Jindřich Poledňa

„Táta nás nebyl schopný uživit. Jednou odešel z domu na komunistickou schůzi k Peškům. Dali mu papír a on podepsal vstup do KSČ. Přišel zpátky a máma se ho ptala: ‚Kde jsi byl?‘ Nechtěl jí odpovědět. Ale jí to bylo jasné, věděla, kam šel, vycítila to. Načež si vzala šátek a odešla. Přišla k Peškům, oni jí přivítali, řekli, ať se posadí a podali jí papír, kde měla podepsat vstup. Ona je poprosila, aby jí ukázali to, co psal manžel, aby to mohla napsat podle něho. Měla jen dva roky školy, ještě za císaře pána. Oni jí ten papír podali, ona ho vzala, roztrhala, hodila na stůl a odešla.“

„Byla to velká místnost, v ní velký stůl. My jsme seděli naproti komisi. Přišel Brousil, rektor všech vysokých uměleckých škol a řekl: ‚Soudruzi, než zahájím toto líčení, dovolte mi, abych si mohl ponechat beranici.‘ Byla zima a on byl nastydlý. Načež soudruzi zasedli proti nám a následovalo dvoudenní líčení. Účastnili se ho všichni děkanové uměleckých fakult, všichni kádrováci, vojenská příprava a tak dále. Přišlo mi to jako Norimberský proces. Uvedli to bodem, že jsme parodovali a zesměšňovali sovětskou hrdinskou píseň.“

„Vyběhl jsem za barák, byla srpnová neděle. Díval jsem se nahoru, úplně modrá obloha. Krásný den. Nebe bylo jako plné hvězdiček, letadla létala ve formaci osm krát osm. Vypadalo to jako koberec, na kterém jsou vzorky. A země duněla. Běžel jsem kousek od našeho domu, po takové cestičce na otevřené pole. Bylo to v Tikovicích. A říkám: ‚Hele, támhle u toho letadla se zablesklo!‘ To letěla bomba. Pak mě to vyhodilo na dům, říkali, že jsem tam byl ukřižovaný jako Ježíš.“