RNDr. Jiří Poláček

* 1938  

  • „Poslední krok byl 20. srpna [1969], v předvečer dne invaze byla velká demonstrace na Václavském náměstí. Václavské náměstí bylo zcela zaplněno a byla to demonstrace proti okupaci země. A tehdy to bylo prvně, co zasáhly české policejní síly proti demonstraci vlastních lidí. Do tý doby to byly buď zahraniční síly, který nějakým způsobem to ovlivňovaly, anebo ty zásahy nebyly. Tady se stalo to, že už na to byly připravený policejní jednotky a Ve Smečkách, v Krakovský a ve Štěpánský a z Jindřišský vyjeli obrněnci a přepažili, rozehnali ten dav a to náměstí rozdělili na segmenty. Já jsem byl v tom horním segmentu, blízko Opletalovy ulice. A akorát jsem stačil, než přirazili ke zdi s tím transportérem, tak jsem prošel do Opletalovy ulice, na Masarykovo nádraží, koupil jsem si lístek do Švédska. Jel jsem domů, bydlel jsem ve Vršovicích, sbalil jsem si tašku, to byla taková příruční taška plátěná, co se chodí s ní a s keckama na tréninky někam, a kytaru. A zpátky na nádraží, nasednul jsem do vlaku – noční vlak přes Berlín do Malmö ve Švédsku. Takže to už pak šlo rychle. Rodiče tehdy byli z toho dost nešťastný, samozřejmě, já bych byl taky nešťastnej, kdyby mně takhle moje děti někam musely utíkat nebo utíkaly, tak ještě se mnou jeli do Děčína, tam jsme se rozloučili, oni pak vystoupili a já jsem pokračoval na Berlín. A 21. [srpna 1969] ráno jsem byl ve Švédsku.“

  • „My jsme si hráli na zahradě a najednou se ve vrátkách objevili dva slavnostně odění lidé. Jeden byl náš otec, kterého jsme dobře znali, a vedle něj nějaká krásná štíhlá paní v květovaných šatech, a to jsme hned poznali, že to je naše matka. Protože my jsme si teda psali. My jsme si směli psát. Jednou do měsíce se směl poslat korespondenční lístek s třiceti slovy v němčině, od jednoho adresáta. Takže my jsme psali. Já jsem psal, Ivo [bratr] psal, otec psal, takže vlastně prakticky každý týden jsme psali jeden korespondenční lístek. A měli jsme fotografie, takže jsme poznali, že to je matka. Pro ni to musel být asi nejkrásnější den v životě.“

  • „To bylo v roce 90 a tehdy Janin bratr říkal: ‚Až se sem zase vrátíš, tak tě vykoupu v šampaňským!‘ Skutečně k tomu došlo, ale ne že by se koupala v šampaňským, ale musela si vlízt do vany oblečená v plavkách a polil ji šampaňským. Tak to bylo vono a druhý bylo, že jsme se sešli s našimi nejbližšími kamarády tehdy z vysoké školy, jsme měli velice dobrou společnost, partu, která se rozšířila tím, že jsme pak přešli na jinou fakultu, takže nás bylo hodně a obsadili jsme jednu hospodu a tam jsme celý večer pili ruské šampaňské. Takže to šampaňský a ten převrat mně splývá dohromady.“

  • „Když jsem dojel do Švédska, to jsem jel jako na dovolenou, tak jsem napsal do svýho podniku, že mám ženu, že jsme novomanželé a že žena dostala roční stáž ve Švédsku a že já mám možnost také pracovat na univerzitě, naučit se nové věci a s těmi věcmi potom přijet domů a použít je pro blaho vlasti, takže žádám o rok přerušení zaměstnání. Na to mně přišlo ne přerušení zaměstnání, ale abych se okamžitě vrátil zpátky, jinak že budu propuštěn a budu považován za emigranta se vším, co to obnáší. Jana [manželka] byla vyzvána k návratu, ta napsala totéž, ta napsala, že dostala od nich povolení, od svýho podniku, na rok a že už začala práci, kterou nemůže přerušit, což byla pravda, a že se vrátí v tom stanoveném termínu. A dostala výpověď. Načež to šlo k soudu, kde Jana, která jela první a mě ‚zlákala‘, tak dostala vyšší trest, Jana dostala 18 měsíců a já jsem dostal 14 měsíců vězení.“ – „Jako za co?“ – „Za nedovolené opuštění republiky. Takže my jsme byli zločinci.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 07.06.2021

    (audio)
    délka: 02:07:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Večer 20. srpna 1969 jsem sedl na vlak a odjel do Švédska

Jiří Poláček na chatě v Káraném 1954
Jiří Poláček na chatě v Káraném 1954
zdroj: Archiv pamětníka

Jiří Poláček se narodil 8. června 1938 v Praze. V dětství zažil odloučení od matky Anny, která pocházela z židovské rodiny a v roce 1944 ji deportovali do terezínského ghetta. Když se v roce 1945 vrátila domů, v první chvíli ji ani nepoznal. Ostatní členové matčiny rodiny takové štěstí neměli, teta, sestřenice a babička také prošly Terezínem a zemřely v koncentračním táboře Trawniki. V poválečném mezidobí byl Jiří Poláček členem Sokola i Skauta, kam chodil raději, jeho oddílovým vedoucím byl totiž legendární Zdeněk „Káďa“ Zelený. Po roce 1948 rodina přišla o prosperující obchod s koloniálním zbožím a otec Rudolf směl pracovat pouze jako skladník. Jiří Poláček měl kvůli svému původu v 50. letech problémy s přijetím na střední chemickou školu a vysokoškolské vzdělání v tomto oboru mu bylo zapovězeno zcela. V roce 1959 proto nastoupil na Přírodovědeckou fakultu UK. Okupace v roce 1968 pro něj byla signálem k odchodu do zahraničí. S manželkou Janou se usídlili ve Švédsku, kam oba postupně vycestovali. Pamětník se k odjezdu rozhodl spontánně po zážitku s potlačením protiokupačních protestů v srpnu 1969. Komunistický soud manžele Poláčkovy odsoudil v nepřítomnosti za nedovolené opuštění republiky, rehabilitováni byli až v roce 1990. Rozhodnutí emigrovat hodnotí Jiří Poláček po půl století jako správné. Díky němu poznal pocit svobody. V emigraci uspěl, prosadil se jako expert ve farmaceutickém průmyslu a využil možnosti poznávat svět. V roce 1996 založil cestovní kancelář TjeckienExperten, která vozila Švédy do Česka. Dnes ví, že život nekončí v padesáti a že silné rodinné pouto se dá udržet i na vzdálenost tisíce kilometrů. Ač zažil mnohá příkoří, stále důvěřuje lidem a říká, že se skutečným zlem se vlastně nesetkal.