Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Roubíček (* 1934)

• narozen 20. února 1934 v Mnichovicích u Prahy

• dětství prožil za 2. sv. války v protektorátní Praze

• otec Karel za války totálně nasazen v Hamburku

• po válce se rodina přestěhovala do Karlových Varů

• otce v roce 1953 zavřeli za činnost v Sokole

• bratra Milana po roce 1968 zavřeli za činnost v Československé národně socialistické straně

• Josef Roubíček aktivně sportoval, závodil na lyžích i v kanoistice

• v roce 1965 nastoupil k horské službě

• přes 25 pracoval let v Božím Daru v Krušných Horách jako záchranář

Během cvičení na Šumavě si vojáka základní služby Josefa Roubíčka zavolala kontrarozvědka. Vojáci měli za úkol sbírat a likvidovat letáky, shazované z amerických letadel nad hraničním pásmem. Nabízeli mu, že za sledování svých podřízených vojáků a hlášení o jejich smýšlení se tatínek dočká propuštění z vězení. Nemohl jim vyhovět. Otec Karel byl hrdý Sokol a aktivní sportovec, za války pomáhal lidem vyhnout se transportu do koncentračních táborů. Komunisté ho odsoudili v roce 1953. Dostal pět let. Když se proti rozsudku odvolal, dostal tři další navrch. Rok strávil na samotce, aniž by tušil, kde je. Rodina o něm neměla žádné zprávy. Za celou dobu pobytu ve vězení mohli otce navštívit pouze třikrát. Nemohl jim vyhovět. Spolupráci odmítl, odsloužil si základní službu a počkal se svatbou, až tatínka propustí z vězení. Tatínek Josefa Roubíčka vedl své děti k úctě ke svobodě a demokracii, k lásce k lidem, ke sportu a přírodě. Josefu Roubíčkovi učarovaly lyže a řeka. Kamarádi, karlovarští sportovci, ho lákali, ať se přidá k vznikající Horské službě. Vyhověl rád. Na Božím Daru sloužil jako záchranář přes 25 let. 

Červené holínky a jedna brusle

Josef Roubíček zažil první republiku v dětském věku. „Co mi na ní utkvělo v paměti, že jsem se jako čtyřletý zamiloval do své spolužačky v mateřské školce, která měla červené holínky. Což bylo za války něco zcela mimořádného, protože holínky bývaly vždycky jenom černé,“ vzpomíná. Za války chodili s bratrem Milanem do Raisovy školy na Vinohradské třídě. Hodně sportovali, navštěvovali Sokola, lyžovali, jezdili na kolečkových bruslích. „Ale bohužel jsme měli jenom jedny, takže jsme používali s bratrem každý jednu brusli a jezdili jsme jako na koloběžce. Ale vůbec nám to tenkrát nevadilo.“ Maminka byla dámská krejčová, v salonu zaměstnávala pět švadlen. Josef Roubíček vzpomíná, jak v jednu dobu matka v salonu vyráběla čepice z rybí kůže. Kůže na ně se sušily v celém bytě. Odér z ryb byl všudypřítomný.  Otec pracoval u fotografa, později v obchodě. Rodina žila na Vinohradech. Tatínek byl za války dva roky totálně nasazen v Hamburku. Maminka doma sama živila dva chlapce, kterým v roce 1940 přibyla mladší sestra.

Místo kostela jsme hráli fotbal

Uživit za války rodinu nebyl pro maminku podle pamětníka až takový problém, horší byl celkový nedostatek potravin. Hodně se pašovalo. Také tatínek Josefa zajišťoval rodinu tímto způsobem. Díky perfektní znalosti němčiny budil u hospodářských kontrol důvěru a vždy domů dovezl batoh plný jídla. I během války musely děti chodit do kostela na náboženství. „Většinou jsme  místo kostela hráli někde na Vinohradech fotbal. Samotná válka pro nás znamenala jenom to, že tatínek pomáhal mnoha lidem. I my máme to jméno takové židovské, ale hodně daleko v historii. Tatínek mnoha lidem pomohl tím, že uměl dobře německy a navštěvoval s nimi úřady, kde se jednalo o tom, do jaké míry jsou ti lidé pro tehdejší režim nebezpeční.“ Konec války trávil se sourozenci u příbuzných na chatě v Senohradech. Vzpomíná, jak jim během osvobození ukradli sovětští vojáci na chatě 50kg krabici cukru, který jako kluk nosíval coby pamlsek po kapsách.

Mamince by prospěly Karlovy Vary

Matka Josefa trpěla onemocněním žlučníku. Zřejmě i proto tatínek vyslyšel tehdejší výzvy na osídlení pohraničí a rodina se po válce odstěhovala do Karlových Varů. „Město na mě udělalo dojem téměř betlémský.  Přijeli jsme s maminkou večerním vlakem a šli jsme pěšky od hlavního nádraží. Po obou stranách řeky Teplé byly stráně s osvětlenými okýnky, což na mne dělalo až rajský dojem. Nezapomněl jsem na to nikdy, a i když tady člověk bydlí dlouho,  tak mu ty Karlovy Vary nezevšední ani po těch 80 letech.“ První rok bydleli u vřídla, navštěvovali s bratrem školu nad divadlem. Už v roce 1945 se Sokolskou jednotou vyjížděli o sobotách lyžovat na Boží Dar. Otec byl předsedou lyžařského oddílu Jednoty Sokolské v Kalových Varech. Na Božím Daru si Jednota pronajímala domek jako zázemí lyžařského klubu. Otec provozoval v Karlových Varech foto-obchod. Pamětník vypráví: „Ale jeho společník jednoho krásného dne celý obchod vybrakoval a utekl do Jižní Ameriky.“ 

Pro tátu si přišli ve čtyři ráno

Otec přestal podnikat, nadále se však angažoval v Jednotě sokolské a lyžařském klubu. „Ale už bylo zřejmé, že Sokol bude zrušený a že to nebudeme mít jednoduchý.“ Tatínka zavřeli v roce 1953. Byl odsouzen za činnost v Sokole a další smyšlené důvody. Nejprve dostal pět let, když se proti rozsudku odvolal, dostal osm. Přišli si pro něj v noci, když všichni spali. Rok o něm rodina nic nevěděla. Byl v samovazbě v Chebu, sám netušil, kde je ani co se bude dít. Po roce ho převezli do Vikmanova. Díky své profesi krejčího se vyhnul uranovým dolům, ve vězení přešíval vězeňské mundůry. Odseděl si pět let. Josef Roubíček čekal se svatbou na návrat otce z vězení. Podařilo se až na podzim roku 1957. Za celou dobu vazby mohla rodina navštívit otce pouze třikrát. Josef Roubíček byl tou dobou na vojně. Při návratu z opušťáku se vrátil o den později, protože byl na návštěvě u otce.  Pochopení hledal marně. „Náčelníku poddůstojnický školy jsem řekl, že měl zůstat u krejčoviny, že s lidmi moc jednat neumí.“ Za návštěvu otce ho zavřeli na tři dny natvrdo. 

Nabízeli mi, že tátu pustí dřív

Josef Roubíček narukoval na vojnu v roce 1954 do Jihlavy. Tam absolvoval poddůstojnickou školu a po roce nadále zůstal jako velitel družstva. „Každého půl roku jsme byli pod stanama na Šumavě, kde se na mě soustředila tehdejší vojenská kontrarozvědka. V té době na Šumavě lítaly protistátní letáky a my jsme byli povinni a nuceni je chodit sbírat a likvidovat. A protože jsem byl velitel družstva, a byl jsem s klukama zadobře, rozuměli jsme si, kontrarozvědka po mně chtěla, abych jim reprodukoval, co se děje, když ty letáky sbíráme. Kam to kluci dávají, jesi to nepředávají dál atd. Slibovali mi za to, že budu moct chodit v civilu, že dají víc peněž, že budu častějc doma a že tatínka pustějí dřív z vězení. Samozřejmě jsem jim nemohl vyhovět. To prostě opravdu nešlo. Tak mi nakonec dali podepsat jenom papír, že pod trestem 15 let vězení nebudu nikomu vyprávět, co jsme projednávali. Samozřejmě jsem to hned vykecal klukům. Neuspěli a já jsem rád, že jsem se do ničeho takového nenamočil.“

Bratra to potkalo taky

Tatínek nebyl jediný z rodiny, kdo šel po roce 1948 sedět. „Režim se na nás podepsal, nejenom tím, že byl zavřenej tatínek, potkalo to bratra taky. Bratr byl ve Varech dokonce předsedou strany národně sociální. Taky dostal dva roky, taky si je odseděl.  Bylo to v šedesátejch letech. V roce 1952 skončil obchodní akademii, nastoupil na Vysokou školu ekonomickou do Prahy. V okamžiku, kdy tatínka v roce 1953 odvedli, ho ze školy samozřejmě vyhodili. Zkoušel to dodělat po večerech, dálkově, což se mu povedlo, všechny semestry vystudoval, ale nenechali ho promovat. Takže titul inženýra ekonomie nikdy nezískal.“ Bratr Milan v tu dobu pracoval jako dopravní dispečer u komunálních služeb v Sokolově. K zavření posloužila záminka, rozsudek byl za činnost ve straně národně sociální. V tu dobu už byl bratr ženatý a měl syna. Zatímco otce zavřeli krátce po nastolení komunistického režimu v roce 1948, bratra Milana až po okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. 

Důsledky bezmoci

Na jaře toho roku probleskl napříč zemí paprsek naděje. „Byť to vypadalo, že se na postoji vševládní strany něco podaří změnit, nakonec to dopadlo tak, že jsme museli ještě přežít 70. a 80. léta s prezidentem Husákem,“ komentuje stručně pamětník jaro 1968 a jeho smutný konec. V tu dobu pracoval u karlovarských Pozemních staveb. Předseda ho přesvědčoval, že je ideální doba, kdy strana potřebuje nové lidi, jako je on. „Ten nátlak na mě byl permanentní, vzhledem k tomu, že jsme seděli spolu v jedné kanceláři. Ale z mojí strany to nebylo nic, co by stálo za zmínku. Zabýval jsem se prací a věděl, že nepatřím mezi ty, kteří by s tí mohli něco udělat nebo to nějakým způsobem ovlivnit.“ Josef Roubíček si osobně nevybavuje protesty po vstupu okupačních vojsk na naše území v srpnu 1968. „Ani se tomu nestihlo tak říkat, vím, že nás několikrát zastavili Rusové  a že se přehazovaly cedule, aby mířily jinam, aby byli vojáci zmatení, ale to byly všechno spíš takové důsledky bezmoci.“

Syna nám dali až po půl roce

Začátky u horské služby sebou nesou vzpomínku na těžké období v životě mladé rodiny. “ V  roce 1957 jsem se oženil, v roce 1961 se nám narodil syn Vítek, bohužel předčasně, v sedmém měsíci. Byl téměř půl roku v kojeneckém ústavu, vážil asi kilo padesát pět a dali nám ho, až když měl tři a půl kila, až na podzim toho roku. V tu dobu já jsem závodil na lyžích a kluci od horské služby mě lákali, poněvadž jsme měli chatu na Neklidu. Už tehdy jsme tam jezdili, ale já to nechtěl spojovat dohromady v období, kdy jsem ještě závodně lyžoval.“ K horské službě se přidal jako čekatel v roce 1963. Absolvoval povinný týdenní kurz zimní přípravy v Krkonoších a letní kurz horských záchranářů v Třeboni. Po dvou letech byl roku 1965 takzvaně vyřazen z čekatelů a přijat za řádného člena horské služby. Nastoupil do služby na Božím Daru. „To už byly synovi čtyři roky a pořídili jsme si první auto!“

Horská služba

Josef Roubíček vzpomíná na pionýrské období horského záchranářství v tuzemsku. „Začátky byly velice těžké, protože jsme začínali téměř bez vybavení a bez technických vymožeností. Vzpomínám na první úraz z mojí chaty, nesli jsme pacientku přivázanou na žebříku, byl čerstvý sníh a táhli jsme ji pěšky až nahoru k silnici, kam se dostala sanitka. Zakládající členové horské služby byli všichni moji kamarádi - jeden vodák, jeden běžec a jeden řemeslník, ten potom dělal údržbu lyžařského vázání a vybavení na Božím Daru. V době mého nástupu jsme ještě stále řešili, jak tu pomoc zefektivnit.“ Služba tehdy obnášela nejen záchranné práce jako takové, ale bylo požadováno odsloužit dalších 60 hodin povinné brigády na horském značení. Členové HS si sami připravovali dlahy a další vybavení. Později už sice měli kanadské saně, ale stále to byla fyzicky velice náročná činnost. Josef Roubíček sloužil na Božím Daru až do roku 1992. Poté ještě několik dalších let držel pohotovost na telefonu, jako důchodce už nesměl zasahovat v terénu. 

Až TO praskne

Maminka Josefa Roubíčka celý život čekala na okamžik, až TO praskne. Pádu komunismu a vytoužené svobody se bohužel nedočkala, zemřela krátce před Sametovou revolucí, v srpnu 1989. „To mě dodneška mrzí, že se toho máma nedožila. Letná, to bylo všeobecné nadšení. Stavili jsme se tam s náčelníkem naší horské služby cestou do Varů. Stáli jsme úplně na okraji, ve vzduchu poletoval sníh. Že tam Kubišová zpívá a mluví Havel, jsme slyšeli jen z reproduktorů. Ale nedalo nám to a vydrželi jsme tam až do konce. To nadšení bylo všeobecný a my jsme ho akceptovali velice rádi!“ Josef Roubíček si v tu dobu otevřel na Moskevské ulici lyžařský servis. Zde celých devět let až do své smrti pracoval jeho otec. „Tatínek mi vždycky kladl na srdce, dělej sporty, které budeš moc dělat, dokud budeš naživu. Vodáckej a lyžařskej sport mě pak provázel celý život. Lidé by všeobecně měli být zodpovědnější ke svému zdraví. Nejen ve třiceti, ale i v devadesáti. Já cvičím každý den hodinu a půl, chodím na procházky, lyžuji. Každý by měl přemýšlet o tom, v jaké společnosti žije a co pro ni znamená. Mít pocit, že to není zátěž, co já té společnosti nabízím, ale naopak,“ uzavírá své vyprávění Josef Roubíček.