vojín Bohumil Reichelt

„Za co jste byl vlastně odsouzenej? Voni vám museli něco jakoby…“ „No že jsem byl v tom taky, no.“ „V tý skupině?“ „V tý skupině.“ „A něco konkrétního proti vám měli, nebo jenom že vás někdo udal?“ „Že jsem to poslouchal a že mě udali, no.“ „A že jste to nenahlásil?“ „Jo, to mně přesně… že jsem to měl nahlásit, udat je, jo? Já je budu udávat, jo!“ „A vy jste se přiznal k tomu, že jste to slyšel, jo, že jste o tom věděl?“ „No jistě, to se nedalo zapřít, poněvadž jsme seděli u jednoho stolu u piva, no a to se blafalo.“

„Až potom v pětačtyřicátým, když už bylo, tak udělali Němci takovej podvod, že na tanky a letadla namalovali hvězdy – že přijela Rudá armáda, a to tam stáli na náměstí ty lidi, že přijeli osvoboditelé, a pak tam letadlama pouštěli bomby.“ „Na Mělníku na náměstí?“ „Na náměstí.“ „A to jste viděl?“ „To jsem viděl na vlastní oči.“

„A ty koně tam dělali co, v tom dole?“ „Tahali vozejky.“ „Vozejky s uhlím, jo, normálně, k nějakýmu vejtahu?“ „K výtahům, no.“ „A ty tam byli furt, ty koně, jo?“ „Jo, ty tam byli furt, ty se vyndávali asi jednou za půl roku nebo jak.“ „A jak to tam mohli vydržet?“ „No vydrželi, měli tam svoji stáj, krásný.“ „To je strašný, to tam trpěly ty zvířata, ne?“ „Netrpěly, jim tam nic nechybělo, s těma se zacházelo, a voni byli takoví milí, já se tam s nima chodil mazlit.“ „A jak to dlouho vydrželi ty koně, jak žili dlouho?“ „No, leta, leta.“

„... no a pak mě zavřeli.“ „A proč vás zavřeli?“ „No, že jsem slyšel kamarádi u piva, jak se bavěj, že by utekli, ukradli letadlo, a takovýhle cincy u piva, takový kluci jako já, dyť nám bylo osmnáct, devatenáct… no a voni udělali potom nějaký letáky a měli toho víc, a vono tam padlo moje jméno, no a voni mě vzali taky.“

„Kam vás odvezli?“ „Na Ruzyň.“ „Co ty výslechy, jak probíhaly?“ „Nó, zkraje to bylo dost ostrý.“ „Mlátili vás?“ „Ne, nemlátili, ne, ale často budili v noci a blbli, psychicky spíš tak člověka utloukávali.“ „A nutili vás třeba chodit a takovýhle věci, že jste si třeba nesměl sednout v tý cele?“ „No, to přesně.“ „A jak to probíhalo, co vám řekli, že smíte a nesmíte v tý cele?“ „V tý cele, no musel jsem furt sedět a furt na mě museli vidět. Večer když se zalehlo, tak musely bejt furt ruce na dece, vodkrytej obličej, no.“ „Že jste se jako nemohl obrátit na bok?“ „Přesně, furt na zádech, aby na vás ten blbeček viděl. To se celou noc svítilo na cele, to jsem neviděl světlo kolik tejdnů.“ „To jste nebyl venku kolik tejdnů?“ „No.“