Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimil Ruda (* 1933  †︎ 2024)

• narodil se 7. března 1933 v Brně

• má četné vzpomínky na druhou světovou válku

• vyučil se grafikem

• na vojně byl u parašutistů

• celý život pracoval jako písmomalíř a grafik

• zemřel v roce 2024

V dnešní době šestileté děti tráví čas přípravou na školu, hrají si a učí se objevovat svět. Před více než osmdesáti lety ale dětství takhle bezstarostné nebylo. Své o tom ví pamětník Vlastimil Ruda, který očima šestiletého chlapce prožil nacistickou okupaci v březnu 1939. 

Rodákovi z brněnských Medlánek toho ve vzpomínkách z doby jeho šesti let utkvělo docela dost. „Šli jsme s tatínkem do Králova Pole pěšky, protože nejezdily tramvaje. A tam přijížděli Němci na malých tancích. Některé byly i naše, ze Škodovky,” popisuje, co jako malý kluk 15. března 1939 v Brně viděl. „Vojáci byli hladoví, takže chodili do obchodů a vykupovali zboží. Nosili plné náruče salámu z řeznictví,” vybavuje si zdánlivé detaily. Tak v jeho vzpomínkách začalo období Protektorátu Čechy a Morava. Běžným obyvatelům nastaly těžké časy. „Byl lístkový systém. Každá rodina dostala kartičku, kde byly lístky na maso, mléko, chleba, máslo a sádlo,” vyjmenovává pamětník. „Ale bylo toho tak málo, že třeba máslo lidé vůbec nemohli brát. Byla to třeba jen osmička másla na celý měsíc. Nebo na stejnou dobu jen půl litru mléka,” povídá o svém dětství. Lidé si kvůli bídě chovali domácí zvířata a z měst občas jezdili do okolních vesnic pro potraviny. „Vozili na venkov věci pro děti sedláků. Boty a oblečení. A za to si kupovali sádlo nebo maso. Říkalo se tomu šmelina, Němci to potírali,” vysvětluje Vlastimil Ruda. 

Američané byli gentlemani

V jeho rodných Medlánkách bylo letiště, kde se podle webu Aeroklubu Medlánky koncem roku 1942 začalo budovat výcvikové plachtařské středisko pro luftwaffe. Výcvik byl zahájen na jaře roku 1943 a probíhal až do konce války. Malý Vlastimil se svými kamarády na letiště občas chodil. „Němci nás osmi- a desetileté kluky nevyháněli. Chodili jsme normálně na letiště mezi letadla,” přiznává. Z války má ale i těžší vzpomínky. „Ve čtyřiačtyřicátém začaly být příkazy, aby si lidé dělali bunkry. Takže jsme na zahradě u souseda kopali bunkr, říkalo se tomu zemljanka. Bylo to čtyři metry hluboké a překryté, jenže když začaly lítat granáty, tak se to na nás začalo sypat.” Rodina se tak přesunula do sousedova sklepa, kde přečkali všechny nálety, které byly na Brno spáchány. „V roce 1944 bombardovali kuřimskou Zbrojovku, to byla americká letadla. Proti nim už nevzlétlo žádné německé letadlo, žádná stíhačka. Asi už neměli. Ale Američané byli takoví gentlemani, že to celé obletěli, aby lidé mohli ze Zbrojovky utéct,” připomíná, že americké letouny neměly zájem na bombardování civilního obyvatelstva. Tuhle vzpomínku potvrzuje i vyprávění pamětnice Květoslavy Domincové, která v roce 2020 Českému rozhlasu řekla: „Oni už letěli nad Zbrojovku – a teprve houkaly sirény. Všichni rychle běželi ven, bylo jich tam spousta. A když z letadel viděli, že lidi ještě stále utíkají pryč, že nejsou v bezpečí, tak udělali ještě jeden okruh – a teprve pak začali bombardovat. Pak po válce to jeden pilot prozradil, jak to probíhalo, bylo to od nich moc hezký. U posledního baráku v ulici měli Němci protiletadlový dělo, které začalo po letadlech pálit. Tak oni se vrátili a celou tu ulici zbombardovali.“

Asi nejkrvavější nálet Brno zažilo v listopadu 1944. Podle knihy Encyklopedie dějin Brna nad město zamířilo 149 letadel a kobercovým náletem svrhlo více než 2 tisíce pum a 351 balíků protiněmeckých letáků. Při náletu zahynulo 578 osob a na šest tisíc obyvatel zůstalo bez střechy nad hlavou. „Postihlo to hlavně vnitřní město, všechny ty baráky byly dole. Jako kluci jsme tam hned druhý den běželi, protože samozřejmě nejezdily šaliny. Ležely tam naskládané mrtvoly, jak je postupně tahali ze sklepů, kde je to zasypalo. Viděl jsem desítky mrtvých,” přidává Vlastimil Ruda vzpomínku na nálet, za který se Američané Brňanům po válce omluvili. 

Německým chlapcům jsme nosili chleba

Když se na jaře roku 1945 schylovalo k osvobození Brna, Němci se stahovali do předem připravených pozic v nedalekých Židlochovicích a do bojů se zapojilo i civilní obyvatelstvo. [1] „Všichni museli nastoupit na kopání zákopů. Kopaly se pro pěchotu, cik cak, aby to v případě výbuchu granátu nezabilo všechny. Ty zákopy byly hluboký čtyři metry a široký tak šest,” vysvětluje pamětník s tím, že veškerá pole v okolí Brna byla kvůli zákopům rozoraná. 

Zákopy podle pamětníka kopali i mladí Němci. „Bylo jim tak šestnáct nebo sedmnáct roků, nebyli zralí na frontu. Ale nebyli to nacisté, i Němci je brali jako nepřátele, nechali je kopat o hladu. My jsme za nimi chodili a oni nám dávali za krajíce chleba kapesní nožíky,” vypráví Vlastimil Ruda, že se s německými chlapci dělil o jídlo, i když jeho rodina měla sama málo. Na konci války si rodiny pekly chleba samy z posbíraných klásků na strništi. Pamětníkův otec vyrobil doma mlýnek, všechny klásky se umlely dohromady a jeho maminka z toho dělala bochánky. „Bylo to teda dost tvrdý,” vybavuje si pamětník, že se chleba s tím dnešním nedá srovnávat. 

Procházející frontu během osvobozování Brna pamětník zažil hned dvakrát. Když k městu přišla sovětská armáda, vytlačila podle jeho vzpomínek Němce až ke Kuřimi. „Jenže pak přišly zásobovací vozy. To byli druhořadí vojáci, kteří se starali jen o to, aby na frontu dostali potraviny a zásobovali přední linie. Jenže se tu jen ožrali a ta fronta se přesunula nazpátek. Němci je vyhnali až do Králova Pole,” vysvětluje pamětník, jak přes ně fronta přišla jednou tam a jednou zpět. A i když už Brno bylo na konci dubna osvobozené, v okolních lesích se pořád občas bojovalo. Civilisté se proto báli vycházet. „Proto padlí vojáci, ať už němečtí, nebo ruští, zůstali ležet tam, kde padli. Takže jsme začali pochovávat mrtvoly až po devátém květnu,” dělí se Vlastimil Ruda o jednu z poválečných vzpomínek. Každá ulice měla přiděleno, jakou část města bude uklízet. „My jsme dostali Medlánecký kopec a museli jsme pochovávat jen Rusy. Na kopci přitom ležel nafouklý esesák asi čtrnáct dní. Strašně to smrdělo, na ten zápach nikdy nezapomenu,” přiznává. Padlé Sověty pamětníkův otec a sousedé pochovávali do bývalých zákopů. „Jsou tam pořád,” uvědomuje si Vlastimil Ruda, že z částí Brna se po posledních bojích stalo nedobrovolné pohřebiště. Co se stalo s padlými esesáky, ale nedodává. 

Místo na skautský jsme jezdili na budovatelský tábor

Válka Vlastimila Rudu částečně připravila o dětství. To si ale vynahradil hned po jejím konci, kdy začal chodit do skautského oddílu. „Postavili jsme si skautskou chatu a do ní jsme až do devětačtyřicátého chodili. Bylo to strašně krásné období, jezdili jsme na tábory, první jsme měli na Svratce u Bítýšky.” Ještě v roce 1948 stihli skauti navzdory únorovému převratu odjet v létě na Šumavu. „Ale pak přišel rok 1949 a ministr Zdeněk Nejedlý řekl v novoročním projevu, že si nedovede představit československou mládež bez skautingu. Ale hned v únoru nám ho zakázali,” popisuje pamětník paradox tehdejší doby. V roce 1949 tak bývalý skautský oddíl už odjel na budovatelský tábor u Rychnova nad Kněžnou a skautu byl konec. 

Kromě skautu měl pamětník rád kreslení. Na měšťance v Řečkovicích, kde po válce dokončoval poslední ročníky, začal s kamarádem vydávat časopis. Vlastimil Ruda ho doplňoval o různé obrázky a po měšťance se tak vyučil grafikem. V Řečkovicích docházel i k akademickým malířům, bratrům Kozákům, aby rozšířil své grafické dovednosti. „Dělal jsem tam všechno. Všelijaký poutače, věci pro krátký film pro Trnku do Zlína. Rozkresloval jsem různé figurky,” vypočítává Vlastimil Ruda své úkoly, které u bratrů Kozáků vykonával. Takto svobodně ale nemohl pracovat dlouho, po absolvování základní vojenské služby v padesátých letech musel nastoupit do řádného zaměstnání jako písmomalíř a grafik do grafického družstva. Tam pracoval dvacet let a později se živil jako reklamní grafik. Do roku 2024 žil v Brně, kde i zemřel.

 

[1] Zdroj: BŘEČKA, Jan. Před sedmdesáti lety skončila válka...: průběh osvobozovacích bojů na brněnském směru v dubnu – květnu 1945 = Vor siebzig Jahren ging der Krieg zu Ende...: Verlauf der Befreiungskämpfe in Richtung Brünn im April - Mai 1945. Brno: Moravské zemské muzeum, 2015.