Jaromír Plíšek

* 1955

  • „Samozřejmě si pamatuju Palachovu dobu, bylo to takové... smutné. Po tom nadechnutí. Jako dospívající kluk si pamatuju spíš tu emocionální stránku věci, napřed nadechnutí v tom osmašedesátém a pak převálcování toho všeho, jak se s tím lidé srovnali, smířili, přizpůsobili se a ztratili jakoukoli jiskru. Myslím, že to pro devastaci naší společnosti byla jedna z nejhorších věcí, co se vůbec udála. Nemůžu to srovnávat s padesátými lety, která nepamatuju, fyzicky to brutální nebylo, ale psychicky to bylo špatné.“

  • „Na vojnu jsem samozřejmě nechtěl, většinou nikdo nechtěl. Kamarád říkal, že vojna byla příprava na život v totalitě, že ten systém člověka popadl a nebylo před ním úniku. Lidé se snažili o to, mít takzvanou modrou knížku, což bylo takové potvrzení, že člověk nemůže na vojnu ze zdravotních důvodů. Ale to se povedlo opravdu málokomu, kdo měl nějakou nemoc nebo nějaké strašně dobré konexe. Ale naprostá většina odvedená byla. Na vojnu se chodilo na dva roky, ale vysokoškoláci měli jiný režim, asi od třetího ročníku se chodilo na takzvanou vojenskou katedru, neboli jeden den v týdnu jsme místo do školy chodili na vojenský výcvik do Motola tady v Praze. Potom o prázdninách možná před posledním ročníkem bylo vojenské soustředění asi měsíc, to bylo dost nepříjemné, tam jsme museli třeba házet granátem. Já neumím moc házet kamením, tak to bylo pro mě těžké. Ale nikdo tam nebyl rád. Absolventi pak už chodili jenom na rok, takže to bylo snazší, ale ne nutně a ne vždycky.“

  • „...Kdo zná biblickou knihu Daniel, tam vystupuje král Nabukadnezar, který vždycky při tom svém panování čas od času vyhlásil, že když zazní hlas trub po celé zemi, tak mají lidé přijít poklonit se ke králově soše ze zlata a stříbra. A kdo se nepokloní, ten bude hozen do pece ohnivé… Přečtěte si knihu Daniel, je to pěkná kniha a vztahuje se k principu totalitního režimu úplně dokonale. Volby za komunistů nebyly žádné volby, ale byl to tenhle zvuk trub a polnic, kdy všichni občané těch států se měli poklonit té soše. O žádné volení nikoho nešlo, to bylo dávno rozdané někde v komunistické straně, kdo budou ti poslanci a činovníci. A lidi měli akorát projevit loajalitu režimu tím, že přijdou, nepůjdou za plentu skrývat, koho půjdou volit, budou volit takzvaně manifestačně, vezmou si tu obálku, kterou tam dají člověku do ruky, kde jsou ta správná jména a ty správné strany, ve skutečnosti byla jen jedna, a hodí to do urny před zraky komise, oni si ho odfajfkujou, že ,František Vonásek je nadále loajální‘. Účast při volbách byla 99,9 procenta a ti, kteří si troufli k těm volbám nejít, to byli jednotlivci a bylo to opravdu česky řečeno o průser, to bylo skoro jako přejet někoho autem, za to byli komunisti schopní pod nějakou záminkou zavírat.“

  • „Ony se ty drobné problémy vršily a už se blížil konec vojny a já si pamatuji, že jsem si jednoho dne sám v sobě říkal: Já k těm volbám půjdu. Já už nemám sílu, když vidím, jaké to tady je. Oni by mě zavřeli, našli by si záminku dát mně vojenského prokurátora za rozvracení, oni by si našli nějakou záminku. Tak jsem se usnesl sám v sobě na takovém postoji, že si to nebudu nijak omlouvat, nebudu si říkat, že to vlastně nevadí, že je to vlastně jedno. Není to jedno, vadí to. Ale já tam půjdu, protože mám strach. A když se mě na to někdo zeptá, proč jsem tam šel, tak jim řeknu, že mám strach, nebudu se za nic schovávat.“

  • „Dneska vidím jako dost klíčovou záležitost, že si myslím, že společnosti na severozápad od nás (Německo, Holandsko, Švédsko) mají v sobě určitou tendenci ke korektnosti a transparentnosti, aniž bych to chtěl idealizovat, ale mluvím s ohledem na vlastní zkušenost, i se státní správou. A pak existuje jiná mentalita, které pracovně říkám ,jihovýchodnějánevímjaká‘, která má svoje kouzlo, ale není korektní a transparentní a je založená na klanových strukturách. A obecné tíhnutí lidské společnosti je asi k těm klanovým strukturám. A ty klanové struktury mají tu nevýhodu, že znevýhodňují slabší lidi ve společnosti… A když se podívám tím schematickým pohledem, tak ti komunisté si udělali takový klan a dali si do ústavy do článku 4, že tento klan bude vládnout navěky, podezdili to nějakou ideologií a měli to. A teď my jsme se od toho osvobodili a ten jeden komunistický klan nahradilo x klanů mocenských, takové to propojení politických stran s ekonomickými strukturami a v tom někde se plácá státní správa… A já bych hrozně chtěl, aby v této společnosti nastalo nějaké porozumění, že to, co po pádu komunismu budujeme, kam směrujeme, je nějaká společnost, která se řídí zákony a korektními pravidly, že když někdo jede po silnici a je ožralý, někoho přejede, tak je jedno, jestli je to poslanec nebo kmán, že je jedno, jestli náleží k tamtomu či onomu klanu nebo jestli se jmenuje Janoušek, dejme tomu. A že na to je nějaký zákon, který tyto činy trestá. A že vůbec nepřipadá v úvahu, že by záleželo na tom, koho ten člověk zná nebo v jaké je politické straně nebo kolik má peněz. A já mám zkušenost, že o tom lidé rádi mluví, že si myslí, že v takové společnosti žijeme a chceme žít a že pro to všichni pracujeme, ale když se to dotkne jich, každý rád nějaké známosti využije. Bez ohledu na to, jaké máme zákony, jaký bude služební zákon, zákon o veřejných zakázkách… když v té společnosti je obecně přijímané, že se zakázky dávají kamarádům a že ti ,šikovní‘ lidé to umějí, aby se veřejné peníze rozprostřely tak, aby to pro ně bylo výhodné, tak je skoro jedno, co je napsáno v tom zákoně, protože pokud není obecně vůle ta pravidla dodržovat padni komu padni… Pardon, že svoji reflexi o totalitě končím tímto, ale zdá se mi to skoro nejdůležitější, co dneska je, abychom neztratili chuť směřovat k té korektně organizované společnosti, kde platí ten samý zákon bez ohledu na politickou příslušnost a situovanost ve společnosti. A co mě znervózňuje v posledních dvou letech, konkrétně od nástupu nového prezidenta, že mám pocit, se to zhoršuje. Nejenom, že jsme tam, kde jsme, že nejsme víc na ten ,severozápad‘ mentálně, ale že ten pohyb trochu klouže tím směrem, který jsme nějak chtěli opustit.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, ÚSTR, Siwiecova 2, natáčení ve studiu EyeDirect, 09.07.2014

    (audio)
    délka: 01:19:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Polský rok 1980 a československá reakce na něj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na další odpor už jsem neměl kyslík

Vojenskou službu absolvoval Jaromír Plíšek v letech 1980 - 1981
Vojenskou službu absolvoval Jaromír Plíšek v letech 1980 - 1981
zdroj: Archiv pamětníka

Ing. Jaromír Plíšek se narodil 20. května roku 1955. Vyrůstal na pražské periferii na Bílé hoře v rodině technického inženýra, matka trpící srdeční chorobou zůstala v domácnosti. Jeho dětství ovlivnila výuka v bělohorské malotřídce i krátké členství v tamním skautském oddíle. Vystudoval Střední průmyslovou školu v Dušní ulici a poté dopravní inženýrství na Českém vysokém učení technickém (ČVUT). Tou dobou konvertoval k víře a zapojil se do života Českobratrské církve evangelické (ČCE). Účinkoval ve folkových skupinách křesťanského zaměření, podílel se na přípravě a vydání obsáhlého zpěvníku Svítá. Počátkem roku 1977 se zúčastnil pohřbu filozofa a prvního mluvčího Charty 77 Jana Patočky, což mu způsobilo problémy ve škole. Během roční vojenské služby, kterou absolvoval zpočátku v řadách Vojenského uměleckého sboru, zažil napjatou situaci v době hrozící invaze do Polska na přelomu let 1980-1981, následující jaro zvažoval neúčast ve volbách, ale nakonec podlehl okolnostem a nátlaku, a k tehdejším „volbám“ se tak jako naprostá většina československého obyvatelstva dostavil. Již jako student cestoval do Rumunska, kde navázal kontakt s tamní komunitou banátských Čechů. Nadále sympatizoval s opozičními projevy, některých se sám aktivně zúčastnil. 28. října roku 1989 Jaromíra Plíška během manifestace krátkodobě zadržela policie, vše ale pár týdnů poté přehlušila sametová revoluce a zhroucení komunistického režimu. Pamětník se stal laickým členem Synodní rady ČCE, od roku 1993 nastoupil na Ministerstvo zahraničí České republiky a působil v diplomacii, například jako velvyslanec v Maďarsku a Rumunsku. Roku 2013 se měl stát velvyslancem na Slovensku, nově zvolený prezident Zeman však na toto místo jmenoval manželku předchozího prezidenta Livii Klausovou.