Ondřej Rácz

* 1928  †︎ 2013

  • „Helejte, je fakt, že když jsme přišli do Málkova, tam už byl klid. Byli jsme jako trestanci, ale lidi na nás byli hodný, už nám nehrozilo nic, nějaké ponižování.“ M. A. Ráczová: „My jsme tady žili taky na zemi ten první týden, když jsme přijeli.“ O. R.: „No, my jsme tam měli přirpavený slamníky.“ M. A. Ráczová: „No, slamníky.“ O. R.: „Devět. V pátek večer, v deset hodin.“ Tazatel: „A takhle jste se v tom sedmačtyřicátým roce v tom březnu viděli na tom Málkově.“ - „Vidim ju jako dneska, takhle měla tu papulu, takovou červenou, měla takovou z vojenskýho mundúru šedivou krátkou bundičku, slušelo jí to. A pořád utíkala okolo mě. Já povidám: »Páni, já tě musim zabrzdit.« A byla, normální jsme byli, no...“ Tazatel: „A pak jste vlastně byli společně v tom Málkově. A jak dlouho to bylo, v tom Málkově?“ - „Do roku, než jsem šel na vojnu. Než jsem šel na vojnu? V jedenapadesátým roce. A pak jsem ji odstěhoval do Skuhrova, její táta byl na Skuhrově tehdy.“ Tazatel: „A tam jste přijel na tom koni? Na Jiřině?“ - „Tam jsem jezdil za ní, ale pak jsem ji vzal zpátky do Málkova.“ Tazatel: „Takže vy jste potom šli do Skuhrova na chviličku?“ M. A. Ráczová: „Byli jsme chvíli na Skuhrově, on byl na vojně a on chtěl, abychom se přestěhovali na Slovensko.“ O. R.: „No tak to už je později, počkej, teď si musíme tady...“ M. A. Ráczová: „Jak jsi byl na vojně... O .R.: „... když její máma umřela. Tam byli její táta s mámou, máma umřela a asi po roce její táta našel jinou Němku a odstěhoval se do Skuhrova.“ M. A. Ráczová: „To byli příbuzný spíš.“ O. R.: „To bylo státního statku, Skuhrov. A ty taky se odstěhovali. Já jsem zůstal u Karbana sám, tak jsem za ní jezdil do toho Skuhrova. No a pak jsme se domluvili, že se budeme brát, Karban nám dal dvě místnosti, tam uvolnil, dal nám jídlo, všecko možný a pak nám vystrojil svatbu. To už tam bydlela se mnou.“

  • „Řikám, až když jsme dostali to občanství...“ Tazatel: „Po tom roce 1949?“ - „1949. Tak jsme dostali z Prahy takový dopis, že se můžeme vrátit zpátky. I číslo baráku tam bylo, 1037. A my tam přijdeme a on tam bydlel, ten lotr.“ Tazatel: „Ten partyzán?“ - „On tam bydlel. A když jsme řikali, že má jít ven, tak on ukazoval, že má dekret. Kdyby tam nehořel ten druhý barák tam vedle...“ M. A. Ráczová: „Se lekli.“ O. R.: „Tam podpálili, tak on by nešel.“ Tazatel: „A to podpálili ti, kteří se vrátili a nemohli se tam nastěhovat, jo?“ - „Tak to podpálili, začalo hořet a všichni už jsme... My jsme ho vyháněli, protože my jsme už dospělý, že jo, čtyry kluci, my bysme tam roztrhali toho chlapa. Tak von volal policii, přišli tam dva. A řikali, já už jsem mluvil česky, že jo, oni mluvili slovensky a řikali, že už máme připravený tam někde jinde ňáký byt, že už jsou tam dva pokoje pro nás, a my: »Co bysme tam dělali? My chceme být tady.« A on povidá: »Tak vás odvezeme o sto kilometrů dál někam.« A my povidáme: »Tak víte co, tak nás odvezte zpátky do Čech, kde jsme byli.« No a mezitim – ty policajti byli na jeho straně, určitě, protože to byli Slováci – a najednou tam začalo hořet, my jsme měli už složený věci na dvorku, všecko. A on se jmenoval Tomáš, to hovado.“ Tazatel: „Ten partyzán?“ - „Ten partyzán. Druhý jméno nevim. Najednou říká, to bylo nějak kolem poledne, že se vystěhuje. Do večera se vystěhoval, a my se nastěhovali.“ Tazatel: „A šel asi do toho bytu, počitám.“ - „Nevim, kam šel, nevim. A nadělal tam škody, okna rozbil, ňáký stromy tam vyřezal ovocný, ale táta i bratr byli truhláři, takže oni to dali do richtigu rychle. No a pak jsme bydleli už spokojeně, no. Jenže my jsme museli za se přihlásit na úřadu práce, do třech dnů všicky. A mě přidělili do Bratislavy, a to je čtyřicet dva kilometrů, na stavbu. Tak čtvrtý den jsem se tam přihlásil na tý stavbě – to bylo strašný! Víte, to je osobní vlak, tam je asi devatenáct zastávek do tý Bratislavy od nás, a to snad jelo tři hodiny. No, dvě hodiny určitě. No a mně se stýskalo. Ona mi to načmárala na dopis, abych se sbalil, a mně se stýskalo. Co tady budu dělat? Vrátim se ke Karbanovi...“

  • „V šestačtyřicátým roce, patnáctýho prosince, přesně na Vánoce. My jsme se chystali, že zabijeme, tam bylo jedno dvoumetrákový, jedno menší (prase), píchneme to na Vánoce, a nakonec jsme... Všechno jsme tam nechali. Co tam bylo brambor, kukuřice, to bylo kvantum kukuřice, protože tam není nic jinýho než kukuřice, tak jsme měli kukuřici. Všechno, i ty dva kusy hovězího dobytka jsme tam museli nechat, všechno.“ Tazatel: „A jak to probíhalo? Jako tam někdo přišel vás vystěhovat, nebo jak to bylo?“ - „No ráno, to byla ještě tma, sedm hodin, takový malý náklaďáček a tři nebo čtyry vojáci, ozbrojený: »Seberte si osobní věci a nastupte na to auto.« A ten dotyčný, ten partyzán, ten už čekal u vrat.“ Tazatel: „Který dostal ten dům po vás?“ - „Kterej to dostal po nás. To si pamatuju moc dobře, ještě to vidim, ten chlebník jak měl na krku pověšenej, vojenskej, řikaj tomu chlebník. Byl vopřenej o sloup a čekal, až my vyjedeme a von to tam obsadí. On tam byl sám zatím, ale potom se tam asi s rodinou nastěhoval.“ Tazatel: „A velel tomu někdo?“ - „Co?“ Tazatel: „Pane Rácz, velel tomu někdo? Někdo tam byl, nějaký velitel téhleté akce?“ - „Tam byli tři vojáci, víc nevim.“ Tazatel: „Nevíte. A oni měli nějaký papír, že by vám ukázali...“ - „Vůbec nic. Nic takového nebylo.“ Tazatel: „A bránil se táta?“ - „Ne. To víte, ozbrojený puškama tři vojáci... My jsme byli všecky na tom valníku, tak táta řikal, abych hlínu vzal s sebou, takže jsem hlínu vzal ze zahrady.“ Tazatel: „Vy jste vzal hlínu z vaší zahrady?“ - „No, bylo mu padesát čtyři roků, řikal: Dejte mi to do hrobu, až umřu. Pak ještě žil dvacet let. No a potom ten velký pes tam pobíhal, že jsme byli na tom autě, a ten (voják) řikal: »Toho psa si můžete vzít.« Tak otevřel sajtnu a ten pes skočil a toho jsme si vzali s sebou sem, do Málkova. Jinak nic.“ Tazatel: „A tim autem jste jeli na nádraží?“ - „Dva kilometry do Dunajský Stredy, tam byl dlouhý transport už připraven, tam vozili celý den z okolních vesnic, tam vozlili lidi celý den.“ Tazatel: „A kolik myslte, že tam bylo lidí? Stovky?“ - „To bylo víc. Dyť do jednoho vagnu taky tři čtyři rodiny, podle počtu, já nevim, to byly stovky rodin.“

  • „Když už jsem byl na vojně, já jsem byl, protože... Jak to bylo... Rudík se narodil v devětačtyřicátym roce asi, 19. prosince.“ Tazatel: „Ten je nejstarší?“ - „Ne, Herbert je nejstarší.“ M. A. Ráczová: „Herbert.“ Tazatel: „Jo, Herbert je nejstarší. A ten Herbert se narodil ještě dřív.“- „Ten se narodil 1948, 17. dubna. Rudík se narodil 1949, 19. prosince. A dvojčata se narodily v jednapadesátym roce, 29. prosince. Takže deset dní, rok a deset dní je rozdíl mezi Rudíkem... Takže v jedenapadesátym, když se narodily ty děti, já jsem potom rukoval, já nevim, kolik jim bylo, půl roku snad, a doma měla čtyři děti, odstěhovali se na Skuhrov a Rudíka jsem si vzal, než jsem rukoval, k rodičům na Slovensko. No a za nějaký čas povidám: »Hele, dyť bys mohla celý odstěhovat za tim Rudíkem.« Protože jí se taky stýskalo po tom Rudíkovi.“ M. A. Ráczová: „A muj tatínek sehnal vagon.“ O.R.: „Tak se odstěhovala k mejm rodičům. Jenže Rudík mě neviděl skoro půldruhýho roku, vzali s sebou Rudíka.“ M. A. Ráczová: „Ještě Karolínu jsme měli tenkrát.“ O. R.: „A Rudík mě nepoznal. On začal brečet u brány, vojáci koukali, co to je za otce, když kluk ho nepozná...“

  • „Když já... Věřte tomu, že já na ty sezení nerad chodim. No tam kecaj takový nesmysly!“ Tazatel: „Těch pétépáků?“ - „No, těch, teď je předsedou tady ten Broj. A takový nepravdivý věci. Že i po vojně byli perzekvovaný, že je buzerovali. Přitom to vůbec není pravda. Vždyť ti kluci, kteří tam se mnou byli, i ten Janzl – ani jeden neměl žadný velký vzdělání, ani jeden z nich. A když teď chodí ty noviny, každýho čtvrt roku, a tam píšou, jak odešli a to: spoustu lékařů, právníků, inženýrů, kerý vystudovali až potom. Tady byl gynekolog, Balek se jmenoval, lékař. Mezi námi je spousta těch inženýrů a tak. Takže když jsme přišli domů z toho, pak už se nikomu nic nestalo, pak už byl naprostý klid. Přesto furt kecaj takový nesmysly – že nás tam mlátili, jíst nám nedali. Proč ty lidi lžou? Proto já mluvim o tom charakteru, víte? Proč tohleto řikaj.“ Tazatel: „Vy jste řikal právě naopak, že jste měl větší příděly, že jste mohl posílat.“ - „No určitě, tam bylo jídla, že já, ačkoliv já jako Maďar jsem byl zvyklej na špeky, Češi moc ne, tam byly takový jako proutěný koše, každý si... Tam byly takový špeky zabalený. V kuchyni jste moh vzít chleba, kolik jste chtěl. Takže byla kantýna, tam byla tlačenka, uzenáče, všechno tam bylo. A doma nebylo nic, všecko na lístky.“ Tazatel: „Vy jste to posílal domů tedy?“ - „Posílal jsem to domu, ty špeky a uhlí. No uhlí ne, ale poukaz na uhlí. Osmnáct kilo jsem měl denně. Každýho půl roku jsem poslal do Šerenice (?), Uherského Brodu, do Litně a (manželka) dosẗala uhlí. Tak proč lžou? Proč ty lidi lžou?“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Točník, 09.07.2010

    (audio)
    délka: 01:47:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mám Čechy rád, ale chybí jim páteř

Ondřej Rácz
Ondřej Rácz
zdroj: archív pamětníka

Ondřej Rácz se narodil 1. listopadu 1928 ve Velkém Blahově (Nagy Abony, dnešní Slovensko) v rodině maďarského truhláře. Za 1. světové války byl jeho otec v ruském zajetí. Vesnice byla po 2. světové válce obsazena Sověty, roku 1946 byla rodina odeslána na práci na statek do Málkova u Berouna. Tam se Ondřej seznámil s Marií Annou Trüberovou z německé rodiny s podobným osoudem, a jakmile jim to okolnosti umožnily, vzali se a měli čtyři dětí. Dva a půl roku po svatbě pan Rácz sloužil u PTP v Karviné. Od roku 1966 žil s manželkou v Točníku. Ondřej Rácz zemřel 25. října 2013.