Helena Řezníčková

* 1943

  • „No to bylo zajímavé. Poprvé v životě jsem měla ibišek, ten velkokvětý, červený, a slyšela jsem, že se dá pozorovat, když rozkvétá. Tak jsem večer nešla spát a dívala jsem se celou noc, jak se ten ibišek rozevírá, to bylo úžasné. Už bylo světlo, byl to zážitek, na který nezapomenu. Najednou někdo bouchá na dveře, tatínek, on vstával ráno brzy, a že nás obsadili Rusi. To jsme poslouchali rádio, takže od toho rána jsem to věděla. To byl podobný propad jako s tou Ukrajinou. Něco tak nečekaného, protože jsme neměli ani televizi, ani telefon, nic, takže to byl prostě úplný šok, jak nás mohli obsadit. A poslouchali jsme, už byla ta Moučková v rádiu, a už jsme to sledovali. Na Cigánově, jak jsme byli, tak tady byla benzinka a myslím, že u nás spala kamarádka Eva, nebo sem přišla. A teď jsme [obě] viděly u benzinky šílené fronty aut, jak každý myslí jenom na sebe, jak naplnit benzin. Nás to tak strašně pobouřilo... A teď mezi těmi lidmi u té benzinky, že se musí nakoupit rýže a bylo by dobré, když bude atomová válka, že by se měla na střechu sypat sůl, že to pomůže. Takhle mezi lidmi tyhlety řeči. A tam v té benzince byl telefon. Tak jsme spolu volaly na radnici, ať vyhlásí něco rozhlasem, co to je za nesmysl, co ty lidí dělají. Tak to bylo takové to první...“

  • „Se rozhodovalo, kam kdo půjde. Protože jsem nevěděla, tak ze školy navrhli gymnázium a do Hradiště na Umprumku. Když se dala ta žádost, tak že v žádném případě nesmím studovat. I ze školy jeli do toho Hradiště a tam řekli – jak to uliční výbor zamítnul, tak to nepřipadá do úvahy. Tak jsem se nedostala vůbec nikam. Nás museli asi hodně nesnášet, ten uliční výbor. Protože třeba: na Cigánově se zaváděl plyn – to ještě byla máti zavřená – tak se zaváděl plyn, to se dělalo v sobotu, svépomoc. Tatínek s bráchou Jožkou kopali ty přípojky. A až potom došlo na trubky, tak u Jelínků před naším barákem to skončilo a u Chludů, vedle našeho baráku, to byla, jakože druhá větev – a my jsme zůstali bez plynu. To se zase vyřešilo, tatínek kupoval plynové bomby. Oni potom, když byla máti zavřená, zavřeli i ten dvůr. Okresní podnik služeb, nebo co to bylo, nám sebral ty stavební stroje a my jsme vůbec neměli kde mít dřevo. Zvířata samozřejmě šla bokem. Tatínek musel u nás na dvorku postavit šopu, kde jsme mohli mít uhlí. Měli jsme vlastní studnu, a jak to sebrali, dělal se městský vodovod, tak nám zavřeli tu vodu. To byla maminka ještě doma. Pamatuji se, že prala jednou za týden a museli jsme si od pumpy z Cigánova nanosit vodu na praní. Pamatuji si, jak jsme to s bráchou nosili po těch kýblech, ona i tatínek také. Takže tady byla jakási šikana.“

  • „Byla jsem v osmé třídě, tatínek byl na léčení v Karlových Varech, protože měl žaludeční vředy. Přišli jsme s bráchou ze školy, tam byla teta, maminčina švagrová, a nějací dva chlapi a maminka nám říkala: ,Děti, já musím odejít s těmi pány, tak poslouchejte tetu Mirku,‘ a rozloučila se s námi a odešla s nimi. A teta Mirka říkala: ,Babičku zabásli, seberte se a honem utíkejte k Novosadům, Malotům, ať jim řeknete, co se stalo, ať si dají pozor.‘ Tak my jsme s bráchou utíkali přes kopec až na Mladcovou a oni to udělali všem v jednu hodinu, zároveň. Takže všichni byli sebraní, včetně tety v Holešově. No a maminka byla skoro rok v samovazbě.“ – „A kde?“ – „V Hradišti, zrovna za Grebeníčka, a to bylo šílené. Protože, oni jí tam posílali... třeba paní Hudečková tam za ní přišla.“ – „Maminka nevěděla, že je udavačka?“ – „Ne, ne. Rok v samovazbě si neumím představit, matka od dvou děcek, puberťáků. To si právě pamatuji. Ona už tam měla umřít a pustili ji jako že na dovolenou, ten další rok. A to si pamatuji, že přišla úplná hubená stařena s bílými vlasy, bez zubů. Úplně jsme chodili po špičkách. Tatínek, to byly myslím prázdniny, také nás dával pryč. My jsme za ní šli na zahradu, když ležela na slunci, jenom si tak povídat, aby se neunavovala. Potom se vrátila zpátky a tam si doseděla celé ty dva roky. No a co byl teda horor, přišla z vězení s takovým štosem složenek, že jí tu samovazbu započítali jako hotel, protože nevydělávala. Přišla s šíleným dluhem – na kriminál! Tak hned druhý den musela jít do fabriky, do Rudého října, do gumáren. Ale dělala tam nějakou dobu, třeba měsíc. Protože si pamatuji, že jsme chodily spolu, protože já jsem byla v té dřevákové. Tam jí dělali nějakou vstupní prohlídku a zjistili, že v tom Hradišti dostala zelený zákal a hrozilo jí oslepnutí. Tak ji hned propustili. Zase bez ničeho ji propustili a hledala místo. Tak ji vzali do Družstva invalidů. A tam pracovala až do důchodu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 06.10.2025

    (audio)
    délka: 01:37:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přišli si pro klíče, a všechno se změnilo

Helena Řezníčková, 1988
Helena Řezníčková, 1988
zdroj: archiv pamětnice

Helena Řezníčková, rozená Winklerová, se narodila 1. prosince 1943 ve Zlíně. Pocházela z rodiny stavebníků, kteří ve městě působili od roku 1900. Rodinná firma jejího dědečka a otce postavila řadu domů i veřejných budov, než byla po roce 1948 znárodněna. Otec Josef (1913) poté pracoval jako technik v národním podniku, který rodinnou firmu převzal, matka Helena, rozená Járková (1919), byla v padesátých letech dva roky vězněna. Po propuštění pracovala v gumárnách a později v Družstvu invalidů. Helena v tom čase navštěvovala základní školu a patřila mezi vynikající žáky, ale kvůli původu jí uliční výbor zakázal studium. Rok zůstala doma a pomáhala s domácností. Poté nastoupila do n. p. Svit v Gottwaldově (nyní Zlín), kde pracovala v dřevákové dílně. Později si doplňovala vzdělání a krátce pracovala i v Praze. Po většinu života žila ve Zlíně, kde působila v různých zaměstnáních. Po sametové revoluci v roce 1989 byla rodině po několikaletých restitučních tahanicích vrácena část znárodněného majetku. Do důchodového věku pracovala Helena jako technická kreslička. S rodiči prožila období perzekuce a ponižování, přesto si zachovala klidný a střízlivý pohled na svět. O své minulosti mluví bez hořkosti jako o době, kterou bylo třeba prostě žít. V době natáčení, v říjnu 2025, žila Helena Řezníčková ve Zlíně.