Vlastimila Plocová, roz. Holcová

* 1930  

  • „... tatínek všecko opravoval, takže nám za to všecko udělali na tom poli. (...) Jak to bylo s tou reemigrací? My jsme se strašně těšili, strašně, každej tady někoho měl, my tu měli bráchu. Přišla obsílka, kdo tu někoho měl, vědělo se, že se pojede do Čech. Jeli jsme v jednom vagonu, dobytčím, čtyři rodiny. My jsme jeli, Královskejch, Horníkovi, Veselejch, každej čtvrtku vagonu a čtrnáct dní jsme jeli. Vezli jsme si krávu, maminka ji chodila dojit. I koně si některý vezli, ty byli zvlášť. Tady jsme měli takovou hajtru, ale ta nedojila... Jeli jsme přes Mukačevo, Čop, přesně, Čop byl před hranicema, ještě na ruský straně. Ten jeden vlak, co nás vez, tak jel až do Hranic na Moravě. Tatínek z Hranic posílal Pepovi telegram do Tvršic: Už jsme přejeli hranice, už jsme tady. Tak brácha už o nás věděl. Dojeli jsme do Dolního Jiřetína ve čtyři hodiny ráno...“

  • „Rusáci zabrali Ukrajinu, Volyň, pak přišli Němci, to byli takoví... no jak bych to řekla, no, prožívali jsme to. A brácha, ten byl v organizaci Blaník, my jsme o tom věděli, já jsem o tom věděla od bráchy. Oni se scházeli u starého pana Libovického, on byl včelař, jeho vnučka se mnou chodila do školy, my jsme to věděly, tajně. U našeho dědečka se scházej mladý, mladíci. (A ten Ficek nebyl v Blaníku?) Ne, ale když přišli Rusáci, když nás obsadili, tak ho přeložili do ukrajinský vesnice, tak se zase musel učit ukrajinsky, to bylo ve 41. nebo 42., když nás okupovali Rusáci, potom zase Němci se přehnali, ti se dostali až k Moskvě, pak je teprve zase Rusáci hnali zpátky, to jsme všechno prožívali. No a právě, když tam přišli Rusáci, tehdy shořel náš mlejn. V celé vesnici se svítilo petrolejkama, ten se prodával, a my jediný jsme měli výhodu ze mlejna, my jsme měli elektřinu, žárovky, lustry, takový kudrnatý. Maminka chodila ráno do mlýna, ze soboty na neděli shořel...“

  • „Tady odtud z Prahy zpravodaj. A sestra, ta nejstarší, no ta byla v Německu na nucenejch pracích, Mařenka, ta odebírala List paní a dívek a časopis Hvězda. Tam jsem četla romány na pokračování, tajně, aby maminka nevěděla, že jo... No a tam byla, v tom Listě paní a dívek, tam byla stevardka, letuška, já, jé, já jsem chtěla, tak jsem se těšila, že pojedeme do Čech, no ale to už bylo pozdě. Bylo mi šestnáct. No my jsme přijeli, tak tady v Žatci udělali pro reemigrantky rodinnou školu, to byla tříletá rodinná škola, za jeden rok jsme musely zvládnout všecko, my jsme chodily do školy ještě v sobotu. My jsme denně vařily, šily pánské košile, prádlo, všechno...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Žatec, 06.02.2013

    (audio)
    délka: 01:10:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Berte život, jaký je

Mladá Vlasta Holcová v době po reemigraci
Mladá Vlasta Holcová v době po reemigraci
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Vlastimila Plocová, rozená Holcová, se narodila v roce 1930 na Volyni na dnešní Ukrajině ve vesničce Závidov. Posléze se rodina přestěhovala do Českých Novin, kde žila do svých šestnácti let. Prožila tam celou druhou světovou válku, během níž Volyně spadala pod sovětskou a poté i německou správu, zažila také přítomnost jednotek UPA, tzv. banderovců. V roce 1947 celá rodina spolu s dalšími reemigrovala do Čech, kde se usadila v Tvršicích nedaleko Žatce. Její bratr Josef Holec se účastnil bojů na Dukle, kde byl zraněn, a poté, již v komunistickém Československu, byl za svou odbojovou činnost ve skupině Judex zatčen a vězněn. Pamětnice se provdala za Miroslava Ploce a společně vychovali své děti. Volyňští Češi nadále udržují kontakty a uchovávají společnou paměť.