Josef Roubíček

* 1934

  • "Vodáci jsme si říkali tehdy asi už oficiálně. Jel se závod Napříč Karlovými Vary. Museli nám z přehrady pouštět sedm až třináct kubíků za vteřinu, aby ta řeka byla sjízdná. Čím se pouštělo víc kubatury vody, tím ta řeka byla nebezpečnější. V horní části byly tři jezy, které byly nevyzpytatelné. První tři ročníky nedopadly příliš slavně. První ročník vyjelo asi 12 lodí a dojely dvě. Ostatní to stihli rozbít už horní části, v Březové. Druhý rok startovalo lodí ještě méně a dojely zase jen dvě. Neříkám to jenom proto, ale my jsme byli každý rok ti, kteří dojeli. I když se to tehdy nejezdilo na slalomových nebo sjezdařských lodích, ale na otevřených kánoích. V době, kdy už byla kolonáda přikrytá, tak i v té kolonádě se nabírala voda horem, ale nejvíc pod vřídlem. Tam byla šikmá dlouhá vlna, kde se nedalo pádlovat, tam byla voda rozlitá hodně do šířky, takže se moc regulovat ta jízda nedala. Ta šikmá vlna vždycky naplnila tu kánoi téměř až k bortům. Takže jsme do cíle, který byl tehdy u Thermálu, už jenom balancovali, abychom tam dojeli. Pak se to dokonce jelo jako mistrovství republiky ve sjezdu, když už začaly lodě slalomový, krytý, a už ta technika a to vybavení bylo víceméně na úrovni. Ale vím, že Pražáci měli v loděnici velký transparent Už nikdy Karlovy Vary! Protože tehdy tam skončilo nejvíc Pražáků. A dokonce se tady jeden člověk utopil, nevím, který to bylo ročník, ale byl to někdo z Budějovic tuším. A nahoře v Březový to prostě nezvládnul."

  • "Bylo to v té době, kdy byl tatínek zavřený, já jsem maturoval ve třiapadesátém roce a to tatínka zrovna zavřeli. Na Boží Dar se tehdy nesmělo, poněvadž z toho udělali vojenské pásmo a až do poloviny 60. let se tam jezdilo pouze na propustky. Už v Horním Žďáru kontrolovali v autobuse, kdo má propustku a kdo ne. Nás bylo asi 12 lyžařů, kteří tehdy získali propustku kvůli tomu, abychom na těch lyžích mohli jezdit, protože už se pořádaly okresní krajské přebory, ale stejně v té době se všechny závody dělaly v těch nižších horách, na Perlinku, v Hamrech, na Kraslicku, protože na Boží Dar prostě lidé tehdy hromadně nesměli. Na tom Neklidu bylo asi pět chat, velice pěkných ještě v pětačtyřicátém roce, dokonce to někteří ti jáchymovští obyvatelé používali. Potom, když to bylo zavřené, tak si z toho vojáci udělali střelnici, a zničili, mimo dvou chat, na Neklidu všechny ostatní. A dokonce i restaurace, která byla na cestě, která vedla z Božího Daru na Klínovec, tak hospodu a ubytovnu zlikvidovali natolik, že tam zbyla jenom zřícenina. Když jsme tam my potom začali jezdit, tak jsme ještě ten zbytek museli pomocí kamarádů, kteří dělali na šachtě a měli možnost sehnat nějaké střelivo, museli jsme zbytek těch staveb rozstřílet a naházet do těch sklepů, aby z toho byl lyžařský terén."

  • "Jestli bychom se měli nějak dopracovat k tomu období, kdy jsem začal dělat v horské službě od Adama, jak se říká, tak by to měla být léta 1945 - 1949. To jsem byl ještě na základní škole, pak jsem šel na obchodní akademii. Jezdili jsme nahoru na Boží Dar se Sokolama, můj tatínek byl předsedou lyžařského oddílu ještě nejdřív u Tělovýchovné jednoty Sokol, později se Tělovýchovné jednoty několikrát měnily, Slavie, pak ještě Rudá hvězda a Pozemní stavby. To byla doba, kdy samozřejmě na Božím Daru nebyly žádné vleky, nebylo tam žádné zázemí pro lyžaře. Fungoval hotel Zelený dům na Božím Daru a fungoval Hotel Praha, to bylo všechno. A my jsme tehdy, když jsem byl ještě dítě, jezdili autobusem do Jáchymova. Buď dolů do lázní nás dovezl autobus, podle sněhových podmínek, nebo nahoru až ke kostelu. Na Boží Dar se to tehdy téměř nikdy nepovedlo, pokud sníh byl, poněvadž to prostě autobusy tehdy nahoru kvůli riziku nehody vůbec nevyjížděly. Takže my jsme pravidelně chodili z horní části Jáchymova pěšky až na Neklid, dvěma zkratkami přes les, a když nás vysadili dole v lázeňské části Jáchymova, tak jsme chodili pěšky na Neklid údolím kolem šachty Bratrství a Klement. To byly šachty uranové, kde byli tehdy zaměstnávaní, dokonce bych řekl spíš vyčerpávaný, v té době vězni, kteří byli tady na tom Ostrovsku."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 16.03.2023

    (audio)
    délka: 01:52:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Cvičit by měl člověk i v devadesáti

Josef Roubíček v roce 1981
Josef Roubíček v roce 1981
zdroj: archiv pamětníka

Josef Roubíček se narodil 20. února 1934 v Mnichovicích u Prahy. Maminka Marie, rozená Vaňousová, švadlena, pocházela z Mnichovic. Otec, krejčí Karel Roubíček, se narodil v Lipsku. Vzali se v roce 1932 v Mnichovicích. Josef vyrůstal se starším bratrem Milanem v domě na náměstí. Od roku 1936 do konce války rodina bydlela v Praze. Matka vedla módní salon, otec pracoval ve fotoobchodě. Do rodiny přibyla ještě mladší sestra Jiřina. To už byl tatínek totálně nasazen v Hamburku. Rodiče za války pomáhali lidem, kterým hrozil transport do koncentračních táborů. Po válce se odstěhovali do Karlových Varů. Otec, velký sportovec a Sokol, vedl ke sportu i své děti. V 50. letech ho pro jeho činnost v Sokole zavřeli, staršího syna vyloučili z vysoké školy. Karlovy Vary se Josefu Roubíčkovi staly osudem. Sportovně založený mladík se zde naučil lyžovat i sjíždět řeku. Ve volném čase se aktivně věnoval sportu. Závodil na lyžích a na kánoi. Po ukončení sportovní kariéry nastoupil k Horské službě na Božím Daru, kde pracoval přes 30 let. Po roce 1989 si otevřel obchod se sportovními potřebami. Josef Roubíček ve svých devadesáti letech stále jezdí na běžkách a aktivně sportuje. V roce 2023 žil v Karlových Varech. Vzpomínky pamětníka byly natočeny a zpracovány díky finanční podpoře Karlovarského kraje.