„My jsme měli nádraží daleko. To byla Senkevyčivka nádraží. Takže od nás to odvezli na hájenku. Tam měl tatínek sestru, tak tam jsme byli i s babičkou. Sice byl ten dům z půli vybombardovanej, ale nepršelo nám na hlavu a čekali jsme, až bude transport. Odtud se vozilo na nádraží, ty věci. Jak jsem se dostala do vagonu, to nevím. Pak v tom vagonu vím, že nás bylo strašně. Šest rodin a každý si něco vezl. Hlavně peřiny, takový truhly si udělali. Tam bylo jídlo, prádlo. Nevlastní maminka, to se jim narodil syn v únoru. Takže on byl, šest neděl mu bylo nebo tak, tak to maminka na tom všem naskládaným zboží navrchu s ním v peřinách ležela a my se sestrou a nevlastní sestrou jsme se pohybovaly mezi těma ostatníma, co tam byli s námi. Ale bylo nás tam víc dětí. Byly tam Hakenovy děti. Teď nevím, jak ty další. Ale bylo nás tam víc. Uprostřed vagonu byla kamínka, jak se tomu říkalo bubínek, takovej železnej. V tom se ohřívalo, no on to nebyl čaj. To spíš byla ohřátá voda. Koně a kráva, to byly zvlášť vagony. Tam byl tatínek, to zas hlídal. Takže, když se vydojilo mlíko, tak nám to babička přinesla. Když vlak zastavil, tak aby bylo alespoň to mlíko. Chleba byl pečenej do foroty. To si pamatuju. Ale ta jízda, to vím, že bylo hrozný. My jsme mu říkali mašinfíra. Vzpomněl si a nejel. Prostě něco se porouchalo a nejel. Tak jsme stáli třeba v lese. Chodil a klepal na kola a říkal rusky, že to nejede. A při tom ten další vybíral chleba, uzený maso, jak se říkalo, slaninu. Tak lidi dávali a pak se vlak rozjel. Tak jsme zase popojeli, a když jim zásoby došly, tak byl zase vlak porouchanej.“
„V jinejch vesnicích, jako tu Michnu a Český Malín. To jste jistě četli. To bylo na té Michně, maminka měla sestru Růžu, vdanou, a dcerku měli dvouletou a tchyni. Když tam Němci vtrhli, tak je tam s tou maličkou a tu její tchyni zavraždili v kuchyni. Byly schovaný pod postelí, ale holčička brečela, tak tam začali střílet. Strejda se schoval, jak bývaly kachlový kamna, za ně, tak ten přežil. Takže to jako bylo otřesný. To zemřela moje maminka nejspíš v létě, protože ta teta, ta Růža, sestra její, mi žehlila šatičky na ten maminčin pohřeb a ještě ten rok tu Růžu ty Němci s tou dcerkou a tou tchyní zastřelili. To si pamatuju, že byl pohřeb. A hřbitov jsme měli za školou. To Miloš tam právě chtěl upravovat něco, když tam byl dvakrát, aby nějaká památka zůstala.“
„Až do toho Rychnova nad Nisou. Tam jsme se vyložili z vagonu. Měli jsme jednoho koníka a vozejk, tak ten tatínek dal dohromady a odvozilo se to do těch lágrů. A v těch lágrech před námi byli Němci nastěhovaný. Tak nás tam nastěhovali a tam byly, já si jinýho nepamatuju, jen ty palandy, žádný skříně, nic. Na obědy jsme chodili do nějaký bývalý továrny, anebo to byla ještě továrna, a pro svačiny taky tam. Ale nechutnalo nám. My jsme nebyli zvyklí na takový jídla. To ještě tam vařily většinou německý ženy a ty měly spíš svůj způsob jídla než my. Salám jsme fasovali a to jsme nebyli zvyklí. My spíš hodně vyuzený klobásy nebo uzený maso. Ten chleba, ten nám nemohl vydržet celou dobu, takže jsme fasovali i chleba. Dobytek, ten byl takhle od Rychnova v lese. Nějaká vesnička tam byla. Tam byl ten dobytek a to se fasovalo pro toho koně a tu kravku nějaké to seno nebo sláma. To nestačilo, tak jsme se sestrou chodily do lesa trhat takovou tu trávu. My jsme jí říkaly ‚psice‘. Ono to bylo ostrý a řezalo to ruce, taková suchá. No byl to, řekněme, konec dubna, to zelený nebylo. Tak to jsme pro ten dobytek. A pak jsme se hrabali. Tam bylo z továren vyvezený, my jsme tomu říkali, poklady. Ta bižuterie. Tak jsme se v tom hrabali. Když si to dneska představím, jak to bylo nebezpečný se v tom hrabat... Ale každej kamínek z prstýnku nebo z něčeho takovýho. Našel se třeba i prstýnek. Měli jsme ohromnou radost po dlouhý době, protože jsme všechno nechali na Volyni, takový drobnosti. Ani vánoční ozdoby, nic jsme si nevzali. To nemělo cenu. To by se rozbilo.“
Růžena Pospíchalová se narodila 18. ledna 1939 v obci Novosilky na tehdejší Volyni. Na území před druhou světovou válkou silně ovlivněném napětím mezi polským, ukrajinským a českým obyvatelstvem a v jejím průběhu terčem tudy procházejících vojsk nacistického Německa, vojáků sovětské armády a řádění ukrajinských banderovců, tamní povstalecké armády. Tatínek Alois Kozák bojoval s 1. československým armádním sborem, takzvanými svobodovci, v Karpatsko-dukelské operaci v roce 1944. Maminka Alžběta Kozáková zemřela, když byly malé Růženě čtyři roky. Do otcova návratu z války žily společně se sestrou Emilií pouze s babičkou. V Novosilkách zažily na vlastní kůži jak zmíněné řádění banderovců, tak průchod německé i sovětské armády. Nacisté vyvraždili část maminčiny rodiny v roce 1943 v obci Michna. V dubnu 1947 byl zbytek rodiny přestěhován do staré vlasti na základě československo-sovětské reemigrační dohody o poválečném přesídlení volyňských Čechů. Na rozdíl od jiných rodin však nedostali přidělený žádný statek, a tak se museli ze začátku ubytovat v bývalém nacistickém koncentračním táboře AL Reichenau v Rychnově u Jablonce nad Nisou. Tábor těsně před jejich příchodem fungoval jako sběrný pro násilně odsunuté Němce, se kterými se tam volyňští Češi dokonce ještě setkali. Německé ženy jim vařily obědy. Nakonec tatínek obdržel statek a polnosti v Kunraticích, kde s rodinou nějaký čas hospodařili, než se přesunuli na statek do Raspenavy u Frýdlantu v Čechách. Vstupu do JZD stejně jako do KSČ se tatínek celý život bránil. Růžena Pospíchalová neměla možnost po základní škole pokračovat v dalším vzdělávání a musela pracovat v lese. V době rozhovoru v roce 2023 žila v Raspenavě. Pamětnici jsem mohli natočit díky podpoře z města Raspenava.
Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav
autor:
Petra Havlíčková
Paměť národa existuje díky vám.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
