Helena Prokůpková

* 1930

  • „Konec války jsem tak nevnímala, bylo mi patnáct let. Přáli jsme si hlavně klid, aby nemuseli kluci na vojnu, ty mladí. To ještě naši kluci na vojnu nešli. Potom byli na vojně, bratr byl u pétépáků, ten starší, mladší tedy ne. Můj muž byl taky u pétépáků, ten byl v dolech. Můj bratr dělal na stavbě. Muže to v dolech zasypalo, měl ještě uhlí pod kůží, on říkal, že to bylo nejhorší, když se jim udělaly ty strupy a pak jim to strhávali, to že byla hrozná bolest.“

  • „Rodiče hospodařili, měli jsme asi pětadvacet hektarů, dvanáct krav, dva koně. Napřed čtyři koně a potom už jenom dva. Museli jsme s bratry pomáhat odmala, ještě jsme chodili do školy a už jsme museli dělat drobné práce, tady byla každá ruka potřeba. V osmnácti letech jsem dojila krávy.“

  • „No a potom to začalo, to pak tatínka jako kulaka pronásledovali. Chtěli dělat družstvo, nikdo to nechtěl podepsat, nikdo nechtěl jít. Tak pak pro našeho tatínka a souseda přijela kriminálka, sebrali je, odvezli je a tamti to potom podepsali. Soused se jmenoval pan Brejcha.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v bytě u pamětnice, 15.03.2014

    (audio)
    délka: 18:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk by neměl udávat a závidět. Jak si každý žije, je jeho osobní věc

Helena Prokůpková se narodila 27. března 1930 do rodiny hospodářů v Holyni u Prahy. Odmala musela pomáhat s prací na statku, stejně jako její dva bratři. Druhá světová válka rodinu nijak výrazně nezasáhla, oproti tomu únor 1948 přinesl výrazné životní změny. Otec byl pod nátlakem, že je kulak, donucen podepsat převedení svého majetku ve prospěch družstva. Starší bratr pamětnice absolvoval vojnu u Pomocných technických praporů.