Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Plíšek (* 1955)

Na další odpor už jsem neměl kyslík

  • narozen 20. května 1955 v Praze

  • v dětství členem skautského oddílu na Bílé hoře

  • konverze k evangelické víře

  • amatérský hudebník

  • podílel se na vydání písňového almanachu Svítá

  • vystudoval ČVUT, obor dopravní inženýrství

  • v roce 1977 se účastnil pohřbu Jana Patočky

  • vojna v letech 1980–1981 v době hrozící invaze do Polska

  • na jaře 1981 měl problémy na vojně kvůli potenciální neúčasti ve volbách

  • cesty do Rumunska, návštěvy tehdy zcela neznámé komunity banátských Čechů

  • během protikomunistické demonstrace 28. října 1989 krátce zadržen policií

  • po roce 1989 členem Synodu Českobratrské církve evangelické

  • od roku 1993 působil v diplomacii

  • velvyslancem v Maďarsku a Rumunsku

„V biblické knize Daniel vystupuje král Nabukadnezar, který během svého panování čas od času vyhlásil: ‚Až zazní hlas trub po celé zemi, tak se lidé mají přijít poklonit ke králově soše ze zlata a stříbra. A kdo se nepokloní, ten bude hozen do pece ohnivé.‘ Přečtěte si knihu Daniel, je to pěkná kniha a vztahuje se k principu totalitního režimu úplně dokonale,“ vypráví Jaromír Plíšek a dodává: „Volby za komunistů nebyly žádné volby, ale šlo právě o onen zvuk trub a polnic, kdy se všichni občané měli poklonit té soše.“ Všeobecných voleb v červnu roku 1981 se zúčastnilo a lístky s jednotnou kandidátkou Národní fronty hodilo přes 99,5 procenta občanů. Jaromíru Plíškovi tehdy zbývalo pár týdnů do konce základní vojenské služby, a tak jako někteří jeho kamarádi vážně uvažoval o tom, že k volbám nepůjde. O tom, co jej k tomu vedlo a zdali se k tomuto, ve své době spíše ojedinělému aktu občanského vzdoru nakonec odhodlal, vypráví následující příběh.

Jaromír Plíšek se narodil 20. května roku 1955 do rodiny technického úředníka, jeho maminka trpěla vážnou srdeční chorobou a zůstala v domácnosti. Rád vzpomíná na malou předměstskou školu na pražské Bílé hoře i na dobu, kdy v letech uvolnění poměrů na sklonku šedesátých let chodil do skautského oddílu.

Lidé úplně ztratili jiskru

21. srpen roku 1968 zažil tehdy dvanáctiletý Jaromír spolu s matkou na letním bytě kdesi u Prčic. I tady, stranou větších měst, lidé projevili velkou vynalézavost při snaze dezorientovat okupační vojáky demontáží směrovek na cestách a podobně. „Nás ve škole krmili válkou, ale to byla virtuální záležitost, a najednou ti Rusové, kteří měli být ti ,hodní‘, tady byli,“ vypráví. Lidé se prý tenkrát – nejspíš také pod vlivem zkušenosti z válečné doby – hleděli hlavně zásobit. Podobně se zařídil i pamětníkův tatínek, který za rodinou dorazil z Prahy autem napěchovaným potravinami.

Následující normalizace na status rodiny žijící mimo exponované pozice příliš nedolehla, Jaromír Plíšek nastoupil na Střední průmyslovou školu v Dušní ulici, kde prý i na začátku sedmdesátých let vládla celkem snesitelná atmosféra. Společenské pohyby ale vnímal. „Jako dospívající kluk si pamatuju spíš tu emocionální stránku věci, napřed nadechnutí a pak převálcování. Lidé pak ztratili jakoukoli jiskru, myslím, že to pro devastaci naší společnosti byla jedna z nejhorších věcí, a to i ve srovnání s padesátými lety.“

Jaromír Plíšek si dnes přesně nevybavuje, zda nakonec vstoupil, podobně jako skoro všichni jeho vrstevníci, do normalizovaného Socialistického svazu mládeže (SSM), pokud ano, tak prý jeho členství časem samovolně zaniklo a v době vysokoškolských studií prý „svazákem“ nebyl, což v té době znamenalo různá znevýhodnění. Naštěstí si zvolil ke studiu méně exponovaný technický obor, a tak úspěšně vystudoval obor dopravní inženýrství na Českém vysokém učení technickém (ČVUT).

Někdy v té době se Jaromír Plíšek na horách setkal se skupinou studentů Evangelické teologické fakulty. Jejich názory a vnímání světa mu byly blízké. „Uvěřil jsem v Boha, i když evangelíci jsou cudní, oni to takhle neříkají,“ dodává. Prostředí Českobratrské církve evangelické představovalo v normalizovaném Československu oázu o něco svobodnějšího myšlení i kulturního života, ve kterém se pohybovaly i osobnosti z disentu, jako Miloš Rejchrt nebo Svatopluk Karásek. S tím se protnula dřívější pamětníkova náklonost k folkové hudbě. Stal se členem kapely Ejhle, která zpívala české verze amerických spirituálů. Vedle toho se podílel na přípravě sborníku Svítá. Jednalo se o zpěvník čítající 2500 písní, který vznikal v evangelickém prostředí. „Šlo o otisk té doby, který má dodnes hodnotu nejen hudební, ale i obecně kulturní,“ bilancuje pamětník. Českou písňovou tradici v linii od Semaforu přes trampské hnutí až k folkovým písničkářům hodnotí Jaromír Plíšek jako fenomén, který v okolních zemích v takové míře nenajdeme. „Jak my moc nejsme patrioti, tak tohle je něco, na co můžeme být hrdí a co náleží k naší identitě.“

Vojna jako příprava na život v totalitě

Školu Jaromír Plíšek nakonec zdárně absolvoval, i když byl popotahován za účast na pohřbu filozofa a prvního mluvčího Charty 77 Jana Patočky. Tak jako každý mladý zdravý muž v socialistickém Československu musel nastoupit základní vojenskou službu. „Na vojnu jsem samozřejmě nechtěl,“ vyjadřuje pocity, které byly vlastní velké většině tehdejších branců. „Jeden můj kamarád říkal, že vojna byla příprava na život v totalitě.“ Mnozí se snažili sehnat takzvanou modrou knížku, průkaz, který nemocné a zdravotně postižené od nenáviděné vojny osvobozoval, to se ale povedlo málokomu. „Chodilo se tehdy na dva roky, ale vysokoškoláci měli jiný režim, chodili během studia na vojenskou katedru a na vojenský výcvik do Motola. Absolventi pak už chodili na vojnu jenom na rok, takže to bylo snazší, ale ne nutně a ne vždycky. Názor na vojnu a na režim obecně byl jasný, ale nikdy jsme nepočítali s tím, že by to mohlo přestat, brali jsme to jako danost.“

Vojenská hodnost zpěvák

Na radu kamaráda se Jaromír Plíšek rozhodl využít svou pěveckou praxi a podal si přihlášku k „VUS“ neboli Vojenskému uměleckému souboru. Úspěšně absolvoval konkurz a byl přijat s vojenskou odborností „zpěvák“. Ve VUS se potkali zajímaví lidé, jejichž „ideologická úroveň byla sporná, ale hlavně jsme neběhali v zákopech“, hodnotí výhody působení mimo bojovou jednotku. Jedním dechem ale dodává: „Ta muzika, co jsme museli zpívat, a hlavně ty akce, kde jsme to provozovali, ty byly odporné… Nechci říkat rouhačně, že šlo o nějaké fyzické utrpení, ale psychické utrpení bylo značné.“

Umělecký soubor sídlil v kasárnách v Táboře, odkud vyrážel na štace do posádek po celé republice. Vedle nácviku dnes stěží představitelných estrádních výstupů a tehdy všudypřítomné buzerace provázela vojnu nuda. Volný čas v kasárnách se stával snesitelnějším díky pestrému složení sloužících vojínů absolventů. „Já tam byl vrchní evangelík, kamarád vrchní katolík, už to samo o sobě bylo docela nekonformní.“ Pravděpodobně se ale vždycky našel někdo, kdo „rouhačské“ řeči donášel výš, a tak nad vojáky neustále visela hrozba převelení do méně příjemných posádek.

Cvičili u polských hranic, nebylo komu zpívat

Na přelomu roků 1980–1981 atmosféra v armádě povážlivě „zhoustla“, začaly se šířit zvěsti o možné intervenci vojáků Varšavské smlouvy (tedy i těch československých) do tehdy neklidného Polska. Povídalo se o tom i v autobuse, který vezl vojáky z vystoupení na Moravě, vše bylo ještě znásobeno náhodným setkáním s východoněmeckými důstojníky. Po příjezdu byla táborská kasárna, jinak též obývaná plukem ženistů, prázdná, proslýchalo se, že bojové jednotky byly odveleny kamsi do Krkonoš. „Vojáci byli u polské hranice, takže nebylo komu zpívat a šířit tu naši specifickou kulturu.“ Členové souboru tak zůstali zavření v kasárnách a nudili se.

Hrozba invaze nakonec pominula. Velitelé ovšem tuto eventualitu vojákům nikdy nepřiznali, tvrdili, že šlo o dlouho dopředu plánované manévry. Život souboru se vrátil do normálních kolejí a po dvou měsících nečinnosti vojáci vyrazili na koncert do Hodonína. Tam využili dne volna k návštěvě vinného sklepa. Nahromaděné napětí z dvouměsíční izolace si vybralo svou daň a někteří se ve sklípku uvolnili až příliš a při návratu z Kobylí na hodonínském nádraží mnozí z vlaku doslova vypadli. Hlučnou skupinu vojáků ještě předtím někdo nahlásil, takže přišlo zatýkání a někteří místo na koncertě skončili ve vojenské cele a z takzvaných „hodonínských událostí“ se stal „obrovskej průser“. Několik vojáků to odneslo vyhazovem z VUS. Jaromíra Plíška převeleli do Plzně.

Vy jste druhej Korda

Těmito slovy jej prý přivítali na bráně nové posádky. Korda byl, jak se později ukázalo, místní „průšvihář“ a Jaromír Plíšek do Plzně přicestoval s podobnou pověstí. A ta ho neopustila ani po zbytek vojenské služby. Pamětník to měl, jak se tehdy říkalo, „za pár“, ale ještě předtím musel tak jako všichni občané Československa splnit svou občanskou povinnost a dostavit se k volebním urnám.

O povaze voleb v letech komunistické totality už byla řeč v úvodu článku. „O žádné volení nešlo, to bylo dávno rozdané někde v komunistické straně, kdo budou ti poslanci a činovníci,“ vypráví pamětník. „Lidé měli akorát projevit loajalitu režimu tím, že přijdou, nepůjdou za plentu skrývat, koho půjdou volit, budou volit takzvaně manifestačně, vezmou si obálku, kterou tam dají člověku do ruky, kde jsou ta správná jména a ty správné strany, ve skutečnosti byla jen jedna, a hodí to do urny před zraky komise.“ K volbám si troufli nejít opravdu jen jednotlivci, a jak Jaromír Plíšek vzpomíná, „to pak bylo opravdu česky řečeno o průser“.

Já tam půjdu, protože mám strach

Jaromír Plíšek se už před vojnou pohyboval v prostředí, kde se diskutovalo, nakolik účast na takovýchto pseudovolbách představuje etický problém. Jeho pochybnosti v té věci paradoxně posílila zkušenost z vojenského prostředí: „Možná to bylo i tím, že nám na vojně režim ukazoval svou pravou tvář, takový obraz nesvobody v kostce.“ Na dotazy svých nadřízených v plzeňské posádce, zdali se voleb zúčastní, nebo ne, odpovídal vyhýbavě, postupně v něm ale převládl názor protentokrát z řady nevyčnívat. Jak sám říká: „Na další odpor už jsem neměl kyslík.“ Odmítl si ale cokoli nalhávat: „Oni by mě zavřeli, našli by si záminku dát mně vojenského prokurátora za rozvracení, oni by si něco našli. Tak jsem se usnesl sám v sobě, že si to nebudu nijak omlouvat, nebudu si říkat, že to vlastně nevadí, že je to vlastně jedno. Není to jedno, vadí to. Ale já tam půjdu, protože mám strach.“

Tím ale celá záležitost neskončila. Nejobávanější velitel, kterému se mezi vojáky říkalo Black a který o pamětníkově vnitřním rozhodnutí nevěděl, si ho jednou nechal zavolat. „Spustil na mě strašně, řval takovým způsobem, že se nadýmaly okenní tabulky.“ Začal o volbách a Jaromír Plíšek mu odpověděl, že k nim půjde. Tím vzal říčnému lampasákovi na chvíli vítr z plachet, ale pak se opět rozohnil. „Nemyslete si, že nám děláte nějakou milost,“ řval prý a svou řeč zakončil tirádou, jak je komunistický režim bezchybný a že jedinou chybou je, že „nechal vystudovat lidi jako vás“. A nakonec na pamětníka vytáhl, že byl minulý víkend načerno doma, čímž důstojník dostal další záminku k vyhrožování. „Mě už přesvědčovat nemusel, já byl rozhodnutý předtím.“

Poslední týdny vojny tak Jaromír Plíšek strávil v obavách, zdali přece jen neskončí ve vojenském kriminále. „Jim se nechtělo mě pustit bez toho, že by mě nějak podusili… do poslední hodiny to bylo nepříjemné a nebezpečné, a když jsem pak vyšel na svobodu, tak jsem si připadal jako propuštěnej z vězení a vůbec jsem si nepřipadal jako v totalitním režimu, protože najednou bylo tolik svobody, kterou jsme na vojně neměli.“

Měl jsem radost, když byly demonstrace

V osmdesátých letech se Jaromír Plíšek živil jako dopravní inženýr, ve volném čase se podílel na životě evangelické církve a nadále sympatizoval s projevy odporu proti režimu, které ke konci dekády přece jen zvolna nabývaly na síle. „Já jsem měl vždycky radost, když byly nějaký demonstrace, tak jsem tam chodil a pak jsem byl smutný, když tam třeba bylo míň lidí. Třeba 28. října 1989, kde nás potom posbírali někde u obchodního domu uprostřed Václaváku. Zavřeli nás do Ruzyně do cel.“ Tři týdny před sametovou revolucí si nedovedl představit, že se režim nakonec tak snadno zhroutí. „Vnímal jsem, že viditelného odporu je víc, ale ne zase tolik, že by situace uzrála k pádu režimu. Takže když potom přišel listopad, docela mě to překvapilo.“

Společnost, kde platí jeden zákon pro všechny

Tak jako mnoha jeho vrstevníkům otevřela změna režimu i Jaromíru Plíškovi řadu nových možností. Počátkem roku 1990 jej zvolili do Synodní rady Českobratrské církve evangelické, výrazně se angažoval v pomoci české menšině v rumunském Banátu, od roku 1993 působí v diplomacii, stal se velvyslancem v Maďarsku a v Rumunsku. Jméno Jaromíra Plíška se objevilo v médiích v roce 2013. Tehdy bylo připraveno jeho jmenování do funkce velvyslance na Slovensku, nově zvolený prezident Miloš Zeman ale oproti dosavadním zvyklostem na tento post prosadil manželku předchozího prezidenta Livii Klausovou. Možná i proto pamětník hodnotí stav a vyhlídky české společnosti spíše skepticky. „Já nežiju v deziluzi, ani nejsem z těch, kdo by řekl, že ten vývoj po osmdesátém devátém byl od začátku špatně a že by to za komunistů bylo lepší. Ale vidím trochu společný jmenovatel mezi rokem 1968 a 1989 v návalu étosu, kdy lidé byli hodně k sobě a chtěli budovat něco nového... A mě zajímá, jestli i dneska mají lidi nějakou důvěru v budoucnost? Mám pocit, že nám nějak chybí chuť.“

V závěru našeho natáčení se Jaromír Plíšek dostal k zajímavé úvaze o tom, jak i dědictví totality ovlivňuje současné směřování. „Myslím, že společnosti na severozápad od nás jako Německo, Holandsko nebo Švédsko mají v sobě určitou tendenci ke korektnosti a transparentnosti, aniž bych to chtěl idealizovat. A pak existuje jiná mentalita, které pracovně říkám ,jihovýchodnějánevímjaká‘, která má svoje kouzlo, ale není korektní a transparentní a je založená na klanových strukturách. A lidská společnost obecně asi víc tíhne k těm klanovým strukturám, které ale mají vadu, že ve společnosti znevýhodňují ty slabší… Komunisté si udělali takový klan a dali si do ústavy, že tento klan bude vládnout navěky, podezdili to nějakou ideologií a měli to. My jsme se od toho osvobodili, ale jeden komunistický klan nahradilo x klanů mocenských, takové to propojení politických stran s ekonomickými strukturami, a v tom se někde plácá státní správa. A já bych hrozně chtěl, aby v této společnosti nastalo nějaké porozumění, že to, co po pádu komunismu budujeme, je nějaká společnost, která se řídí zákony a korektními pravidly. Mám zkušenost, že o tom lidé rádi mluví, ale když se to dotkne jich, že každý rád nějaké známosti využije. Dokud bude obecně přijímané, že se zakázky dávají kamarádům a že ti ,šikovní‘ lidé to umějí, aby se veřejné peníze rozprostřely mezi ty ,správné‘ lidi, tak je skoro jedno, co je napsáno v zákonech, pokud není vůle ta pravidla dodržovat padni komu padni. Nechtěl jsem svou reflexi o totalitě končit tímto, ale dneska se mi opravdu zdá nejdůležitější, abychom neztratili chuť směřovat ke korektně organizované společnosti, kde platí ten samý zákon pro všechny. Bohužel v posledních dvou letech, konkrétně od nástupu nového prezidenta, mám pocit, že se situace zhoršuje. Že nejdeme víc na ten ,severozápad‘, ale že se společnost sune směrem, který jsme chtěli opustit. A to mě znervózňuje,“ uzavírá své vyprávění Jaromír Plíšek.

Poznámka: o vztahu Československa k „polské krizi“ píše například historik Petr Blažek ve své studii Československo a polská krize 1980–1981, publikované v časopise Securitas Imperii 20 (01/2012), viz: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no20/058-075.pdf

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Polský rok 1980 a československá reakce na něj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Polský rok 1980 a československá reakce na něj (Michal Šmíd)