Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ondřej Rácz (* 1928  †︎ 2013)

Mám Čechy rád, ale chybí jim páteř

  • narodil se 1. 11. 1928 ve Velkém Blahově (Nagy Abony, dnešní Slovensko)

  • pochází z rodiny maďarského truhláře

  • po válce vesnice obsazena Sověty

  • 1946 - rodina odeslána na práci na statek do Málkova u Berouna

  • seznámení a svatba s Marií Annou Trüberovou

  • čtyři děti

  • služba u PTP

  • od r. 1966 žil v Točníku

  • zemřel 25. října 2013

Mládí, válka a obsazení Sověty

Ondřej Rácz se narodil 1. listopadu 1928 ve Velkém Blahově (Nagy Abony) na slovenském, tehdy ovšem maďarském Žitném ostrově. Otec byl truhářem, „byli jsme chudý, ale žili jsme dobře. Měli jsme dvě kravičky, všecko jsme tam ale museli nechat. Žádnou náhradu jsme nikdy nedostali.“ Za války skončila v životě jakákoli zábava, „neměl jsem vůbec hezký mládí, vůbec ne“.

Po osvobození řídil vesnici sovětský komisař Sergej, „ten byl věčně nalitej, když jsme něco potřebovali, šli jsme za ním, třeba zařídit kus masa u řezníka“. Pan Rácz vzpomíná, jak jim jednou například u večeře zabavili Rusové jídlo: „Nasypali palačinky do pytle a my jsme byli bez jídla.“ Jelikož Maďaři bojovali po boku Hitlera, „měli Rusáci dovoleno všechno – za nic nebyli trestaný“. U sousedů například zastřelili otce a tři dcery znásilnili. Podobné události byl pan Rácz svědkem: „Byl tam jeden manželský pár, Rusové tam vtrhli, jeden držel manžela samopalem a druhej znásilňoval jeho ženu. On se na to musel dívat. Ta žena bojovala, a ten voják ji pažbou samopalu praštil přes bradu, znásilnil a pak si pamatuju, že tu ženu vezli do nemocnice. Tam dělali strašný věci Rusáci, tam to měli dovolený.“

Otci pana Rácze se podařilo manželku schovat a zamknout. „Já pamatuju, že táta úplně šílel.“ Otec Ondřeje Rácze měl však přeci jen proti sousedům určitou výhodu: za první světové války se v ruském zajetí naučil rusky, takže se se sovětskými vojáky v roce 1945 dokázal domluvit a v případě potřeby jim tlumočil.

Vystěhování

Území Žitného ostrova po válce připadlo Československu. „Podle Benešových dekretů nás 15. 12. 1946 násilím odtamtud vyhnali. Nevěděli jsme ani, kam nás povezou, až třetí den jsme skončili v Čechách na nucený práce. Tam jsme byli tři roky až do roku 1949.“

Na dům Ráczových již čekal partyzán, kterému byl přidělen. Na valníku odjeli k vlaku, kam nastoupily stovky maďarských rodin v obavách, že jedou na Sibiř. K jejich úlevě vlak zastavil v Berouně, kde Ráczovy přivítal statkář Josef Karban z Málkova, jemuž byli přiděleni. I ostatní Maďaři byli rozmístěni v okolí Berouna. (Po znárodnění zůstal Karban na statku jako správce, do správy dostal i statek v Tmani.)

Ondřej Rácz měl sedm sourozenců. „Velkostatkář Josef Karban nebyl schopen zajistit dost velký byt, takže my kluci jsme spali půl roku v konírně.“ Na statku bydlela a pracovala ještě rodina Veselých, Köpperovi, Kučovi a Schultesovi. Karbanovi říkali „pan šéf“, jeho ženě „milostpaní“. Karbanovi i Veselí byli dle pana Rácze hodní, dobří lidé, „dodnes se divím, že sedmnáctiletýmu klukovi svěřil tři krásný kobyly. A já jsem miloval koně. Já jim kupoval i rohlíky u pekaře.“ Pan Karban dokázal ocenit pracovitost, šikovnost a vztah nových dělníků při práci v zemědělství.

Na statek se v březnu 1947 přistěhovala německá rodina Trüberových ze Sudet, „a tak jsem poznal svoji manželku“. Paní Köpperová se před jejich příchodem vyjádřila, že „teď už nebudem pracovat, budem jenom bičem Němce popohánět“. Němci s Maďary se domluvit nedokázali, ale již při příchodu Trüberových pan Rácz na svoji budoucí manželku mrkal. „Já si na Češích považuji, že když člověk něco řekne jako cizinec blbě, tak se mu nevysmívají.“ Negativně však hodnotí projevy dosti měkké páteře, jichž byl v nové vlasti občas svědkem.

Marie Anna Ráczová

Rodina Trüberových

Paní Marie Anna Ráczová, roz. Trüberová, se narodila 3. září 1928 v dnešní Skalné u Chebu (obec Alten Teich, Starý Rybník, část obce Skalná – Vildštejn) v sudetoněmecké rodině deputátníka (v podstatě šlo o nádeníky, otec pracoval se zvířaty u různých movitějších lidí, mj. jezdil s hraběcím volským povozem). Rodina byla silně nábožensky založena – pan Rácz vzpomíná, že když se přistěhovali na Karbanův statek, poslouchal s uchem na zdi, jak se modlí.

Paní Marie pochází ze sedmi sourozenců, jeden z bratrů se jako dítě utopil v řece, tři padli (či padli do zajetí – osud dvou je neznámý) na východní frontě za 2. světové války – z bratrů tedy válku přežil jen nejmladší Antonín, který byl ještě pro vojenskou službu malý. Úmrtní oznámení mají jen o smrti bratra Wenzela u Sevastopolu.

Před válkou byla Marie Anna na tři roky vypravena do služby, sloužila i za války u českého přednosty stanice Kříže, který v Sudetech zůstal (do Skalné se přistěhoval z Českých Budějovic). Pan Kříž měl paní Trüberovou rád, „byla jsem šikovná“, a po válce jí nabízel odchod na Západ (odešel do emigrace). Bratři paní Trüberové zamířili za prací do říše již v roce 1938.

Chebsko osvobodili Američané, ve Starém Rybníku proběhl konec války poklidně. Stejně jako Ráczovi v Maďarsku museli po válce Altenteichští odevzdat zbraně, ale i rádia či vkladní knížky. „Já jsem tam nesla vzduchovku,“ říká paní Ráczová. Místo vkladních knížek dostali papír s poučením, že „až ministr vydá příkaz, tak si peníze budou moci vzít. Ale žádný příkaz nevydal, a když přišli do spořiteny, tak se jim vysmáli,“ říká pan Rácz. Paní Ráczová měla na knížce naspořeny peníze ze služby u Křížových, které pak už nikdy neviděla.

Odsun

Když do Starého Rybníku přišli čeští komisaři, Němce hned nevyháněli, poněvadž je potřebovali na práci. V roce 1946 byli odvedeni do chebského „lágru“: „Ráno jsme se museli připravit, každý třicet kilo.“ V „lágru“ pak byli tři měsíce. „Byli jsme v lágru, nás mladý sebrali, naložili, neřekli kam a na nákladním autě vezli, skončili jsme v Nové Vsi u nějakých komisařů. Ti mohli dělat tam, co chtěli.“ Mladšího bratra paní Ráczové Tondu poslali ve 14 letech do cihelny, Marii Annu na práci k sedlákovi. Až přes sousedku ze Starého Rybníka vzkázala po čase vystrašené matce, že je živá a kde se nachází.

Do odsunu nebyli zařazeni spolu s jinými chudými rodinami: podle pana Rácze jakožto pracovní síly, které zde neměly žádný majetek. „Naprosto bezmajetný lidi tu nechali, ti, kteří měli budovy, baráky, museli odejít.“ Ve středních Čechách bylo mnoho volných pracovních míst, podle pana Rácze „Češi odešli zabrat do pohraničí majetek po Němcích a ve středních Čechách neměl kdo pracovat“. Tak sem umístili vyhnané Němce a Maďary – za příklad pan Rácz dává cementárny na Berounsku.

Manželé

Svatba

Trüberovi přijeli do Málkova, kde byli ubytováni vedle Ráczových. Mladí lidé se sbližili. Otec Marie Anny si po smrti manželky v berounské nemocnici (setkala se tam s hrubým až nenávistným chováním českého personálu kvůli německé národnosti, ani na pohřbu se farář neodvážil promluvit německy) našel německou známost a odešel s rodinou do Skuhrova, Ondřej tam za svou láskou jezdil na koni „jako nějaký princ“. Nakonec si ji přivedl zpět do Málkova, Karban, v té době již pouze správce statku, uvolnil pro mladý pár dvě místnosti a v roce 1950 se slavila svatba. Vzít se mohli až po roce 1949, kdy získali československé občanství. „Tři roky jsme neměli občanství, my jsme měli akorát povinnost pracovat. Bez dokladů jsme nemohli ani do kina.“ Auto na svatbu zapůjčil pan Karban, který šel novomanželům rovněž za svědka. Mladá rodina dostala byt ve Skuhrově.

Otcové zamířili domů

Ještě předtím, v roce 1949, když dostali občanství, obdrželi Ráczovi dopis, že se mohou vrátit, dokonce i s čp. jejich zabaveného domu. Pan Rácz popisuje scénu setkání s novým majitelem, který získal dům na dekret po roce 1945. „My jsme ho vyháněli, my jsme byli čtyři dospělí kluci, my bysme ho roztrhali, toho chlapa.“ Přivolaná policie Ráczovým nabídla jiný byt, stávající majitel jménem Tomáš, onen partyzán z doby vyhnání, se raději odstěhoval poté, co jiní navrátilci v sousedství zapálili svůj starý dům, jehož se nový majitel nechtěl vzdát.

Ondřej Rácz byl načas přidělen na stavbu ve 42 km vzdálené Bratislavě. Stesk po rodině zanechané v Čechách ho však brzy vyhnal zpět na Karbanův statek. Aby si mohl koupit jízdenku, prodal „krásný chromovaný kolo“ a „jednou v neděli večer“ sedl na rychlík a „ráno v sedm jsem byl Berouně“. (Do Čech se nakonec vrátil i starší bratr pana Rácze Rudolf – usadil se v Karlštejně a poté v Berouně; bratři Josef a František zůstali na Slovensku, rodný domek připadl sestře Tereze, provdané Molnárové.)

Rovněž pan Trüber využil nabídky a zamířil domů do Starého Rybníka, zemřel v březnu 1966.

PTP

Občanství Ondřeji Ráczovi ovšem přineslo i vojenskou povinnost, takže roku 1951 narukoval k PTP na šachtu do Karviné. V té době již měli děti Herberta (* 17. 4. 1948), Rudolfa (* 19. 12. 1949) a dvojčata Ondřeje a Josefa (* 29. 12. 1951).

Po nástupu služby v PTP Ondřej Rácz poslal syna Rudolfa na Slovensko k rodičům; manželce se však po dítěti natolik stýskalo, že rodina odešla za synem k babičce a dědovi Ráczovým. „Rudík mě neviděl skoro půl druhýho roku. Přijeli za mnou, Rudík brečel, vojáci koukali, co to je za otce, když kluk ho nepozná.“

Zatímco manžel na vojně fáral do karvinského podzemí (28 měsíců), udržovali manželé komunikaci poněkud neobvyklým způsobem – jelikož paní Trüberová neuměla psát česky, posílala manželovi kreslené dopisy.

Na schůzky bývalých členů PTP nechodí pan Rácz rád. Podle jeho názoru se řada lidí staví do role obětí, „přitom to vůbec není pravda“, že by byli např. po vojně dále perzekvováni. „Je spoustu lékařů, doktorů..., kteří vystudovali až potom. Když jsme přišli domů, byl naprostý klid. A furt se kecaj takový nesmysly, že nás tam mlátili...“ Pan Rácz naopak z vojny posílal domů na přilepšenou jídlo a poukazy na uhlí.

Do Točníka

Po návratu Ondřeje Rácze z vojny bydleli manželé na Skuhrově, po smrti pana Trübera v srpnu roku 1966 přišli manželé Ráczovi do Točníka, kde bydlí dodnes. O osiřelý dům Trüberových se nějaký čas starali, ale po čase jej prodali. K sobě si vzali Mariina bratra Antonína, který po smrti otce osaměl; v důsledku těžké fyzické práce od dětství, hojné konzumace alkoholu a snad i těžkého onemocnění po tonutí pod ledem v dětství (málem tak opakoval osud svého staršího bratra) nebyl pan Antonín plně schopen se o sebe starat.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jaroslav Richter)