Václav Rauch

* 1924  †︎ 2022

  • "Potvrdit to můžu, opravdu se tam utvořily takové pevné vztahy, které se v normálních podmínkách asi málokdy uskuteční. Jeden za druhé by dal život – opravdu ale poctivě, nejen mezi těmi děvčaty, ale i mezi těmi kluky, to prostě se nedá moc popsat, je to prostě tak. A to setkání po válce bylo taky dojemné, protože většina z nás byla aktivně zapojená v tom budování socialismu a ty vztahy trvaly do doby, než jsme se úplně rozešli, všechno to pomřelo postupně. My jsme po válce – jeden náš kolega pražský to zorganizoval, že jsme se každý rok už na předem stanovený termín sešli v Praze na jeden den vždycky. Prostě popovídat si, co je nového, a abychom neztratili ten kontakt, což se asi u mnoha případů takhle nedělo, každý byl rád, když přišel domů, ale my jsme se pořád drželi pohromadě celá ta skupina. Doklad toho je ten Palác kultury, kde jsme se sešli, mám tam taky nějaké fotky."

  • "Přišel únor 1948. My jsme o tom moc nevěděli, poněvadž jsme byli zapadlí v těch lesích, ale potom postupně jsme se dozvídali, i ty prověrky, které byly, a vyhazov některých oficírů, což jsme s tím souhlasili, protože jsme některé opravdu nenáviděli. Ale ne nějak politicky, to se ještě politika moc nepěstovala. A tak nás odveleli, poněvadž hranice mezi Západem a Východem se uzavíraly a plno lidí se snažilo přeběhnout od nás z Čech do západního Německa nebo Rakouska a naši četu odveleli do prostoru Želnavy, kde dneska je Lipenské jezero, kde jsme pomáhali orgánům SNB a finančním, které byly přímo na hranici, zajišťovat ochranu. My jako vojáci jsme na hranici nesměli, to byla nějaká Ženevská úmluva, že vojáci na hranici nesmí být, že tam můžou být jedině příslušníci finanční stráže a SNB, četníci tenkrát. Tam jsem prožil jako velitel té naší skupiny celé to jaro. První, co jsme museli udělat, byla prohlídka všech baráků a hledat zbraně, a kupodivu se našly u těch německých usedlíků, dokonce i kulomet jsme našli, pistole, samopaly. A druhá věc – pomáhat při chytání těch lidí, kteří chtěli uprchnout, což byli většinou z velké části studenti. My jsme je chytali ještě před hranicí samozřejmě, poněvadž tam museli překonat tři překážky – dráhu, silnici a řeknu Vltavu, což byl velký problém. Ale byli někteří tak odhodlaní přejít, že i tu řeknu v tom únoru nebo březnu chtěli přeplavat. Ona byla široká ta Vltava, tak jsme je museli tahat z vody jako vodníky, ale nic jsme s nimi nedělali, předali jsme je orgánům SNB, ti je poslali do Českých Budějovic a tam si pro ně přijeli rodiče, byli vyzvaní, že tam mají syna nebo dceru. Tam jsem prožil asi dva měsíce a vrátili jsme se zpátky do těch Boletic."

  • "Důležitý mezník pro nás byl nálet na závod – přímé zásahy na závodní haly ke konci dubna 1944. Já jsem ten nálet přežil v krytu pod halou, která dostala přímý zásah, a bomba se zastavila na naší podlaze a současně stropu toho bunkru. To byly chvíle, které jsou prostě nevysvětlitelné, těžko se o tom vypráví. Zhasnou světla, skončí větráky, dohučí a nastane takové pohupování toho bunkru a čeká se, co bude dál. Teď ženy a děti začnou křičet a plakat, no atmosféra hrozná. Ale za pár momentů ti Luftschutzáci, to znamená ti pracovníci, kteří měli na starost obranu leteckou, zajistili náhradní ventilaci, museli jsme točit a už i světlo bylo, tak se to uklidnilo, ale pořád jsme nevěděli, co bude s námi. To byly zoufalé takové pokusy – někdo se chtěl někudy dostat ven, ale to bylo všechno zavalené. Až asi po půl hodině ti záchranáři probourali tu cestu takovou nouzovou k jednomu okýnku, kudy jsme se dostali potom postupně všichni ven. Ta atmosféra venku byla příšerná – i když byl den a sluníčko svítilo, tak byla absolutní tma, kouř všude, zápach a spoušť. Byli jsme rádi, že jsme to přežili. Mysleli jsme, že se nebude teď nějaký čas pracovat, jenže Němci to udělali tak, že natáhli kabely ven, uklidili chodníky betonové a asfaltové, postavili tam ty nejnutnější mašiny a dělalo se dál."

  • "Tam jedna zajímavost, přišel ke mně jednou jeden člověk, Čech, a říkal mně: ‚Jestli ti zbývá někdy kousek chleba nebo nějaká cigareta, tady to dej na to místo a dostanou to sovětští zajatci, kteří pracovali v hale vedle nás.‘ Jinak s nimi žádný styk nebyl, nesměl nikdo do té haly, takže takhle jsem pomáhal těm zajatcům. I když jsem měl sám bídu, přece jenom jsem vyšetřil někdy kousek chleba nebo kousek jídla, které mi posílala maminka v balíku, a hlavně cigarety jsem jim tam dával, poněvadž já jsem je dostával jako občan, každý z nás je dostával, a já jsem nekouřil, byl jsem nekuřák, a tak jsem dával celé krabičky cigaret. Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo to organizoval, to byla taková tajná skrýš, kam jsem to dával a kde jsem zase já dostával nějaké pozdravy od těch Sovětů (Rusů). Bylo to prostě tak tajně, jak se dělaly ty tajné schránky, že jeden o druhém nesměl vědět ani znát, to by byla konspirace. Na důkaz toho, že to dostávají ti Sověti, ti zajatci, bylo, že jsem jednou našel v té schránce prvně křížek z plexiskla, který vyrobil ten jeden zřejmě šikovný nástrojář, a tenkrát se nosily ty křížky – jak chlapci, tak děvčata – na krku, to byl takový hit. Druhý doklad, že to dostává ten Sovět, ten zajatec, bylo, že jsem našel prsten v té schránce, který byl vyrobený z nějaké nerez-oceli a byl pěkně udělaný, opracovaný, a to byl doklad, že ten sovětský zajatec ty moje dobroty dostává."

  • "V té naší obecné škole byli ubytovaní čeští vojáci, českoslovenští vojáci, kteří měli v případě nutnosti bránit prostě tam tu oblast, takže s nimi jsem byl ve styku. Byl jsem víc s vojáky než s kamarády. Když to dopadlo tak, že Sudety se odtrhly a vojáci museli demobilizovat, ti odcházeli ne lehko. Ono odejít z – to ještě nebyla fronta, ale připravená fronta – a odejít tam odtud a vůbec si nevystřelit, jak se říká, to pro vojáky bylo zlé, někteří chudáci i plakali, že jdou domů, ačkoliv měli mít radost, že jdou domů, ale prostě ten vztah k té republice byl opravdu takový upřímný, to nebylo nic hraného, že to dali najevo i ti vojáci."

  • "Já jsem to zpočátku nesl hrozně špatně, já jsem byl zvyklý na ten Merklín, na ten život trošku takový už společenský a tady teď nic. Sám. A po té večeři, když jsme skončili, tak jsem šel do komůrky a co – světlo žádné, tak jsem musel zalehnout a to mě prostě traumovalo. Ty podmínky byly opravdu… Daly se srovnat s podmínkami z 18. století. Přijela tam za mnou maminka v tom roce 1939 ještě, když to viděla, tak spráskla ruce a řekla: ‚Hned se seber a jedeš se mnou domů, já tě tady nenechám, když uživím čtyři děti, uživím i tebe.‘ Poněvadž táta pořád, že by nás neuživil všechny. Ta byla z toho úplně špatná. No já jsem samozřejmě zůstal, přetrpěl jsem všechno, nejhorší byly ty první dva roky. Pro mě vždycky zlatý hřeb v týdnu byla návštěva pokračovací školy v Písku, jeden den v týdnu byla povinná pokračovací škola pro učně."

  • "Ještě jeden moment – v té komůrce samozřejmě byla zima. V těch letech 1942 byly abnormálně silné mrazy a já jsem tam nevydržel v té komůrce, i když jsem měl peřinu, ale co je to platné, když tam mrzlo prostě. Tak co mi zbývalo, než se odstěhovat do stáje ke kravám, tam si udělat palandu a tam přenocovat ty těžké mrazy, které tenkrát trvaly dost dlouho. Takže jsem i spal jako zemědělský čeledín, ti spali všichni takhle, a na to taky vzpomínám. Ale zase, ten mistr ani ta rodina neprojevili sebemenší zájem na tom, aby mi nějak umožnili spát někde u nich, v nějaké komoře třeba nebo tak nějak. Prostě: 'Máš tady svoji komůrku, tam spi.' A když jsem nemohl tam spát, tak jsem si musel udělat palandu u těch krav, tam bylo teplo samozřejmě."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Holýšov, 18.10.2019

    (audio)
    délka: 01:34:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Holýšov, 01.11.2019

    (audio)
    délka: 01:47:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Totální nasazení jako klíčový faktor obratu na lepší časy

Václav Rauch se svými rodiči a starším bratrem Janem, 1924
Václav Rauch se svými rodiči a starším bratrem Janem, 1924
zdroj: Archiv pamětníka

Václav Rauch se narodil 2. ledna 1924 v Merklíně jako druhé z pěti dětí horníka Václava Raucha a Anny rozené Radové. Jeho dětství bylo ovlivněno tragédií na šachtě v obci Zbůch v roce 1929. Václavův otec utrpěl těžké zranění nohy, po kterém už nemohl plnohodnotně pracovat. Pamětník i jeho sourozenci tak kvůli svízelné sociální situaci rodiny museli od dětství pracovat a přispívat do rodinného rozpočtu. Václav vychodil obecnou i měšťanskou školu s výborným prospěchem, ale kvůli špatné finanční situaci nemohl pomýšlet na další studium. Místo toho byl v létě roku 1939 poslán do 80 km vzdálené vesničky Ohař u Písku, aby se tam vyučil kovářem. Zde strávil čtyři strastiplné roky, než ho v lednu 1944 úřady v rámci totálního nasazení poslaly do německého města Kassel. Po válce vstoupil do KSČ, oženil se s Marií Benešovou a založil rodinu. V letech 1946-1948 absolvoval základní vojenskou službu. Na vojně se během komunistického převratu v únoru 1948 podílel na ostraze státních hranic na Šumavě. Pracoval na dráze, v závodu SVA Holýšov, vystřídal několik funkcionářských pozic (odborové i stranické) a kariérního vrcholu pak dosáhl v roce 1972, kdy se stal ředitelem závodu Tesla Nýřany. Na této vysoké pozici zůstal až do odchodu do důchodu o 13 let později. Václav Rauch bydlel od roku 1949 v Holýšově (2019). Zemřel 17. prosince roku 2022.