Iva Pospíšilová

"Pak jsem se dozvěděla, že bylo stranické školení učitelů. Byl tam církevní tajemník a mluvil o tom, jak je třeba potírat u dětí víru a neumožňovat výuku náboženství apod. a došla tam řeč i na mě. On tam údajně řekl: ,S tím uděláme krátký proces. Ona ještě nepochopila, že v životě to není tak, jak se ve školách učí. A já jsem se rozhodl, že ji dám k dispozici biskupovi.' A ti učitelé se začali smát. A ten církevní tajemník nevěděl, čemu, a jediné, co ho napadlo, tak říkal: ,Ale ve vší počestnosti, ne, jak vy si myslíte!' Čímž tomu dal korunu a prostě se znemožnil. A samozřejmě mi to ti učitelé donesli, že se tohle chystá, tak jsem volala svému biskupovi a říkám: ,Bratře biskupe, asi přijdu o státní souhlas.' Ale pak jsem se dozvěděla, že právě ta jeho neobratnost a ta reakce učitelů způsobila, že se to řešení nějak odložilo, asi na mě chtěli najít něco jiného, co neměli..."

"My jsme samozřejmě měli ruštinu. A nastal velký problém se tu ruštinu učit, my jsme nechtěli, protože už nám všem došlo, co se stalo [invaze 1968]. A ta naše paní učitelka, Jitka Freuwirthová, nám říkala: ,Děti, pokud chcete proti této situaci bojovat, tak musíte dobře znát jazyk.' Protože ty nápisy [proti okupaci] byly s chybami a ti Rusové se vymlouvali, že tomu nerozumí. Tak nás tímto způsobem namotivovala, že jsme holt přijali to, že tu ruštinu musíme dělat dál. Ale už jsme měli nějaký ten cíl, abychom to později využili ve prospěch toho boje proti Sovětům. Ale ta rada byla obecná, protože cokoliv, proti čemu chce člověk bojovat, musí nejdřív znát. A já jsem tento její výrok zopakovala pak na bohoslovecké fakultě. My jsme měli marxismus-leninismus, politickou ekonomii, dějiny dělnického hnutí, přes to nejel vlak. A já jsem tu zkoušku z politické ekonomie šla dělat na jinou školu, protože v době, kdy se dělala u nás, jsem tam nebyla. A seděli tam ti vystrašenci a když vycházeli ze dveří, tak někdo, že za tři, někdo palec dolů atd. A když jsem vyšla já, tak se mě ptali, přestože mě neznali: ,Tak za kolik?' Říkám: ,No za jedna.' A ten zkoušející, pan Kovačovič, se mě ptal: ,Jakto že vy, budoucí farářka, to znáte na jedničku?' A já jsem mu tehdy vmetla do ksichtu: ,No víte, když proti tomu chci bojovat, tak to musím přece nejdřív znát.'"