními granáty, tak jsme je nemohli vzít do toho zákopu. Bylo tam ještě ruské dělo, stálo asi 200 metrů odtamtud. Tak jsem tam utíkal, aby přišel nějaký voják a granáty jim odmontoval. Odtáhl ty granáty a hodil je do zákopu. Tam bylo kulometní hnízdo, to je takový půlkruh. A bylo to hluboký, tak to tam naházel a naši otcové je do toho pohřbili.“
„A potom ještě jsem zažil, když jsme byli v tom krytu, tam v té zahradě, tak Rusové ostřelovali letadly. To byly šturmoviky, takový bojový letadla. A oni měli kulomety 12,7. To byly vlastně kanóny. Měli tam čtyři a zasypávali tu ulici, co jde na přehradu, Bystrckou. Němci tam ustupovali a oni tam po nich stříleli. A protože začínali už tady nalítávat, od Medlánek, tak jak oni stříleli, tak ty hilzny, nábojnice, se nám sypaly na střechy. To chrastilo, byl to hrozný rámus. A stříleli tam na ně.“
„20. listopadu 1944 byl nálet na Brno. To byli taky Američani, oni letěli na Vídeň, ale potom nějaká část těch letadel shodila bomby na Brno. A to bylo postižené hlavně vnitřní město, Běhounská ulice, Kozí ulice, to bylo úplně smetený. Tam, jak stojí Internacionál, to je vlastně Kozí, Běhounská, tak tam prostě ty baráky byly dole všechny. My jsme tam byli jako kluci, běželi jsme tam hned druhý den, nejezdily šaliny samozřejmě. Tak jsme tam utíkali a tam ležely mrtvoly naskládaný, jak je oni tahali z těch sklepů, jak je to tam prostě zasypalo. Byly tam desítky mrtvých. A potom ještě ten nálet stihl taky Židenice. Chtěli Zbrojovku, ale tam nepadlo nic na Zbrojovku. A zasáhlo to takové ulice, jako Gajdošovou, tu Mezulánikovou a tak nějak. A tam teda byly malé domečky, civilní obyvatelstvo. Bylo to rozbořené. A Němci prostě vydali okamžitě příkazy, letáky, že aby se zamezilo rabování, tak udělali z našich lidí takový trojky, kteří chodili, a když někoho chytli, tak ho okamžitě sbalili a ti Němci je vraždili. Hned je zastřelili. Prostě oni byli proti rabování. Hned buch, hotovo.“
Vlastimil Ruda se narodil 7. března 1933 v Brně-Medlánkách. Jeho otec se živil jako grafik, matka jako zahradnice. Vlastimil Ruda zažil jako šestiletý nacistickou okupaci Československa, měl řadu vzpomínek na válečné období. Absolvoval základní a měšťanskou školu v brněnských Řečkovicích a vyučil se grafikem. Kromě toho jako mladík v Brně docházel do malířského ateliéru bratrů Kozáků, kde rozšiřoval svoje grafické dovednosti. Roku 1953 Vlastimil Ruda narukoval k armádě, kde se stal parašutistou. Má na kontě 65 seskoků z letadla a několik z balónu. Po návratu z vojny roku 1955 vstoupil do grafického družstva a celý život se živil jako grafik. V roce 1986 se oženil. Celý život žil v Brně, zemřel roku 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
