Vladimír Prchal

* 1922

  • „Postavit čelem ke zdi, a to proto, že velitel na tom Wuhlheide se jmenoval Novák a ten jeho zástupce Šrámek. Ale psal se Schrameck. To byl vedoucí toho lágru, toho druhého, co jsem byl. To mně ještě někdo říkal: ‚Tam nebyl žádný lágr, tam se nepopravovalo.‘ Jak jsem se dočetl tady v knize, že právě tam byl popravený nějaký generál, ve Wuhlheide.“

  • „Tak čelem vzad a tam zeď, jo? A teď tam byly dřevěné podlahy, v tom dřevěném lágru, a pochodovala tam nějaká četa. Nějaké povely a nabíjeli pušky. Já jsem si říkal: ‚Je to tady.‘ Já jsem se nemohl ani otočit, podívat se na toho kamaráda, jestli se také lekl. Najednou to prošlo, odpochodovali pryč a zase jsme se mohli postavit čelem zpátky.“

  • „Bylo devět hodin, v šest jsme měli jít do práce, a ono bylo devět hodin a furt se nic nedělo. Tak jsem tomu vrátnému říkal: ‚Mohl bych si dojít pro svačinu, jo? Já budu hned tady.‘ A on říkal: ‚Jo, běžte si něco vzít k jídlu, už je devět hodin.‘ Tak jsem si šel vzít jídlo, a místo jídla jsem vlezl na střechu. Tam byla taková králíkárna. Němci tam měli králíkárnu. Tam byli Sudeťáci, kteří také byli nasazení v Berlíně. Já jsem vylezl přes tu králíkárnu, skočil jsem přes drátěný plot a hnal jsem na nádraží. Na nádraží jsem si koupil jízdenku a tu jsem dostal bez kontroly.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Pardubice, 12.02.2014

    (audio)
    délka: 02:01:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Pardubice, 05.03.2014

    (audio)
    délka: 02:21:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po třech dnech výslechů jsem chtěl vyskočit z okna

Vladimír Prchal
Vladimír Prchal
zdroj: Archiv Vladimíra Prchala

Vladimír Prchal se narodil 26. května 1922 ve Slatiňanech. Od roku 1942 byl nuceně nasazený v Berlíně v Reinickendorfu jako nástrojař v továrně na výrobu leteckých motorů. Poté byl přeřazen do továrny Ambi-Budd Presswerk. Zde se seznámil s komunistickým protinacistickým odbojářem, díky kterému se zapojil do kolportování protinacistických letáků. Ještě předtím se na prvním pracovišti popral s německým kolegou a po čase jej kvůli tomu zatkli a od prosince 1942 ho na tři měsíce uvěznili. Po propuštění ho opět zařadili do továrny v Ambi-Budd Presswerk, ale v únoru či březnu roku 1944 se rozhodl pro útěk do Pardubic ke svým rodičům. Kvůli četným návštěvám četníků a vzhledem k tomu, že všichni stejně už věděli, že se Vladimír Prchal skrývá u rodičů, se sám rozhodl, že se udá. Po zatčení ho transportovali do vězení v Ruzyni a následně do berlínského vězení na Alexanderplatz, kde byl vyslýchán kvůli distribuci protinacistických letáků. Dostal se do „sekyrárny“ v Plötzensee a poté putoval přes Drážďany, Plavno, Lipsko a Ingolstadt v říjnu 1944 do koncentračního tábora Dachau. Zde pobýval až do osvobození americkou armádou dne 29. dubna 1945, ale kvůli nucené karanténě a rekonvalescenci zůstal až do května. Dne 23. května 1945 se vrátil do Pardubic a poté pracoval v Trutnově v textilní továrně a následně na poště. Nesouhlasil s nastupujícími komunistickými praktikami a poté, co policie zadržela v pozůstalosti zemřelého ministra Jana Masaryka dopis kritizující poměry, byl zatčen a 23. prosince 1948 odsouzen k ročnímu trestu za urážku ministra. Prakticky ihned byl ale amnestován a mohl se vrátit ke své manželce a čerstvě narozenému potomkovi. Poté pracoval v Plynostavu až do svého odchodu do důchodu. V době natáčení (2014) žil Vladimír Prchal v Pardubicích.