Mgr. Anna Röschová

* 1951  

  • „To byl šok. Jan Palach byl, tuším, tak o tři roky starší než my v té době. Mně bylo v šedesátém devátém roce necelých osmnáct a jemu jednadvacet, takže to byl vlastně vrstevník. Osobně jsem to prožívala hodně emotivně, protože velká část mé generace strašně špatně snášela to, že ti dospělí tak brzy sehnuli hlavu. My jsme [totiž] byli plní ideálů. Musím ale říct, že můj tatínek, který byl mimořádně moudrý a velmi uvážlivý člověk, tak celý ten osmašedesátý rok říkal: ‚Podívej se, nesmíš to tak prožívat, protože je to jenom věc mezi komunisty, a těm bych já nikdy nevěřil.‘ A on měl pravdu.“

  • „Paní doktorka [Jaroslava] Moserová a já jsme čekaly na auto s prezidentem Havlem a tehdejším předsedou vlády [Petrem] Pithartem na Rokycanské, odkud přijížděli z Prahy. Přijeli, my jsme byly v jiném autě a oni byli v autě před námi. [Václav] Havel měl dojet na Chodské náměstí, kde na něj čekala paní velvyslankyně Shirley Temple. Jeli jsme a já jsem koukala a říkala jsem: ‚Ale my nejedeme na Chodské [náměstí]… My jedeme někam úplně jinam.‘ A najednou jsem zjistila, že jedeme na Bory. Zastavili jsme před věznicí – podotýkám, že to byl začátek května 1990 – a tam jsme všichni vylezli. Oni byli oba takoví malí muži, Jarka Moserová byla taky malá, jen já jsem tam vyčnívala, protože jsem byla velká. [Václav] Havel šel k té bráně, ke vchodu do věznice, a tak jsme šli za ním. Zazvonil a odklopilo se to kukátko. Byl tam nějaký bachař, mladý kluk, a Václav Havel tam stál a říkal: ‚Dobrý den, já jsem Havel, prezident, myslíte, že bychom mohli jít dovnitř?‘“

  • „Nevím, jak to potom dopadlo, ale jednoho našeho souseda v autě ve vesnici kousek od Strančic přejel ruský tank. Jel za svou manželkou do porodnice. Ona akorát porodila – a ten tank ho přejel…“

  • „Tatínek pocházel ze čtyř dětí, byl nejmladší. Studoval gymnázium, pak práva. Jako student posledního ročníku právnické fakulty zažil 17. listopad 1939. Byl zatčen, nebo tedy spíše sebrán. Němci vybrali vysokoškolské koleje a shromáždili studenty ve věznici v Ruzyni. Devět náhodně vybraných [studentů] tam bylo zastřeleno a ostatní byli odvezeni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Ten Sachsenhausen nebyl jenom pro české studenty neboli studenty z Protektorátu Čechy a Morava. Postupně tam byli sváženi i studenti z jiných zemí. Začalo to Polskem, pak [následovali] Holanďani, Belgičani a Francouzi, podle toho, jak postupně německá armáda okupovala státy Evropy. Nemám to historicky podložené a je to jen můj pohled, ale myslím si, že každá totalita jde především po inteligenci.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 30.01.2020

    (audio)
    délka: 01:37:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Řekla jsem si, že musím splatit svou zbabělost z minulých let

Svatební fotografie Anny Röschové, rozené Zítkové, z 5. prosince 1981
Svatební fotografie Anny Röschové, rozené Zítkové, z 5. prosince 1981
zdroj: archiv pamětnice

Anna Röschová, dívčím jménem Zítková, se narodila 26. května 1951 ve Strakonicích do věřící, vlastenecké rodiny. K mamince Marii, rozené Dubové, si chodila pro útěchu, o její duchovní a duševní růst se staral otec František Zítek. Pocházel z vesnice Pechova Lhota, kde měli menší statek. V listopadu 1939 byl František Zítek v návaznosti na protinacistické demonstrace a uzavření českých vysokých škol deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen, odkud se vrátil v roce 1942. Po válce otec spolu s dalšími spoluvězni založil Mezinárodní svaz studentstva. Anna byla odmala vychovávána v protikomunistickém duchu. Dne 21. srpna 1968 zažila příjezd tanků vojsk Varšavské smlouvy do Strančic. Velice emotivně prožívala upálení Jana Palacha, jehož pohřbu se 25. ledna 1969 zúčastnila. V roce 1978 vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a v témže roce byla v Plzni jmenována notářkou. Dne 5. prosince 1981 se provdala za Ludvíka Rösche. V červnu 1989 podepsala a šířila petici Několik vět. Vozila z Prahy protirežimní materiály a přepisovala zakázanou literaturu. Dění sametové revoluce v Plzni se s manželem účastnila od samého počátku, podíleli se na vzniku místního Občanského fóra. Rovněž se zasloužili o obnovení nesocialistické advokacie. V únoru 1990 se Anna v rámci kooptací stala poslankyní České národní rady, téhož roku obhájila mandát v řádných volbách za Občanské fórum. V roce 1992 a 1996 byla zvolena opětovně, tentokrát za Občanskou demokratickou stranu, kterou spoluzakládala. V lednu 1998 přestoupila do Unie svobody. Iniciovala založení Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni v roce 1993. V současnosti (2020) je již v důchodu, nadále však pracuje jako asistentka senátora a rovněž vyučuje na Křižíkově gymnáziu v Plzni.