„Já jsem na ten pult si sedla. To já jsem tam chodila ráda. Teď on [Z. M. Kuděj] přišel a říká: ‚Ty tam bydlíš, na tom pultě? Koukej odtamtud jít tou prdelí... já si na to mám teď pokládat chleba a housky, ne?‘ Babička povídala: ‚Pane spisovateli, heleďte, vždyť ona má kalhotky a je oblečená. A kdybyste viděl, jak její maminka je čistotná, ona má každý den všechno nové. Já se za to na její maminku zlobím. Furt jen pere a uklízí.‘ On říká: ‚Jdi dolů, tohle tady nedělej!‘ Babička mu říká: ‚Pane spisovateli, ještě tu dnes nemáme housky.‘ A já mu tam ty housky nosila. Tak mi říkal: ‚Přines mi tam teda ty housky.‘ Vždycky mi za to dal nějaký šestáček. Tam neplatil, ale mně ho vždycky dal.“
„Dole byla jedna velká místnost a pak dvě takové menší a tady jedna. Byli tam tři nájemníci a nahoře to bylo celé pana spisovatele. Po straně do půdy bylo okno, tak z toho udělali dveře, postavili vedle toho dřevěné schodiště a pak kousek rovný [odpočívadlo]. Tam měl kýbl, do toho chodil čůrat a vyléval to na zahradu. Někdy jsem tam šla a on tam měl načůraný kýbl. Dovnitř jsem ale nikdy nešla, protože babička říkala: ‚Nikdy tam nechoď! Jistě tam má nepořádek.‘ Maminka mi to taky říkala. Ale jakmile jsem tam přišla, řekl mi: ‚To seš ty? Neseš mi housky?‘ – ‚Nesu!‘ – ‚Tak tady počkej, já ti něco přinesu.‘ Někdy mi dal třeba i něco většího. Maminka říkala: ‚Neutrácej to a nech si to na pouť. Tím bonbonem tě kazí darmo.‘“
„A utíkala jsem a on šel z hub. Nosil ruksak, hůl a ještě něco v ruce. Potkala jsem ho za vsí, nebylo kam couvnout. Jak jsem utíkala, nastavil mi hůl, zastavila jsem, protože jsem se bála, že upadnu. Řekl mi: ‚Kam jdeš?‘ Řekla jsem, že jdu za maminkou a babičkou, že tam plejí brambory. ‚Já je tam viděl, koukal jsem na ně, jak jsou pracovitý, a ty jim jdeš pomáhat. Ty seš taky taková pracovitá holčička. A hezká seš. Kdybych uměl malovat jako Zdeněk, tak tě vymaluju.‘ Měla jsem červenou sukni a bílou blůzu s mašličkou. ‚To ti to sluší, ty seš taková hezká holka. Tak běž!‘ – ‚Já chvátám, pane spisovateli.‘ – ‚Tak běž, aby ti nenadávaly ty dvě pracovnice!‘“
Stanislava Rezlerová, rozená Žáčková, se narodila 21. ledna 1930 v Radostovicích na Vysočině. Její otec pracoval jako kameník v místních lomech a její dědeček Jan Žáček v Radostovicích otevřel po první světové válce obchod se smíšeným zbožím. Nakupovat k nim docházel i spisovatel Zdeněk Matěj Kuděj, který v období druhé světové války v Radostovicích pobýval. Obchod však v období německé okupace zanikl. Pamětnice navštěvovala obecnou školu v Dolním Městě a později měšťanku ve Světlé nad Sázavou. Vyučila se švadlenou a několik let po druhé světové válce bydlela a pracovala v Praze, kde ji zastihl komunistický převrat. Společně se svým mužem se vrátili do Radostovic, kde žila i v době natáčení (březen 2022). V lednu 2020 oslavila devadesáté narozeniny.
Krámek se smíšeným zbožím Jana Žáčka v Radostovicích, dědeček pamětnice, kterou na fotografii drží v náručí rodiče, zleva: babička a děda Žáčkovi, strýc Stanislav Žáček, pamětnice s maminkou a tatínek Josef Žáček, cca rok 1931
Krámek se smíšeným zbožím Jana Žáčka v Radostovicích, dědeček pamětnice, kterou na fotografii drží v náručí rodiče, zleva: babička a děda Žáčkovi, strýc Stanislav Žáček, pamětnice s maminkou a tatínek Josef Žáček, cca rok 1931
Fotografie kameníků, zleva vsedě: Josef Žáček (tatínek), Jindřich Žáček (strýc), Stanislav Novák, zleva stojí: Josef Štěpánek, Josef Vaňkát, někdo z Lipničky, Stanislav Žáček (strýc), poslední nebyl rozpoznán
Fotografie kameníků, zleva vsedě: Josef Žáček (tatínek), Jindřich Žáček (strýc), Stanislav Novák, zleva stojí: Josef Štěpánek, Josef Vaňkát, někdo z Lipničky, Stanislav Žáček (strýc), poslední nebyl rozpoznán
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
