Karel Pořízka

„Vzal jsem auto, v Prostějově jsem zastavil u nemocnice, na jedenáctém oddělení jsem si vypůjčil župan, ústavní, měl jsem oblečené tepláky, což bylo vhodné k tomu županu. Přijel jsem do Kroměříže, za bránou psychiatrické léčebny jsem nahodil župan a dělal jsem klienta psychiatrie. Augustina jsem navštívil. Byl potěšen, a tak jsem mu vylíčil ten příběh, jak soudruh v Bousíně odsuzoval jeho petici – co jakou svobodu chtějí – a že nakonec to podepsala i jeho žena. Tak se tomu zasmál a byl potěšen. A župan už jsem nevrátil do Prostějova, hodil jsem ho tam do popelnice a jel jsem domů.“

„V noci ho přišli zbavit funkce předsedy národního výboru a on jim dal klíče od toho národního výboru, a měl ještě náhradní klíče. Jak oni odešli – zřejmě to šli oslavovat, ten jeho konec na národním výboru – a on vzal tragač a jel. V okolních obcích už podobné akce probíhaly, obecní archivy likvidovali, skartovali, pálili nebo co s nimi dělali. On většinu toho archivu naložil na tragač a odvezl ho domů. A jak ho odvezl domů, tak ho ukryl v jedné místnosti v domku. Oni tvrdě po něm vyžadovali, že ten archiv se ztratil, že o tom musí něco vědět, ale on to nepřiznal, řekl, že neví, že tam nebyl a že nic neodvážel, ale ve skutečnosti ho měl doma.“