Dagmar Renertová

* 1930  

  • „Návrh na udělení Medaile svobody podplukovníkovi čs. armády Arnoštu Kopřivovi za mimořádné zásluhy, kterými podpořil Spojené státy ve válce proti nepříteli ve střední Evropě jako jeden z velitelů čs. partyzánů. Když jednotka Třetí armády Spojených států osvobodila několik set čs. vlastenců, pplk. Kopřiva spolu s několika dalšími veliteli zorganizoval partyzánskou jednotku, která napomáhala vojákům Spojených států při dobývání německého Creussenu a v rozdrcení zběsilého německého protiútoku vedeného tanky. Když americká armáda pokračovala ve svém postupu, schopně vedení a disciplinovaní partyzáni spravovali město až do příjezdu členů vojenské správy. Výjimečné velitelské schopnosti, iniciativa a smysl pro povinnost zasluhují vysokého uznání spojeneckých armád pplk. Kopřivovi.“

  • „Přichází rok 1953, to už bylo po únorovém ‚vítězství‘. Táta vyhozen z armády, do čtrnácti dnů nařízeno vyklidit vojenský byt a vystěhování do pohraničí, kde mám dojem, že nabídli nějaké zaměstnání v JZD. Takže pan plukovník mohl pracovat v JZD... Ale zase tady byla paní Alba Bedřichová, která řekla: ‚No přece nepůjdete někam do pohraničí, když já tady bydlím sama, jsme rodina.‘ Takže jsme zůstali v Řevnicích.“

  • „Mezitím máma z Ravensbrücku odcházela v rámci transportu smrti a ten transport měl dojít k Baltskému moři, tam naloděný a vyhozený do povětří. To byl plán. Jenomže po cestě smrti byli osvobozeni Rudou armádou. Ale cestou máma dostala tyfus, tak hned někde v Německu do nemocnice. Tam ji zase obětavě ošetřovala Alba Bedřichová. Když se trochu postavila na nohy, tak repatriačním úřadem se dostaly do Řevnic, kde mezitím, než jsme dostali byt, máma bydlela u slečny Bedřichové. My z toho Valašska jsme přijeli sem ji přivítat. Tak jsme se viděli poprvé.“

  • „Blíží se konec té nešťastné doby protektorátu, máme rok 1945 a táta končí v té věznici v Creussenu. To byla věznice, kde vězni pracovali v továrně na výrobu munice a zbraní. No a tenkrát přece jenom všichni věřili, že budou osvobozeni a že ty zbraně by jim taky mohly leccos usnadnit. Takže – já použiju to slovo krádež – kradli materiál, jako součástky zbraní a munici, a udělali si takový trezor pod podlahou, vytrhali prkna a pod tu podlahu to ukrývali. Jejich přání se splnilo. Čekali na příchod americké armády. Blížila se americká armáda s generálem Pattonem – a musím říct, že to je můj miláček. Ti vězni, kteří byli jakžtakž tělesně schopni, tak udělali takové povstání, odzbrojili svoje hlídače a šli vstříc americké armádě. A můj táta okamžitě do té armády nastoupil. Při osvobozování Aše dostal osobně vyznamenání generálem Pattonem.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Řevnice, 10.07.2019

    (audio)
    délka: 38:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pracovat, pracovat, pracovat. A dělat to, co člověk dělá rád

Dagmar Renertová s manželem
Dagmar Renertová s manželem
zdroj: sbírka Post Bellum

Dagmar Renertová, rozená Kopřivová, se narodila 24. prosince 1930 v Praze. V roce 1935 se rodina přesunula do Olomouce, kde její otec Arnošt Kopřiva vedl místní posádku československé armády. Oba její rodiče byli za protektorátu vězněni a Dagmar byla i se svým mladším bratrem Milanem ukrývána u příbuzných na Valašsku. Otec Arnošt Kopřiva se podílel na osvobození tábora Creussen a následně v řadách americké armády osvobozoval západní část Československa. Z rukou generála Pattona převzal Medaili svobody. Matka Eliška Kopřivová, rozená Spáčilová, pomáhala rodinám stíhaným nacisty a převáděla uprchlíky přes hranice do Polska, za což byla uvězněna v Terezíně a následně v Ravensbrücku. Přežila pochod smrti a nákazu tyfem. Dagmar po válce studovala Školu užitých umění v Praze a působila v ateliéru textilní tvorby profesora Antonína Kybala. Celý život pracovala v oblasti umění a reklamy, dvacet pět let jako vedoucí výtvarnice Domu módy v Praze. Většinu dospělého života prožila v Řevnicích a několik let také v Hranicích na Moravě.