Miriam Prokopová

* 1963

  • „Vím, že tehdy přišla teta Marie celá rozčílená, že oni dělají takové ty vtipy, že tam donesli nakrájený dort se šlehačkou a že on to někomu hodil do tváře, někdo někomu to hodil do tváře. Že to jsou takové vtípky... Tak to pro moji tetu Marii bylo jako nepochopitelné. Protože oni vždycky brali, že nad jídlem se žehná. Jídlo je svaté. A že s tím nemůžu zacházet prostě jako s odpadkem. Že to, jako je to pohrdání. Jako to nemohla strávit, nechápala to.“

  • „Ale naživo ještě pamatuji, když potom byl puštěný Havel z vězení, tak on objížděl ty své kamarády a udělal taky zastávku ve Staré Říši. A ta Stará Říše, tak tam prostě stály tehdy šest set trojky, kdo by nevěděl, černá, velká auta. A tam bylo snad asi pět šest těchto aut. A stály u našeho domu a stály prostě tam, oni se šli koupat, tak stáli u toho rybníka Kladina, dívali se dalekohledem, jak oni se koupou ve vodě. Takže to byl takový velký zážitek.“

  • „Když teď to došlo, že ten Martin tam měl ty své hosty z Prahy a byl tam ten Egon Bondy a byla tam tato společnost, tak my jsme měli těch patnáct, já jsem měla šestnáct a mí sourozenci měli mnohem míň. Oni nás tam nechali sedět. My jsme seděli mezi těma dospělýma a oni debatovali o politice. Takto to bylo vlastně i v té vilce toho mojeho dědečka. Že ty tety a strýci se tam setkávali každou neděli odpoledne, prostě kolem třetí hodiny se šlo do té vilky. Všecky ty rodiny se sešly. A teď se probírala politika, probíralo se náboženství, probíralo se prostě všecko. A to byla ta největší škola, že my jsme měli takový rozhled jako o všem. My jsme znali umělce, my jsme znali operní tvorbu, my jsme znali výtvarníky. Pak to bylo tak, že tam jezdili vzdálenější příbuzní nebo známí. Tak třeba do té vilky nahoru na ta nedělní posezení, na ty besedy, na ty besedy, tak často přijeli Reynkovi z Petrkova. ,Á, Reynkovi jedou!‘ A to se sedělo na takové, v létě, na takové dlouhé lavičce, několik laviček bylo, sedělo se na zahradě. Tady byla stěna toho domu a před náma zahrada a tam se sedělo. Kdo nechtěl být v kuchyni, tak seděl na té lavičce a besedovalo se. Mám fotografii, že když mám půl roku, tak že tam táta sedí se sourozenci, přímo na téhleté lavičce. Takže takhle nás nechával vlastně i ten Martin s tou Julianou. Že když jsme přišli, tak neřekli: ,Né, máme tady návštěvu, jako přijďte později.‘ Ne, pozvali nás ke stolu, seděli jsme tam s něma.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 30.08.2020

    (audio)
    délka: 02:02:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Svobodu si člověk může uchovat i v nesvobodné době

Miriam Prokopová, 2020
Miriam Prokopová, 2020
zdroj: Pořízeno při natáčení rozhovoru v r. 2020

Miriam Prokopová se narodila 11. září 1963 do svobodomyslné rodiny Karla a Jany Florianových ze Staré Říše. Její rodné jméno je Marie, jméno Miriam přijala později. Dědečkem byl významný vydavatel Josef Florian, zakladatel vydavatelství Dobré dílo. Rodina žila zájmem o umění a filozofii i křesťanskou vírou, stýkala se s významnými osobnostmi. V roce 1976 se do rodiny sňatkem s Julianou Stritzkovou, sestřenicí Miriam Prokopové, přiženil undergroundový básník a disident Ivan Martin Jirous. Miriam Prokopová se věnovala výtvarnému umění, složila talentové zkoušky na uměleckoprůmyslové škole, kvůli nonkonformnímu rodinnému zázemí ale do školy nebyla přijata. Nakonec nastoupila na jihlavské gymnázium. Poté, co v maturitním ročníku odmítla podepsat přihlášku do Socialistického svazu mládeže (SSM), se jí zavřely dveře ke studiu na vysoké škole. Přihlásila se tedy na školu jazykovou, kde získala dvě státní zkoušky, z němčiny a španělštiny. Díky tomu, že španělsky mluvících lidí bylo v Československu v polovině osmdesátých let málo, získala pracovní místo v brněnském Zetoru na osobním oddělení, kde měla na starosti kubánskou a angolskou pracovní skupinu. Zde se seznámila s Kubáncem Rolandem Acostou, kterému v lednu roku 1990 s Jiřím Prokopem pomohli ilegálně překročit hranice, aby se Acosta s rodinou nemusel vrátit na komunistickou Kubu. Skrz dráty, které měly být v tu dobu již odstraněné, se museli prostříhat, byli chyceni a po výslechu na policii propuštěni. Miriam s Jiřím měli ještě téhož roku svatbu a odcestovali na šest let do Izraele, aby zde poznali své kulturně-duchovní kořeny. Po návratu do České republiky se usadili v Prakšicích nedaleko Uherského Brodu, kde v roce 2020 Miriam Prokopová vyučovala španělštinu.