Růžena Prokešová

* 1934

  • „V Dubu (Dub nad Moravou – pozn. autora) se bombardovalo až na konci války. Ty bomby nebyly velké, ale nadělaly velké škody. Hořely domy, stodoly, lidi tam byli zabití i zranění. Potom si vzpomínám, že se tam srazily dvě auta. Naštěstí pro dědinu byly obě německé. Jedno bylo osobní a jedno nákladní s německýma vojákama. Při té srážce to nákladní auto začalo hořet. Některým se z toho auta podařilo vyskákat, někteří tam umírali po příkopech. To auto se převrátilo a řidič tam uhořel. Zůstala tam jen kostra. Celá vesnice se na to přišla podívat a já jsem to také viděla a ta kostra mě pak dlouho strašila. Potom mě taky hrozně strašilo, jezdili jsme k tetě do Olomouce a tam chodilo to Hitlerjugend. To bylo něco tak příšerného, to byly fanfáry, bubínky, lidi kolem nich hajlovali a mě to vždycky hrozně deprimovalo.“

  • „Mám od tatínka dopis z Vidnavy, kde píše: ,Vidnava je malé město a leží na samých hranicích s Německem, kde jen silnice dělí hranice. Jsme zde již odloučeni od všeho světa. Poměry jsou zde hrozné. Nedá se to všechno ani vypsat. Všechny české rodiny se stěhují do vnitrozemí, všechen život zde již ustal. Čekáme, kdy se do toho již dáme. Jen to nás může vysvobodit z toho pekla. Místní Němci zde stále utíkají za hranice do Německa. Tak, jak se to všechno připravuje, zdá se, že válka je nevyhnutelná, a my ji zde také klidně přijmeme. Válka je hrozná věc, ale musíme bránit naši drahou republiku. Je nám zde všem smutno po dětech a rodinách. Když si ale uvědomíme, že by musely žít v poddanství, tak se budeme bít za jejich lepší budoucnost a oni jednou řeknou: Naši otcové se bili za naše lepší žití nebo také proto padli. Píši to v lese ve službě. My spáváme v oblečení se zbraní v ruce a stále připraveni. Jak to dlouho vydržíme, nevím. Spíme třeba stojíce, jen opřeni o strom.‘“

  • „Když nás zabralo ruský vojsko, tenkrát měl manžel z dvacátýho na jedenadvacátýho službu, takže byl v kasárnách. Dceru Růženu jsem měla ve Vidnavě na pionýrským táboře. Manžel poslal vojáka, který mi řekl, že mám být statečná a že se nemám bát, ale že manžel delší dobu nebude moct opustit kasárna. V neděli to začalo po Prostějovu. Vůbec se asi nezjistilo, z jaké příčiny. Lidé přijeli městským autobusem, vystoupili a začalo se střílet. Byli tam mrtví a těžce zranění. Vzpomínám na jednoho mladíka, který přišel o nohu. Potom byly vystavený rakve před prostějovskou radnicí. Nejhorší bylo to, když se nám dcera měla vrátit z pionýrského tábora, že jsme šli rodiče na nádraží a přijel vlak a v tom byl vagon, kde bylo napsaný ‚reservé‘, ale ty děti vůbec nepřijely. Vůbec jsme nevěděli, co se děje. Mobilní telefony v tu dobu nebyly. Šla jsem po známých, kdo by mně pro dítě zajel. Nikdo nebyl ochotný, protože nevěděl, jak to na těch silnicích vypadá. Šla jsem po taxikářích. I když jsem je chtěla přeplatit, nikdo tam nebyl ochotný jet. Až se našel jeden statečný z JZD, který tam měl také dítě. Vzal menší nákladní vůz. Kolik tam těch dětí nacpal, tolik jich přivezl, a přivezl i moji dceru.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kroměříž, 15.05.2014

    (audio)
    délka: 01:41:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pořád jsme žili v naději, že se nám tatínek vrátí

Růžena Prokešová v mládí
Růžena Prokešová v mládí
zdroj: archiv pamětnice

Růžena Prokešová, rodným příjmením Kelnarová, se narodila 24. února 1934 v Olomouci. Její vyprávění se z velké části týká jejího otce, legionáře a vrchního četnického strážmistra Tomáše Kelnara, kterého životem provázelo mnoho velmi těžkých okamžiků a 15. listopadu 1944 ho za napojení na odboj popravili ve Vratislavi (německy Breslau). V den, kdy se za něj konala mše svatá v Dubu nad Moravou, se nad Hanou strhla největší letecká bitva mezi americkým a německým letectvem na našem území. Desetiletá Růžena tehdy viděla desítky leteckých soubojů, padajících letadel i katapultující se posádky. Po válce poslal Červený kříž Růženu jako dceru popraveného odbojáře na zotavenou na dvouměsíční pobyt do Norska. Po návratu vystudovala střední školu a poté se živila jako účetní. V roce 1968 zažila vpád vojsk Varšavské smlouvy v Prostějově, kde 25. srpna sovětští vojáci zastřelili tři místní obyvatele a devět jich těžce zranili. Dnes žije se svým manželem v Kroměříži.