Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Pořízka (* 1958)

• narozen 5. května 1958, vyrůstal v Bousíně

• jeho dědeček František Janeček působil po válce v Bousíně jako předseda místního národního výboru, po nastoupení komunistické moci v roce 1948 byl z funkce odvolán – podařilo se mu však na poslední chvíli zachránit a ukrýt obecní archiv

• pamětník od útlého mládí pociťoval a neskrýval silnou antipatii ke komunistickému režimu, záhy se zapojil do protirežimní činnosti

• pravidelně jezdil na demonstrace a distribuoval samizdatově vydávané Lidové noviny

• v převlečení za pacienta se mu v kroměřížské psychiatrické léčebně podařilo navštívit zde internovaného Augustina Navrátila, který rozšiřoval petici hlásající práva věřících a náboženskou svobodu

• účastnil se Palachova týdne, během kterého, podle jeho názoru, probíhaly nejbrutálnější zásahy proti demonstrantům

• Chartu 77 nepodepsal kvůli bezpečnosti svých tří dětí

• v roce 2025 žil v Bousíně, kde provozoval místní hospodu

Dědeček Karla Pořízky, pan František Janeček, byl od roku 1946 předsedou Místního národního výboru v Bousíně. V roce 1948 byl ze dne na den zbaven funkce. Podařilo se mu však zachránit důležité dokumenty – obecní archiv. Dodnes se jedná o jediný dochovaný archiv z okolních obcí. Později byl označen za náboženského fanatika. To vše jeho vnuka, Karla Pořízku, formovalo. Od mládí choval silnou antipatii ke komunistickému režimu. Pravidelně se účastnil demonstrací a rozšiřoval samizdatově vydávané Lidové noviny. V převlečení za pacienta se mu v kroměřížské psychiatrické léčebně podařilo navštívit Augustina Navrátila, který rozšiřoval petici hlásající práva věřících a náboženskou svobodu. Tu podepsalo více než 500 tisíc lidí. 

Dědeček zachránil obecní archiv

Karel Pořízka se narodil 5. května roku 1958. Vyrůstal v Bousíně. S láskou vzpomíná na svého dědečka z matčiny strany Františka Janečka, narozeného v roce 1901. „Dědeček byl velice chytrý muž. Pocházel z Bousína, ze zemědělské usedlosti čp. 6. Měl osm dětí. Po válce pracoval jako předseda národního výboru.“ Tuto funkci však nezastával dlouho. V roce 1948 jej hned odvolali. „V noci o půl druhé ho zbavili funkce. Musel od národního výboru odevzdat klíče. Měl ale ještě jedny náhradní, a když soudruzi odešli slavit ten jeho konec, vzal tragač, většinu obecního archivu na něj naložil a odvezl domů, kde ho schoval. V okolních obcích archivy likvidovali, pálili a skartovali. Šli po něm, mysleli si, že o tom musí něco vědět, ale on nic nepřiznal,“ vzpomíná pamětník. Sám o ukrytý archiv po dědečkovi pečoval. „Je to dodnes jediný obecní archiv Drahanské vrchoviny, který se zachoval. Dnes je uložen v archivu v Prostějově. Čerpal z něj později Josef Julínek, autor několika knih o historii Bousína.“ Proč přesně komunisté místní archivy likvidovali, pamětník netuší. Domnívá se, že měli strach, co by se tam našlo. „Dokumenty jsem sám studoval. Byly tam údaje o občanech za Rakouska-Uherska, kniha hlášení, bubnování, informace o osobách, a dokonce i zákaz pouštění draků za války.“

Označili jej za náboženského fanatika

Když nastala kolektivizace, musel dědeček pamětníka, František Janeček, vstoupit po nátlaku do jednotného zemědělského družstva (JZD). Jeho bratři, Antonín a Stanislav, odmítli. Antonína za to propustili ze zaměstnání u Vojenských lesů. Ani dědeček to neměl jednoduché. „Chodil jedenkrát týdně do kostela a označili ho za fanatika. Jeho synové kvůli tomu měli špatné posudky a skončili jeden u Pomocných technických praporů, druhý u Technických praporů.“ Když bylo pamětníkovi deset let, nastala invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Otec ten den odjel do práce v půl páté ráno a v osm už byl zpátky. Nadával, že nám tady vlezli do republiky. Tenkrát jsem to moc nevnímal, byl jsem malý, ale nemůžu ani publikovat, jaká slova používali otec a děda,“ vzpomíná. 

Přijeli a bezhlavě stříleli

V Prostějově během okupace přišlo několik lidí o život. „Bylo tam několik mrtvých. Mezi nimi i jeden rodák z vedlejší obce, Hartmanic – dnes Nivy, příjmením byl Boháč. Tehdy přijela auta, tanky a stříleli úplně bezhlavě, mysleli si, že se lidé budou bránit. Jednu paní zastřelili přes dveře. Byly to příběhy, co vykládali lidé z okolí.“ Pamětník začal velmi brzy pociťovat silnou antipatii k režimu – a neskrýval ji. První takový impuls přišel, když mu bylo pouhých 15 let. „Nedostal jsem se na střední lesnickou školu do Hranic. Nevzali mě z důvodu malé společenské angažovanosti rodičů. V posudku stálo, že otec dokonce znemožnil odběr pitné vody sovětské armádě tím, že uzavřel veřejnou studnu řetězem a visacím zámkem. A proto jsem nebyl přijat. Režim likvidoval život lidem z pokolení na pokolení.“

Na cestě k protirežimní činnosti

Problémy pro Karla Pořízku nastaly už na vojně. Odmítl totiž vstoupit do SSM, Socialistického svazu mládeže. Hrozili mu, že kvůli němu rota nedostane titul Vzorná rota a zakázali mu jezdit domů na opušťáky. I tak si cestu našel – lékař mu načerno psal služební cesty, během kterých domů přece jen občas jezdil. Později pracoval u Vojenských lesů. „Ale to už jsem aktivně jezdil na různá setkání a demonstrace proti režimu. Dostal jsem se i do drápu vojenské kontrarozvědky. Tam mi řekli, že co si myslím, že dokážeme? Hlavou prorazíme zeď? Odpověděl jsem, že je lepší jít hlavou proti zdi než se sklánět až k zemi.“ Karel Pořízka také pravidelně poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. „Už jsem byl na jiné lodi, ne bolševické. Čekal jsem, že režim padne dřív, ale ještě spoustu let vydržel. Snažil jsem se svými kroky udělat něco pro to, aby to padlo.“

Rozšiřoval jsem Lidové noviny

Na jedné z demonstrací se Karel Pořízka setkal s Rudolfem Zukalem (1927–2004), signatářem Charty 77. „Zranili ho obuškem na hlavě a my jsme mu s kamarády pomáhali. Byl to učitel z ekonomické školy, ale skončil jako bagrista. Byl v redakční radě Lidových novin, tehdy produkovaných samizdatovou činností. Odebíral jsem je od něj a rozšiřoval je.“ Posléze se začala v okolí rozšiřovat i petice za náboženskou svobodu Augustina Navrátila – „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v Československu“. Podepsalo ji více než 500 tisíc lidí a farář Němeček ji distribuoval do místního kostela s tím, že se jedná o podpisový list za dobrovolné a svobodné návštěvy kostela farnosti v Drahanech. „Podepsalo ji tehdy asi 55 lidí, všichni, co byli v kostele. Mezi nimi i manželka místního soudruha.“ V září roku 1988 byl Augustin Navrátil, autor petice, zbaven svéprávnosti a nařídili mu ústavní psychiatrickou léčbu v psychiatrické léčebně v Kroměříži. Podobně dopadl i Jaroslav Honzírek, pamětníkův známý, na kole po okolí rozšiřoval petici Augustina Navrátila a Několik vět. Byl za tuto činnost odsouzen nepodmíněně na deset měsíců.

V převlečení vnikl do psychiatrické léčebny

V září roku 1988 Karel Pořízka v převlečení za pacienta vnikl do psychiatrické léčebny a Augustina Navrátila v Kroměříži navštívil. „Jel jsem autem do Prostějova a v tamní nemocnici vzal župan, pod ním jsem měl tepláky. Přijel jsem do Kroměříže, nahodil župan a dělal jsem psychiatrického klienta. Augustina jsem navštívil. Nechtěl se mnou nejprve mluvit, myslel si, že jsem estébák, ale vysvětlil jsem mu situaci – že naše rodina kvůli bolševikům trpěla a likvidovali nás. Tak se rozmluvil. Říkal jsem mu, že jeho petici podepsala i soudruhova žena z Bousína. Smál se a byl potěšen. Župan jsem tam vyhodil do popelnice a jel domů.“ 

Na demonstraci nás obklíčili

Karel Pořízka na demonstrace do Prahy nejezdil sám. „Z Prostějova jsme byli čtyři – já, Miroslav Mazal, Josef Mráček a Arnošt Kohut, signatář Charty 77, který byl v bezprostředním kontaktu s disidentem a taktéž signatářem Charty, Stanislavem Devátým. Jezdili jsme radši přes Olomouc. Pomáhali jsme i dalším disidentům – například jsme se složili a poslali finanční příspěvek Františku Čuňasovi Stárkovi, také signatáři Charty, kterému byl za záhadných okolností zničen dům,“ vzpomíná pamětník. Byl také na demonstraci na Václavském náměstí v roce 1989. „Měli jsme tam transparent s nápisem ‚Pravda vítězí‘ a drželi jsme ho na prvním schodku u sochy sv. Václava. Pak nás obklíčili a začali nás tlačit před Hotel Evropa. Tam nás drželi, že budou přijíždět obrněné Avie a že nás budou odvážet.“ Pamětníkovi se podařilo do hotelu utéct a zahodit tam transparent. Na Václavském náměstí už mezitím zasahovaly pohotovostní pluky. Vyskočil z okna a dostal se na nádvoří, kde však nebyly žádné dveře. „Čekal jsem tam a byl v pasti. Najednou se otevřelo okno – šedá uniforma s červeným páskem a ženský hlas: ‚Co tu děláte?‘ Řekl jsem jí, že mám na Moravě rodinu, tři děti a že jsem se dostal na Václavák, kde došlo k zatýkání, a že se mi podařilo dostat se až sem. Nechala mě vlézt do toho okna a pustila mě ven přes Jindřišskou ulici. Byla to hlavní pošta a ona byla tamní vrátná. Později jsem jí za záchranu přinesl tři karafiáty a bonboniéru,“ vzpomíná pamětník. 

Nejbrutálnější byl Palachův týden

Nejbrutálnější zásahy dle pamětníka byly během Palachova týdne. „Zasahovali proti nám s obušky a vodním dělem. Nebyla to voda z Vltavy, ale z nějaké jímky, oblečení jsme měli úplně znehodnocené. A estébáci tam nebyli v uniformách, byli v civilu. Ale dali se rozeznat – aby neútočili jeden na druhého, měli stejné bundy. Šli do nás, mlátili jak smyslů zbavení, několikrát jsem dostal obuškem.“ V listopadu 1989 však na demonstraci nebyl. Dění sledoval zpovzdálí. „Seděl jsem doma, nervózní u Hlasu Ameriky. Bylo jasné, že se blíží konec.“ V listopadu 1989 organizoval společně s kamarády –disidenty Kohutem, Mazalem a Mráčkem první shromáždění v Prostějově na podporu 17. listopadu. S manželkou vychoval tři děti, kvůli jejichž bezpečnosti nepodepsal Chartu 77. V době natáčení pro Paměť národa v roce 2025 bydlel v Bousíně a provozoval místní hospodu. Závěrem natáčení uvedl, že nejdůležitější pro život je rodina a zdraví.